Jak vlastně pracuje genomická selekce?

Genomická selekce je novinkou posledních let. Tak jako téměř každá změna i ona má své odpůrce, kteří ji naprosto nevěří, a naopak příznivce, kteří ji bezmezně důvěřují a to natolik, že testaci na potomstvu a další shromažďování dat považují už za zbytečné. Jak první výsledky genomické selekce jednoznačně ukazují, i zde je třeba najít tu zlatou střední cestu, v rámci které se naučíme genomickou selekci účinně používat, ale zároveň si budeme vědomi nejen jejich možností, ale i limitů.

Využití molekulární genetiky v chovu zvířat sahá do posledních desetiletí minulého století. Zpočátku se využívala pro ověření původu, či k vyhledávání nositelů genetických vad anebo naopak některých žádoucích genů. Následně se k výpočtu plemenných hodnot začaly přidávat informace o tzv. markerech, neboli známých úsecích DNA, které mohly být snadno identifikované, vykazovaly nějakou variabilitu a zároveň měly vztah k chovatelsky významným znakům a vlastnostem. Při tehdejších možnostech se však mohl do výpočtů zařadit jenom malý počet markerů. K dalšímu přelomu došlo v posledním roku starého tisíciletí – v roce 2000, kdy byla publikována metoda, která umožňovala využít velké množství bodových mutací tzv. SNP (Single Nukleotide Polymorphism). Ty se staly základním stavebním kamenem genomické selekce. O co se jedná, jde dobře vidět na obr. 1. Je známo, že genetická informace jedince se nachází v chromozomech a jejich nositelem jsou báze, které se vyskytují ve čtyřech variantách – adenin (A), guanin (G), cytosin (C) nebo thymin (T). Bodovou mutací (SNP) se může stát takové místo na chromozomu, které v populaci známe v různých variantách. U těch se můžeme pokusit stanovit jejich rozdílný vliv a tím odlišit genetickou hodnotu jednotlivých zvířat.

Ing. Marie Ondráková, Ph.D.

Celý článek nejdete v NCH 9/2015

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *