Chov hospodářských zvířat u drobných zemědělců

Z velkého počtu divokých zvířat člověk domestikoval jen několik desítek. Soustavný lov umožnil ochočení některých druhů, jejich následnou domestikaci a chov. Problematika důvodů, proč člověk zvířata domestikoval je diskutabilní. Převažuje však názor, že to bylo z důvodů ekonomických. Ochočená zvířata, která měl člověk ve své bezprostřední blízkosti celý rok, byla živou zásobárnou masa. Teprve později, zároveň s rozvojem svých vlastních schopností a poznatků, se člověk naučil využívat i jiné produkty zvířat jako kůže, mléko, vlnu, zvířecí sílu. V některých oblastech světa to byly i důvody jiné, převážně kultovní.

Jako první byl člověkem zdomácněn pes, následovala ovce, skot, koza, prase, kůň a drůbež. Domestikace probíhala v některých částech světa, leckdy na několika místech najednou. O původu zvířat a jejich domestikaci se dnes dovídáme z archeologických nálezů, případně nástěnných kreseb v jeskyních z celého světa.
Společnou vlastností hospodářských zvířat je práce člověka, vložená do nich. Domácí zvíře není produktem přírody, nýbrž výsledkem lidské práce, a to nejen posledních století, ale celých dlouhých lidských pokolení, která chov zdokonalovala určitými formami plemenářské práce.
V Čechách se objevily v archeologických nálezech zvířecí kosti již v době neolitu. Podle nich bylo možné usuzovat na početní složení domestikovaných zvířat. V největším počtu to byl skot, následovalo prase, ovce a koza. Teprve v době bronzové se v archeologických nálezech začaly vyskytovat i kosti koně, psa a kura domácího. Ve středověku se již zcela určitě podle nálezů dá usuzovat na držení zvířat v chlévech a ohradách. Z rozměrů kostí pak vyplývá, že středověká zvířata byla menší vzrůstem a s nižší užitkovostí. Lidé prokazatelně využívali kromě masa i mléko, které již dokázali zpracovávat na sýr, rovněž vlnu přetvářeli na vcelku kvalitní vlněné látky. Kůň byl zapřahán a jeho kopyta chráněna podkovami.
V druhé polovině I.tisíciletí se začal zvyšovat počet obyvatel ve střední Evropě. Dosavadní přílohová soustava se díky zvýšeným nárokům kladeným na zemědělství a vlivem nových poznatků plynule přeměnila v trojpolní úhorovou soustavu, která převládala na území celého státu. Soustava se během doby ustálila a měla typické znaky. Jedním z nich byla pastva pro všechny druhy hospodářských zvířat, která tvořila základní zdroj jejich obživy. Zvířata se pásla nejenom na úhorech, ale i v lese, který jim poskytoval i ochranu před vlivy počasí a před přirozenými nepřáteli. Chlévy byly využívány pouze pro vysokobřezí zvířata a mláďata v zimním období. Ostatní kategorie zvířat byly celoročně pod širým nebem, chráněna přírodními bariérami jako les či remíz, někdy pouhým jednoduchým přístřeškem. Je samozřejmé, že v těchto podmínkách přežila pouze zvířata zdravá. Působila tak přirozená selekce.
Součástí trojpolního systému byla ovce, a to v mnohem větší míře, než skot. Extenzivní hospodaření s množstvím pastvin a úhorů byl pro jejich chov velmi výhodný, obzvlášť vezme-li se v úvahu i malý počet pracovních sil, nezbytných pro jejich obsluhu.Všestranná užitkovost ovcí také pomohla k jejich rozšíření do všech typů hospodářství. Od malorolnických až po panské. Ve výhodě však pochopitelně byly velkostatky, které měly možnost chovat větší stáda. Ta se postupně rozrostla do takové míry, že se stávala příčinou selských bouří. Panské ovce totiž vypásaly veškeré plochy často i ty, které byly určené ovcím selským. O podobě ovce selské nelze nalézt v českých písemnostech žádné zmínky až do 18.století. Na její zevnějšek lze usuzovat jen ze starých obrazů, rytin a plastik, z té doby značně nedokonalých.
Chov skotu byl pro trojhonné hospodářství nutností. Skot byl hlavním a největším dodavatelem kvalitního hnoje. Správný poměr mezi počtem chovaného skotu a polním hospodářstvím byl po celou dobu trvání trojpolního hospodaření diskutován, ale vlastně nikdy nevyřešen. Pro tah bylo nutné chovat převážně voly, krávy jen v menší míře. Poddanská hospodářství byla chovem tažného skotu přetížena a proto na kvalitativní rozvoj nebylo ani pomyšlení až do zrušení roboty. Naproti tomu na panských dvorech se již v 15.století choval skot pro užitkovost masnou i mléčnou. Maso bylo převážně pro vlastní potřebu, zřídka pro trh (telata a vykrmený dobytek). Výkrm skotu probíhal rovněž na pastvě, přes zimu ve chlévě, často u poddaných, kteří z tohoto důvodu viděli ve skotu nutné zlo, které zatěžuje jejich chudá hospodářství. Zdroj krmiva z pastvy byl doplňován průmyslovými odpady, v této době přicházelo v úvahu pivovarské mláto, květ a splašky a otruby, ouhrabky a plevy jako obilní odpad. Z celého zrna zřídka ječmen, žito nebo oves. Hlavním krmivem tedy byla travnatá píce. Mléčné hospodářství vedla vrchnosti šafářka, které byl dobytek pronajímán za odváděné máslo a sýr, případně za peněžní poplatek.
Pro značně využívanou tažnou sílu skotu se využívalo zápřežní zařízení – jho. Upevňovalo se buď před kohoutek, nebo na šíji či čelo. Výhodnějším způsobem byl tzv. volský chomoutek, používaný až od 18.století.
Rozšíření chovu koní podpořily husitské války, během kterých nastal jejich značný úbytek. Na obdělávání polí však potřebovala vrchnost značný počet koní, a proto jejich chov svým poddaným přikazovala.. Pro sedláky byl však chov koní nákladný, pokud je nemohli používat k formanství na přivýdělek. Selský chov z nutnosti koně držel, ale díky špatným podmínkám a předčasnému zapřahání, byli koně nezdraví a malého vzrůstu.
Prasata v rolnických chovech až do zrušení roboty byla opomíjeným artiklem. Vrchnost je svěřovala na výkrm k mlynáři jako část jeho povinnosti k pronájmu mlýna. Rovněž drůbež vrchnost pronajímala šafářce, někdy mlynářům či poddaným, kteří odváděli od každé slepice část kuřat a vajec, od hus i peří. Spotřeba drůbeže byla ve vrchnostenských dvorech značně vysoká.
V době pastevního odchovu zvířat sloužil chlév v rolnických usedlostech všem druhům zvířat. Byl v něm skot i koně, v rohu stála ohrádka pro prase, hřadovala zde drůbež. Chlév byl tmavý a nevětraný. Původně byl roubený, zvířata stála na mostinách, pod kterými vytékala močůvka ke hnojišti. Při jedné straně chléva byly žebřiny pro píci, pod nimi dlabaná koryta. Nápoj se nosil v putnách do škopku. Větší hospodářství měla již několik chlévů, kde samostatně byla ustájena cenná zvířata, hlavně koně a ovce.
Koncem 18.století se začala obracet pozornost na pěstování polních pícnin, jetelovin a okopanin, trojhonný polní systém pomalu přecházel na způsob střídavého hospodaření. Zvětšením krmivové základny bylo možné zvýšit početní stavy zvířat. Produkce chlévské mrvy tak vzrostla, vyšší hnojení mělo za následek vyšší hektarové výnosy obilovin a větší sklizeň slámy, tedy další možnost vyšší produkce hnoje. V důsledku těchto změn a ve snaze zvýšit výrobu chlévské mrvy nastala počátkem 19.století nejprve na velkostatku podstatná změna v chovatelské technice, a to zavedením celoročního stájového krmení. Za těchto podmínek se radikálně změnil způsob ustájení zvířat a zvelebovací práce s nimi. Začalo období, kdy byl přesně určen chovný cíl a následná šlechtitelská a plemenářská práce směřovala k jeho dosažení všemi možnými prostředky, ať již známými či nově objevovanými.
Střídavý způsob hospodaření zintenzivnil zemědělskou výrobu jako celku, začala se projevovat spojitost mezi rostlinnou a živočišnou výrobou a hlavním jejich spojovacím článkem představovaným krmivovou základnou. Tu měli zabezpečit majitelé půdy, tedy velkostatek a sedláci s chalupníky. Skupina domkářů díky zrušení obecních a lesních pastvin o svůj přísun krmiv přišla a díky nedostatku finančních prostředků neměla možnost si půdu pronajmout ani koupit. Za těchto podmínek mohl u této nejchudší vesnické skupiny zůstat pouze chov drobných hospodářských zvířat pro nezbytnou potřebu chovatele, jako byla drůbež, koza, ovce, v lepším případě prase. Není tedy divu, že se domkáři nechávali najímat pro práci u sedláků či na velkostatku nebo si hledali práci v rozvíjejícím se průmyslu ve městě. Zvýšená poptávka po živočišných výrobcích, daná zvyšování městského obyvatelstva, zvyšovala jejich ceny a příznivě ovlivňovala jejich početní růst. Vyjímku tvořily ovce, kde došlo k jejich prudkému poklesu díky nahražení vlny jinými materiály jako bavlna či len.
Kromě zkvalitnění krmivové základny nově zavedenými jetelovinami a okopaninami se s rozvojem potravinářského průmyslu začaly ve větší míře využívat jeho odpady, zejména lněné a řepkové pokrutiny, mlýnské odpady,lihovarské výpalky či pivovarské mláto, melasa a cukrovarské řízky. Ve větších selských hospodářstvích a na velkostatcích za této situace ve snaze získávání stále většího zisku byla zaváděna nová plemena, která se zušlechťovala všemi možnými způsoby i za cenu neúspěchu a vymýcení původních plemen. S tím byla spojena i řada adaptací chlévů, rozsáhlejší rekonstrukce i výstavba chlévů nových, které byly oproti starým stájím hygienicky vhodné a vybavené nejmodernějšími technologiemi, které vyhovovaly zvířatům.
Naproti tomu drobná rolnická a chalupnická hospodářství si ve větší míře zachovala svůj původní charakter. Chlév zůstával stále jeden pro všechna zvířata s tím rozdílem, že původní dřevěné stavby ztrouchnivěly a proto byly znovu stavěny již z pevných materiálů jako kámen či cihly. V zaostalých drobných chovech však byla uchována původní domácí plemena zvířat v neprošlechtěné formě. Vlastně ještě dnes díky drobným chovatelům je v Čechách uchován genofond původních českých plemen, který je možno využít při dalších šlechtitelských snahách.
Ing. Vladimíra Růžičková
Národní zemědělské muzeum Kačina

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *