Ekologické zemědělství je pro mnohé farmáře výbornou alternativou

Poslední dobou se ekologické zemědělství už netýká pouze hrstky zasvěcených, ale vyvolalo téměř celonárodní diskusi. Jedním z důvodů je samozřejmě i onemocnění BSE, ale spíše obecný trend k šetrnějšímu vztahu k přírodě a ke snížení intenzity živočišné výroby. Na minulost i budoucnost ekologického zemědělství v našich krajích jsem se přijela zeptat Ing. Jana Dvorského, ředitele KEZ o. p. s.

Kde je vlastně možné v moderní době hledat kořeny ekologického zemědělství?
Princip ekologického zemědělství se začal vyvíjet v západní a severní Evropě prakticky „od spodu“. Někteří zemědělci nebyli spokojeni s intenzívním, průmyslovým zemědělstvím a začali se zemědělskou výrobou podle svých představ. Vznikala hnutí ekologických zemědělců, která se v 60. letech 20. století začala sdružovat do jednotlivých svazů. Tyto svazy si poté vyvíjely vlastní směrnice, podle kterých ekologičtí zemědělci hospodařili. Svazové směrnice přetrvávali až do roku 1991, kdy Evropská unie vydala Nařízení Rady 2092/91, které řešilo definici ekologického zemědělství, obsahovalo ovšem zásady hospodaření pouze pro rostlinnou produkci, označování produktům jejich prodej, kontrolu a certifikaci. Otázky chovu zvířat a produkci živočišného původu řeší až Nařízení Rady 1804/99, které nabylo platnosti 24. 8. 2000. Ovšem například v Německu nebo skandinávských zemích, kde je velká tradice ekologického zemědělství, přetrvávají stále svazové směrnice, které jsou přísnější a propracovanější.

Kdy se začalo hovořit o ekologickém zemědělství u nás?
V České republice se první signály ekologické zemědělské výroby začaly objevovat v roce 1989. V roce 1990 se jako první ekologický svaz zaregistroval PRO-BIO Šumperk. V letech 1990 až 1991 vzniklo celkem pět svazů, respektive sdružení, které vypracovaly vlastní pravidla a směrnice a zajišťovaly pro své členy kontrolu a certifikaci. Svazové směrnice, které byly většinou jednotlivými svazy vytvořeny podle zahraničních modelů, platily přibližně do roku 1992. V průběhu doby ovšem již bylo jasné, že je potřeba vytvořit jednotné směrnice, kontrolu, certifikaci a označování produkce. Svazy se společně s MZe ČR se tedy dohodly na jednotných pravidlech a od roku 1993 byl zaveden Metodický pokyn pro ekologické zemědělství jako jednotná směrnice EZ v ČR. V souvislosti s tímto Metodickým pokynem byl rovněž ustanoven Certifikační výbor, Technická komise a zřízen jednotný kontrolní systém a označování produkce logem BIO. Od 1. 1. 2001 ekologické zemědělství už upravuje zákon č. č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a prováděcí právní předpis.
Pro ilustraci zvyšujícího se zájmu o ekologické hospodaření postačí strohá statistika: zatímco v roce 1991 ekologicky hospodařilo 132 kontrolovaných subjektů s celkovou výměrou zemědělské půdy 17 507 ha, k 31. 12. 2000 bylo v databázi KEZ již celkem 563 kontrolovaných podniků s celkovou výměrou certifikované zemědělské půdy 165 699 ha, což je 3,86 % z celkového zemědělského půdního fondu ČR. Velký nárůst podniků s ekologickou zemědělskou výrobou i ekologicky obhospodařovaných ploch lze zaznamenat zejména v roce 1998, kdy byla do dotačních titulů poprvé zahrnuta i podpora ekologického zemědělství.

Na začátku tedy bylo ekologické hospodaření podmíněno tedy především vůlí jednotlivce a teprve potom se stanovily směrnice a předpisy. Dnes je situace zcela jiná, ekologické zemědělství je přesně definováno a upravováno zákonem a závaznými předpisy. Na co se tedy musí zájemce o ekologické hospodaření připravit?
V první řadě se musí zcela zříci intenzifikačních faktorů. Je pravdou, že v začátcích ekologického zemědělství se objevily i tzv. integrované systémy v zemědělství, jejichž princip tkví v tom, že se zcela nezříkají intenzifikačních faktorů – hnojení, chemická ochrana rostlin, ale oproti konvenčnímu zemědělství je provádějí na nezbytně nutné úrovni. Je to sice dobrá myšlenka, ale nemá konečný efekt. Spotřebitelé produktům z tohoto typu zemědělství nedůvěřují a nestaví je na úroveň ekologickým produktům z ekologického zemědělství, právě proto, že je zde umožněn vstup intenzifikačních faktorů a kdo vám zaručí, že skutečně jen v nezbytně nutném množství. Naproti tomu ekologické zemědělství, jak už jsem uvedl, se prostředků intenzifikace zříká, a spotřebitelům tuto skutečnost díky certifikaci i garantuje.
Faktem je, že zemědělská půda již není tak promořena pesticidy a herbicidy, protože za posledních deset let se situace v této oblasti, částečně i díky zvyšujícím se cenám těchto prostředků, výrazně zlepšila. Ekologické zemědělství ovšem počítá s tzv. přechodným obdobím, které musí každý podnik, který chce ekologicky hospodařit, absolvovat. Zákonem je přechodné období definováno jako období, v průběhu kterého se uskutečňuje přeměna zemědělského hospodaření na ekologické zemědělství. jestliže přechodným obdobím prochází celý podnik najednou, je stanoveno, že nejprve musí projít tímto obdobím půda a tedy rostlinná výroba, produkty ze živočišné výroby se mohou označovat jako ekologické až poté, co je označena jako ekologická produkce rostlinná. Délka přechodného období se u orné půdy a trvalých travních porostů 2 roky, u pastvin a výběhů pro nepřežvýkavce jeden rok a u stávajících trvalých kultur (vinice, sady, chmelnice) 3 roky od zahájení. U hospodářských zvířat se doba, po kterou musí být chována podle pravidel ekologického zemědělství, liší podle typu produkce: u skotu pro produkci masa 12 měsíců, pro produkci mléka 6 měsíců. , u malých přežvýkavců 6 měsíců, 10 týdnů u jatečné drůbeže a 6. týdnů u drůbeže pro produkci vajec. Všechny uvedené termíny jsou spodní časovou hranicí přechodného období. Jsou-li určité neshody v produkci, uvedená délka období se prodlužuje, přechodné období je pak celkově omezeno horní hranicí šesti let.
Veškerá nařízení ohledně žádosti o registraci a nezbytných součástí této žádosti nalezne zájemce v již zmíněném zákoně č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství.

Na jedné straně se hodně spotřebitelů přiklání k ekologickému a šetrnému hospodaření, ale na druhé straně, když zjistí, že za certifikovaný ekologický výrobek by měli zaplatit vyšší cenu, většinou couvnou a sáhnou po výrobku z klasického chovu…
Filozofie chovu hospodářských zvířat v ekologickém zemědělství je jasná – všechna zvířata jsou chována pastevně, ustájení je volné stelivové. Objemná krmiva musí pocházet buď z téže ekofarmy nebo z farmy jiné, ale rovněž s ekologickým způsobem hospodaření. Základem ekologického chovu je mimo jiné minimalizace nákupu krmných směsí, vyloučení různých intenzifikačních preparátů, premixů apod. Tato opatření nemusí být ovšem nutně dražší než konvenční zemědělská výroba.
Zrovna nedávno jsem ve časopise Náš chov četl studii a výsledky šetření o nákladech na výrobu mléka v českých zemědělských podnicích v závislosti na přírodních podmínkách a zvyšující se užitkovosti. Autoři došli k závěru, že intenzivní podniky vůbec nevyrábí levněji, ale opak je pravdou.
Ekologický systém chovu zvířat je systém extenzívní, ale nemusí být neekonomický. Proto je třeba pro takovýto chov vybrat vhodná plemena, nejlépe plemena původní, která do oblasti svým typem patří a jsou většinou vhodná pro extenzívní systémy. Jestliže začnu v tomto systému chovat plemena s vysokými nároky, neprospívám tím ani zvířatům, ani sobě, protože se mi zvyšují náklady. V této souvislosti je trochu problém s poradenstvím. Začínající ekologický zemědělec musí předložit projekt přechodného období a často by potřeboval poradit například s výběrem vhodných odrůd či právě plemen, ale výzkumné ústavy ani vysoké školy se příliš na poradenství v oblasti ekologického zemědělství příliš nezaměřují. Jediné poradenství tak poskytují pouze některé svazy a a sdružení ekologicky hospodařících zemědělců, například PRO-BIO nebo Libera, zejména však profesní občanské sdružení Spolek poradců EPOS Třebíč.
Pokud jde o zájem spotřebitelů, myslím si, že poptávka po certifikovaných ekologických potravinách značně roste. V poslední době je už ovšem na takové výši, že nabídka ekologických produktů vyrobených v naší republice ji nedokáže pokrýt. Výsledkem je, že ze zahraničí dovážíme skutečně kvanta biopotravin, které se prodávají za výrazně vyšší ceny než výrobky české. Důvody vysokých dovozů jsou v podstatě dva – buď se v ČR určitý výrobek kvůli nedostatku suroviny prostě neprodukuje, nebo zde sice je, ale její zdroje jsou velmi roztříštěné a velmi obtížně se hledají zpracovatelé, kteří by byli ochotni tuto surovinu od jednotlivých farmářů svážet a vyrábět z ní. Výjimku tvoří snad jen OLMA Olomouc, která má certifikaci na čtyři typy bio-jogurtů s názvem Via natur. Tato mlékárna je ovšem zase limitována množstvím mléka, které vykupuje z několika bio farem a více se jí ho nedaří sehnat (Důvody jsou uvedeny v předešlém článku společnosti PRO-BIO – pozn. autorka).
Na druhé straně bylo ovšem v roce 2000 vystaveno celkem 261 certifikátů pro vývoz produktů z ekologického zemědělství do několika zemí EU (Velká Británie, Belgie, Nizozemí, Německo, Rakousko), ale i na Slovensko a do Lotyšska.

Hovořili jsem o dějinách ekologického zemědělství, současných podmínkách pro ekologické zemědělství, odbytu výrobků, ale o kontrole jsem se zmínili jen letmo. Již název KEZ, jinak Kontrola ekologického zemědělství leccos napovídá, takže jaká je úloha vaší organizace?
Základem kontroly ekologického zemědělství a bioprodukce je fakt, že spotřebitel musí mít jistotu, že výrobek označený jako bio produkt skutečně v ekologických podmínkách vyroben byl. Zemědělci, výrobci biopotravin, ale i osoby uvádějící bioprodukty či biopotraviny na trh deklarují certifikací a označením svého výrobku logem BIO, že se podrobili nezávislé kontrole, která zaručuje, že se řídí pravidly ekologického zemědělství.
KEZ, o.p.s., vznikla v roce 1999 a je obecně prospěšnou, nevládní, neziskovou organizací, jejímž hlavním úkolem je právě kontrola a certifikace ekologického zemědělství a od 1. 4. 1999 je ministerstvem zemědělství pověřena vykonáváním kontroly ekologického zemědělství. Před tímto datem se kontrolou ekologického zemědělství zabývalo přímo ministerstvo zemědělství ČR, na kterou jsem bezprostředně navázali.
Důležitým úkolem KEZ bylo přizpůsobení se legislativě Evropské unie a akreditace činnosti organizace, která kontroluje a certifikuje produkty a výrobky třetích osob. Rovněž jsme se snažili rychle provést i akreditaci na mezinárodní úrovni, v současné době máme již akreditaci EU pro rostlinné bioprodukty a biopotraviny a na dobré cestě je i akreditace pro bioprodukty živočišného původu. Probíhá akreditační proces na celosvětové úrovni u IFOAM a vzájemné uznání se Švýcarskem. Pod naši společnost přešli rovněž stávající inspektoři a snažíme se o jejich další vzdělávání , ale i rozšiřování a vyšší odbornou úroveň inspektorů. Na kontrolory KEZ jsou kladeny vysoké nároky jak na vzdělávání, tak na praxi a trvalé další vzdělávání. Všichni kontroloři absolvují každý rok minimálně týdenní školení v ČR i v zahraničí. V současné době má KEZ, o. p. s. 18 inspektorů.

Na závěr už jen jedna, ale zato podstatná otázka. Má u nás ekologické zemědělství budoucnost?
Zcela určitě, dokonce si myslím, že větší než konvenční zemědělství. Evropa je zavalená potravinami a veškerá naše jednání s Evropskou unii obvykle ztroskotají právě na množství potravin či surovin produkovaných českými zemědělci. Evropská unie si představuje, že v České republice by mělo být zemědělství plnící převážně mimo produkční funkci. Tato představa přesně zapadá do tzv. agro-environmentálních programů, které jsou základem trvale udržitelného života na venkově a které budou Unií i dotovány. Ekologické zemědělství v ČR včetně kontroly a certifikace je již dnes plně kompatibilní s ekologickým zemědělstvím v EU a po našem vstupu do Unie se může okamžitě bez jakýchkoliv problémů do systému EU zapojit.
Na druhé straně barikády ovšem stojí agrární lobby se svojí představou velkých moderních podniků amerického typu, které ovšem rozhodně ze strany Evropské unie příliš podporovány nebudou. Ač se to možná nyní nezdá, myslím si, že otázka dotování či nedotování zemědělské výroby bude po našem vstupu do EU jedna z těch stěžejních. To pochopili velmi dobře například v Rakousku, kdy je od doby vstupu do EU do ekologického hospodaření zařazeno již 15 % zemědělské půdy, což je velmi výhodné právě z hlediska dotací poskytovaných Unií.
Rozhodně je ekologické zemědělství výbornou alternativou například pro malé farmy, které nemohou samozřejmě konkurovat objemem produkce konvenčním velkým podnikům, ale mohou si na trhu s ekologickými výrobky najít svoji „parketu“ a být úspěšní s konkrétním výrobkem. A jen tak mimochodem – ekologickým zemědělstvím se mohou zabývat i velké podniky s výměrou kolem 2000 ha. Stačí se podívat na západ od našich hranic, do bývalé NDR, kde několik zprivatizovaných mamutích LPG přešlo do systému ekologického zemědělství a náramně se jim daří. Ale to by si zasloužilo samostatný článek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *