Koně: tisíce let stálé služby lidem

Chov barokních a arabských koní, pod tímto názvem se skrývala šestice přednášek, které v Kladrubech nad Labem uzavíraly dvoudenní konferenci o aktuálních otázkách chovu koní. Pro milovníky těchto plemen byly připraveny jak zajímavé informace, tak výlet do daleké historie, a nechybělo ani předvedení koní.

O stavu starokladrubských koní informovala ředitelka Národního hřebčína Kladruby nad Labem, s. p., Ing. Lenka Gotthardová, CSc. V roce 2004 se na celém světe vyskytovalo jen přibližně 1159 jedinců tohoto plemene (na černou a bílou barvu připadá zhruba stejný počet). V genetických zdrojích (GZ) je 43 plemenných hřebců, z toho 20 vraníků, většina se nachází v České republice, pouze dva v zahraničí a sice Solo Sega XX v Rakousku a Rudolfo Ellenai v Polsku. Plemenných klisen je v GZ 300 (120 vranek), z toho patnáct v zahraničí.

Kdo má správnou krev?
Jaké je v současné době využití starokladrubských koní? O tom mimo jiné hovoří šlechtitelský cíl: Jediné původní české plemeno typu karossiera by se mělo využívat k ceremoniální a reprezentativní službě, soutěžím ve spřežení, drezúře a baroknímu ježdění.
Od roku 2005 se bude také odlišně vypočítávat podíl původních starokladrubských genů (PSTG). Dosud se vycházelo z plemenné příslušnosti předků v páté (hřebci) či šesté (otcové klisen) generaci, stanovené podle plemenné knihy. „Uvedený metodický postup byl irelevantní,“ uvedla Zdeňka Dyková, šlechtitelka národního hřebčína s tím, že řada hřebců a klisen v těchto generacích jsou meziplemenní kříženci především kladrubolipicčtí a tímto metodickým postupem se postavení předků neustále mění.
Nově se bude vycházet z genových analýz populace v letech 1769 až 1950 a jako stoprocentní nositelé starokladrubských genů jsou označena zvířata, která se zásadní mírou podílela na tvorbě plemene. Jako zakládající tedy bylo vyhodnoceno 12 hřebců a 45 klisen. Na základě dalších výpočtů pro aktuální populaci bylo rozhodnuto, že do genetických zdrojů budou počínaje rokem 2004 zařazování hřebci a klisny s padesátiprocentním a vyšším podílem PSTG, původní limit byl na úrovni 35 procent.

Lipicáni budou slavit
O blízkém příbuzném „kladrubáků“, lipicánovi, hovořil Ing. Emil Kovalčík z Národního hřebčína s. p. Topoľčianky. Toto tvrdé, charakterní a učenlivé plemeno se v něm začalo chovat v roce 1921, nyní v hřebčíně působí 38 plemenných klisen z deseti uznaných rodin, mezi kterými vyniká podle výkonnostních zkoušek rodina Deflorata. V sezóně 2004 působilo v plemenitbě pět hřebců. Reprodukční ukazatele pepiniérů za období 1921 až 2000 vykazují 65,4% plodnost a 92,42% natalitu.
„Toto plemeno reprezentuje a šíří dobré jméno nejenom hřebčína, ale především Slovenské republiky,“ zdůraznil Ing. Kovalčík. Pro rok 2005, a to konkrétně na prvního května, připravují v hřebčíně velké oslavy 425. výročí vzniku lipicána, které je tedy o rok mladší než náš starokladrubský kůň.
V České republice se chov lipického koně obnovil v roce 1990, nyní je podle Evy Juřičkové ze Svazu chovatelů lipického koně ČR ve stavu 130 zvířat bez hříbat narozených v roce 2004. Oprávnění působit v plemenné knize mají čtyři hřebci a zapsáno je v ní 44 klisen. V tom je ale kámen úrazu, jehož odstranění se však připravuje. „Podle zásad udělování dotací stanovených ministerstvem zemědělství je k dosažení nároku na dotaci pro lipické klisny třeba absolvovat výkonnostní zkoušku (VZ) a zapsání do plemenné knihy lipického koně do věku čtyř let,“ uvedla E. Juřičková. Ukazuje se ale, že klisny ježděné pod sedlem jsou v tomto stáří ještě málo připraveny a pokud provádějí zápřahové VZ, objevují se na končetinách zdravotní defekty (nálevky a pakosti), což je známka nadměrného zatížení organismu. Proto se připravuje posunutí VZ na věk pěti let.

Na houpačce zájmu
Na dlouhý, podrobný a poutavý výlet do historie vzali posluchače Otto Dlabola, prezident Svazu chovatelů Shagya-araba, Ing. Zdeněk Navrátil, CSc., z České zemědělské univerzity v Praze (hovořil o fríském koni) a doc. Ing. Drahoslav Misař, CSc. z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně (na téma andaluský kůň). Jejich přednášky nelze na tak malém prostoru plně obsáhnout, zřejmé z nich ale bylo, že koně nikdy neměli na růžích ustláno.
Jejich osud často určovaly vojenské konflikty a módní vlny. Koně byli vítanou kořistí postupujících armád, a proto se nejeden hřebčín stěhoval co nejdále od frontové linie. Zatímco například za nákupem orientálních hřebců mířily expedice na dálný východ a stavy zvířat v hřebčínech dosahovaly desítek tisíc, o sto let později, po druhé světové válce se jejich počet scvrknul na pár stovek. To platí pro Shagya-araba.
Historie fríského koně je s válčením spojena také, byť poněkud jinak. Jeho chov nabyl na významu nástupem rytířské doby v polovině středověku, kdy díky své výkonnosti získal dominantní postavení mezi válečnými koňmi. Do krize se dostal jeho chov koncem 19. a začátkem 20. století, například v roce 1913 zůstali v chovu v domovském Nizozemsku jen tři hřebci. Od té doby se i přes několik klopýtnutí jeho stavy zvyšují, překračují 50 000, a plemeno přichází do módy i u nás, což ovšem přináší i některé negativní jevy.
Kolísání obliby se nevyhnulo ani andaluskému koni, jehož předkové se měli do Evropy dostat díky tažení vojevůdce Hanibala při helénské kolonizaci Pyrenejského poloostrova, nebo snad také s maurskou expanzí. Plemeno původně šlechtěné jako jezdecké s rozvojem palných zbraní ztrácelo na významu, což vyvolalo počátkem 18. století změnu koncepce směrem k větší mohutnosti a použití v zápřeži. Tím ale vývoj neskončil a v následujícím období se šlechtění navrátilo zpět k jezdeckému typu, který v současné době preferuje Cria Caballar, sekce chovu koní při španělském ministerstvu národní obrany, a zčásti pokračuje ke sportovnímu typu.
Všechna tři zmíněná plemena mají ale jedno společné. Každé z nich se podílelo na vyšlechtění starokladrubského koně do té podoby, jak ho známe dnes.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *