Kůň pevnější než skála

Když návštěvník Apulie v jižní Itálii zatouží po změně, opustí pláže jaderského nebo jónského moře a zamíří pár kilometrů do vnitrozemí, octne se v mírně zvlněné krajině, kde jeho pohled upoutá krásná scenérie - pastviny poseté skalkami a rozdělené zídkami, sem tam proložené kamennými kužely střech tradičních farem zvaných truli a dubovými lesy. To je Murge. Z lesa se ozývá jemné cinkání zvonků, které postupně zesílí a před překvapeným výletníkem se odehraje nečekané představení. Grandiózní nástup na scénu v plném cvalu si připravilo zvoněním stádo hlavních protagonistů tohoto divadla v přírodě - murgeských koní. Koně patří od nepaměti k Murge, tak jako Murge patří jim.

Tato podívaná určitě stojí za to. Ale kvůli setkání s murgeskými koňmi není třeba absolvovat dlouhou cestu. Jedinečnou příležitost seznámit se s tímto výjimečným a pro nás exotickým plemenem koní budou mít všichni, kdo navštíví mezinárodní výstavu koní a všeho, co ke koním patří KONĚ 2001 v Pardubicích. Pokud se ovšem ponoříme do historie chovu murgese, zjistíme, že pro nás vůbec není tak exotický, jak by se na první pohled zdálo. Naopak se přesvědčíme, že v této oblasti máme mnoho společného. Přinejmenším můžeme předpokládat, že předkové našich starokladrubáků a murgeských koní se pásli v minulosti na stejných pastvinách.

Čtyřnozí dobyvatelé
Kraj Murge se stal koňskou pokladnicí, ze které čerpali panovníci koně pro své rozsáhlé výboje už od starověku. Na koních odchovaných v Apulii dobývali pravděpodobně Řekové Tróju, a slavný kůň Bucefalos ještě slavnějšího Alexandra Velikého pocházel ze stejných končin. A to byl teprve začátek proslulého tažení koní z jihu Itálie Evropou.
Podpatek italské boty byl 3000 let mostem mezi západem a východem a místem, přes které se přehnali snad všichni dobyvatelé mířící na sever a ze severu na jih. Vládci se měnili, jediné co po nich zůstávalo, byli jejich koně. Saracéni sebou přivedli berbery a araby, římský císař Fridrich II si oblíbil kraj Murge natolik, že sem na začátku 13. století přestěhoval svůj dvůr včetně chovu koní. O jeho chovu a na jeho dobu velmi moderních metodách selekce platných všeobecně do dnešních dnů přináší doklady jedna z prvních knih o veterinárni medicíně a šlechtění koní De medicina equorum od Giordana Ruffa. Jako nejvhodnější místo pro chov tvrdých a odolných válečných koní si zvolil Murge i benátský dóže, jenž založil na skalnatých pastvinách hřebčín La Cavalerizza. Španělé, kteří vládli střídavě s Francouzi Neapolskému království až do sjednocení Itálie, přiváželi koně z Andalusie a Francouzi dodali hutný základ v podobě koní západního typu. A tak se region Murge stal jedinečným tavicím kotlem, který dal vzniknout stejně jedinečnému plemeni koní zvaných murgese.
Pán i kmán na jednom koni
Z našeho pohledu zajímavá historie koní z Murge začíná s nástupem zlatého věku evropské hipologické kultury 16. až 17. století. V té době daroval neapolský král Alfonso I. rozsáhlé državy v tomto kraji šlechtické aragonské rodině Aquaviva, která se od té doby mohla připsat titul Conte di Conversano. První hrabě Conversano Andrea Matteo byl velikým milovníkem koní a uznávaným odborníkem. Na svém panství soustředil nejlepší chovný materiál té doby, kupoval hřebce z Andalusie i z Orientu.. Jeho odborné kvality ocenil i císař Ferdinand I., který ho pověřil nákupem plemeníků pro rakouské císařské hřebčíny. Protože rodina Conversano byla rodinou osvícených feudálů, kteří věděli, že užitek jim přinese i zušlechtění populace koní v celém regionu, byli jejich plemeníci vždy volně k dispozici pro ostatní majitele klisen. Tak vznikl typ koně, který byl nepřekonatelný ve své tvrdosti, pracovitosti a dlouhověkosti. Kůň z kraje Murge se stal nezanedbatelným vývozním artiklem a pod značkou „Conversano“ tak v 17. století proudila krev z jižní Itálie do královských a šlechtických hřebčínů po celém starém kontinentu. Touto cestou se dostali do Vídně za vlády Josefa II. i dva černí hřebci pojmenovaní Conversano a Napolitano, kteří se stali zakladateli dodnes trvajících linií lipických koní. Ale to už je jiný příběh.

Balada pro banditu
Zatímco u habsburského dvora se stále těšili koně na podkladě neapolsko – španělské krve nehynoucí oblibě, v jejich domovině je čekal jiný osud. Od konce 18. století až do sjednocení Itálie v roce 1861 stále často měnili koně z Murge majitele, i když tentokrát poněkud svérázným způsobem. Lidová rebelie proti okupaci jihu Seveřany z Piemontese se v průběhu času proměnila v organizované loupeživé bandy čítající i několik tisíc mužů. Ti si obstarávali koně krádežemi na náhorních planinách Murge. Kvality murgese, především tvrdost a nepřekonatelná jistota při pohybu ve skalnatém terénu, jim zajistily i v tomto případě obsazení do hlavní role. Proslulá savojská kavalerie používající koně na podkladě anglické krve neměla proti mužům na koních, kteří byli na skalách jako doma, nejmenší šanci na úspěch. Bandité se díky „svým“ koním byli schopni přesunovat denně na obrovské vzdálenosti. Když telegraf ráno vyťukával zprávu o Brigantech (jak se jim říkalo), kteří operovali večer v místě 100 km vzdáleném, nebylo výjimkou, že se právě objevili pod okny. I toto dobrodružství přineslo koním z Murge slávu a ocenění, ale pro chov mělo důsledky spíš negativní.
Když na začátku 20. století byly pochytány poslední zbytky banditů, mohla vláda konečně začít vnucovat jihu svou vizi rozvoje zemědělství a průmyslu. Pro chov koní v Apulii to znamenalo promísení s nesčetnými jinými cizími plemeny, což přineslo téměř absolutní smazání charakteristických rysů tamní populace. Přestože královský dekret z roku 1885 zakazoval používat v té době jiné než státem licentované hřebce, (většinou tehdy oblíbené anglické importy), díky určité izolovanosti a polodivokému způsobu chovu koní v Murge se alespoň na tomto území o rozloze 4000 km čtverečních zachovali původní znaky koní staré neapolsko – španělské rasy.

Moderní divoši
Dnes se dá považovat murgese za jediné opravdu původní italské plemeno koní, které se vyhnulo masivnímu prokřížení. Pod vedením asociace chovatelů murgese koní, která vznikla v roce 1927 a za přispění státního hřebčince Instituto Incremento Ippico ve Foggii se v současné době chová v kraji Murge téměř výhradně toto domácí plemeno, jehož populace čítá nyní asi 1500 koní.
Podle standardu se chovají murgese ve dvou barvách. Absolutní převahu mají vraníci bez odznaků. Asi pouze dvě procenta populace pak tvoří nevybělující bělouši, tzv. roani (u nás se jim dříve říkalo mourci). Jsou to mohutně osvalení koně s vysoko nasazeným širokým krkem, méně výrazným kohoutkem a často volnějším hřbetem. To jsou charakteristiky, které mají společné se všemi plemeny chovanými na podkladě neapolsko-španělské krve. Další dědictví, jenž je spojuje především s naším klenotem starokladrubským koněm je často se vyskytující klabonosá hlava. Končetiny jsou pravidelné a suché, obvod holeně často přesahuje 22 cm. Rohovina kopyt je velmi tvrdá.
O již zmíněné odolnosti murgese by se dali napsat celé oslavné ságy. Spalující horka v létě a studený vítr v zimě zocelily koně z Murge natolik, že jim jen těžko může jiné evropské plemeno konkurovat. Ale nejen tato vlastnost z nich činí koně použitelné doslova za každého počasí. Mezi jejich hlavní přednosti patří i neuvěřitelně příjemný temperament a učenlivost. Pro tuto svou komplexnost byli vybráni například jako služební koně pro strážce národních parků a přírodních rezervací v Itálii, kde demonstrují své kvality v každodenní práci. Dnes je samozřejmě předurčují tyto charakteristiky především k využití v agroturistice,vytrvalostním ježdění a zápřahovém sportu jako maximálně spolehlivé a věrné partnery, jimiž byli ostatně po celou dobu své dlouhé historie.
Lucie Žirovnická

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *