Jaký je váš názor na profesní způsobilost k veterinárním zákrokům?

Téma odborné způsobilosti hýbe českou chovatelskou a veterinární scénou již několik let. V parlamentu se čeká na schválení zákona, který možná změní zavedené pořádky, totiž že k veterinárním úkonům je způsobilý pouze veterinární lékař. Chovatelské svazy požadují, aby mohl některé zákroky dělat chovatel. Požádali jsme o vyjádření prezidenta Komory veterinárních lékařů MVDr. Karla Daniela a zástupce chovatelské organizace.

Doc. Dr. Ing. Josef Kučera

výkonný místopředseda představenstva Českomoravské společnosti chovatelů, a. s.

Novela veterinárního zákona budí po celou dobu její přípravy četné diskuse, které ale v řadě bodů nejsou založeny na skutečných faktech a problémech, ale uměle vytvářených emocích. Z pohledu chovatelů je pro nás obtížně akceptovaná rétorika Komory veterinárních lékařů ČR, která veřejnosti předkládá uváděnou novelu zákona jako prostředek pro neřízenou aplikaci čehokoliv, komukoliv samotným chovatelem s naprostým vyblokování pozice veterináře. Nejsem přesvědčen, že se jedná o hájení majoritního názoru praktikujících veterinářů.

Argumenty o tom, jak chovatelé budou hlava nehlava používat veterinární léčiva či provádět veterinární zákroky na svých zvířatech, jsou naprosto liché. Veterinární léčivé prostředky jsou již dnech chovateli vydávány výhradně na předpis na základě diagnózy, kterou může stanovit jenom veterinární lékař, člen Komory veterinárních lékařů. Je třeba také připomenout, že předkládaná novela nemá za úkol řešit bezpečnost potravin, která je v České republice dostatečně legislativně ošetřena a důsledně kontrolována dozorovými orgány. Navíc je celá oblast evidence a používání veterinárních léčiv včetně rizik z postihu při nedodržení „pravidel hry“ zodpovědností chovatele, nikoliv Komory veterinárních lékařů, která si jenom problematiku bezpečnosti potravin vzala jako mediální zkratku a strašáka. Neznám jediného producenta, který by riskoval výskyt reziduí antibiotik v mléce či mase a tím znehodnocení celé produkce často v řádech stovek tisíc korun. Ročně provedou laboratoře pro rozbory mléka provozované Českomoravskou společností chovatelů, a. s., asi 30 000 analýz vzorků pro potřeby zpeněžování. Rezidua inhibičních látek se za poslední dva roky vyskytla v 0,14 % analyzovaných vzorků.

Samotná definice odborné způsobilosti je rovněž dostatečná. Navrhovaná novela definuje chovatele jako osobu odborně způsobilou na základě vzdělání a na základě absolvování odborného kurzu a zkoušky. Navíc zákon počítá s prováděcí vyhláškou, která by dále specifikovala veterinární úkony a rozdělila je do jednotlivých kategorií. Vymezování odborné způsobilosti přímo v zákoně by nutně vyžadovalo novelizaci zákona pokaždé, když se v praxi začne využívat nová metoda. To by pružnosti ani snižování byrokratické zátěže zcela určitě neprospělo.

Schválení novely nás přiblíží ke stavu ve většině zemí EU, kdy je chovatel podle pokynů a s vědomím veterinárního lékaře povinen a současně oprávněn podávat svým zvířatům veterinární přípravky vázané na předpis ošetřujícího veterinárního lékaře, a to včetně injekční aplikace.

Na řadě příkladů z praxe bychom mohli doložit, že jediná rozumná cesta je dohoda chovatele a veterináře, která už dnes většinově funguje. Navrhovaná novela nepřináší žádný negativní prvek do takto fungujících vztahů a v zásadě ani žádnou převratnou novinku. Z pohledu chovatelů spíše naopak: posiluje odbornou pozici veterináře, která by měla být uplatňována v oblasti diagnostiky a prevence, před pozicí „prodejce léčiv“.

Hledání řešení místo problémů a společný pozitivní přístup umožňuje využití synergického efektu, které efektivní spolupráce chovatele a veterináře přináší.

MVDr. Karel Daniel

prezident Komory veterinárních lékařů ČR

Odborné způsobilosti veterinárního lékaře, veterinárního technika či chovatele jsou v zemích našeho civilizačního okruhu dlouhodobě ustálené. Vycházejí ze vzdělání – ať již vysokoškolského, středoškolského nebo praktického těchto profesních skupin. V oblasti komunitárního práva došlo v posledních letech mezi zeměmi Evropské unie k harmonizaci a propojení legislativních vymezení – ať již pro náplň vzdělávacích programů nebo pro samotný výkon povolání. Vše s cílem zajistit odpovídající welfare „evropských“ zvířat i bezpečnost „evropských“ spotřebitelů. Takto má již dnes český chovatel stejné možnosti a stejná práva jako jeho nizozemský nebo německý kolega. Nakolik je ovšem dovede využívat, je otázka. A nakolik dokázaly unijní podmínky vstřebat některé kontrolní orgány, je otázka další. Proto stále opakované diskuze na toto téma považuji vesměs za „odborářské harašení“, které má s reálnými potřebami ať již chovatelské nebo veterinární praxe málo společného.

Očekávaná novela veterinárního zákona ve znění, které minulý rok na podzim dospělo do Poslanecké sněmovny, stejně – zatím – nevnáší do zmíněných vymezení nic nového. Veterinární lékař vykonává odbornou veterinární činnost na úrovni svého vzdělání, veterinární technik taktéž. Bohužel je dost zbytečné a matoucí nazývat zákroky, k jejichž provedení by měl podle návrhu novely být kompetentní chovatel, „veterinárními zákroky“. V chovech hospodářských zvířat je navíc zřejmé, že poptávka po léčebných zákrocích se významně snižuje. A naopak, zvyšuje se poptávka jednak po diagnostických a preventivních akcích, ale rovněž po zákrocích jednodušších, pro které není přímo v chovech dostatečná kapacita ať již z hlediska času nebo pracovní síly.

Komora veterinárních lékařů má ke zmiňované novele Veterinárního zákona dvě základní připomínky:

1) Doporučuje vymezit – jako v řadě jiných zemí – přímo v zákoně odborné úkony, které z povahy věci musí vykonávat veterinární lékař; doporučuje vymezit v zákoně odborné úkony, ke kterým získává středoškolským vzděláním kompetence veterinární technik. A zbytkem není nejspíš nutné se zabývat. Chovatelské kompetence jsou přece jasné a nemusí být kodifikovány mermomocí Veterinárním zákonem. Jejich odpovídající pozitivní výčet je stejně jeden velký otazník; a účelnost jejich přilepení k Veterinárnímu zákonu otazník druhý.

2) Komora rovněž navrhuje při vymezení odborných kompetencí určit také sankce za jejich případné překročení. Mnoho příkladů ukazuje, že zákonů lze „za večer vyplodit celý kbelík“. Ale možnost je prosazovat, to už je jiná kapitola. Tomu se však, zdá se, jak chovatelé, tak správní orgány brání.

Často slýchám, že chovatelské svazy požadují to či ono a poté zase, že veterináři požadují něco jiného. Já si naopak dovolím tvrdit, že v naprosté většině případů si v chovech zvířat v terénu i na klinice chovatel s veterinárním lékařem dobře rozumí a normálně se shodnou. Na obou stranách ale bohužel občas převládají emoce. Na straně chovatelů pak požadují rezolutní řešení lidé, kteří se každodenní praxi v chovech zvířat nezabývají. A obráceně: ve veterinární profesi se zase vyjadřují lidé s odporem komplikovat si vlastní administrativní rutinu nebo občas lidé z praxí malých zvířat se zkreslenými představami o praxi faremní.

Tlak chovatelů na možnost vykonávat některé odborné zákroky u vlastních zvířat? Podle mého názoru je zcela zbytečný. Naše legislativní úprava je obdobná jako ve většině zemí unie. Navíc nemyslím, že by některý z praktických veterinárních lékařů zpochybňoval právo chovatele (či osoby jím pověřené) vykonávat určité zákroky – nikoliv automaticky – ale „na pokyn a pod vedením ošetřujícího veterinárního lékaře“. Samozřejmě s oboustranným přijetím faktu, že „ošetřující veterinární lékař“ není veterinář, který se v chovu objeví dvakrát ročně, jinak ordinuje po telefonu a „papírově“ pokrývá evidenci léčiv i mimo svoji vlastní kontrolu.

Z diskuzí je patrné, že motivem chovatelů k tlaku na explicitní zákonnou úpravu chovatelských kompetencí nejsou neshody s praktickými veterináři. Ale velmi „různé“ interpretace – už dnes zcela legálních – kompetencí chovatele při kontrolách. Nejen mezi jednotlivými dozorovými orgány, ale i mezi jednotlivými inspektory téhož dozorového orgánu. Zde se navíc domnívám, že zájmy praktických veterinárních lékařů i chovatelů jsou velmi podobné: boj proti zbytečné administrativě a proti byrokratizaci věcí, které v chovech zvířat, v terénu i na veterinárních klinikách vesměs normálně fungují.

Komentáře ke článku 1

  • Václav

    Myslím si, že pokud budou veterináři plnit své kompetence aspoň tak dobře jak chovatelé skotu, prasat tak by se u nás nemělo opakovaně objevovat maso z dovozu se salmonelu nebo dokonce hnijící.
    Tak ať konají tam, kde mají, protože to co se jim podaří zjistit a zajistit je pouhá špička ledovce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *