Nemoc šílených krav

Noviny, televize i rozhlas na nás chrlí další a další „Jobovy zvěsti“. Všechny mají jediného společného jmenovatele a tím je „nemoc šílených krav“.

Priony – bílkovinné infekční částice
Zdálo by se, že BSE je zcela nový druh choroby. Je sice nakažlivá, ale nevyvolává ji ani vir, ani bakterie ani žádný jiný organismus (např. cizopasný prvok nebo červ). Původcem je „mrtvá hmota“, bílkovina odborně označovaná jako prion. Priony rozhodně nespadly z nebe, i když v šedesátých letech uvažovali i seriozní vědci o tom, jestli se priony nedostaly na Zemi z vesmíru. V Británii je už přinejmenším 250 roků známé ovčí onemocnění vyvolané prionem a označované jako skrapie. S priony tedy žijeme už dlouho, ale donedávna jsme o nich skoro nevěděli. Bylo to způsobeno tím, že člověk se skrapií zřejmě nikdy nenakazí. Přesto nejsme před priony bezpeční.
Prion je zvláštní „věc“. Česky bychom jej mohli pojmenovat jako „bílkovinnou infekční částici“. Vzniká v těle živočicha z tzv. prionového proteinu, který je nedílnou součástí mnoha typů buněk, např. neuronů. Neškodný protein se mění na vražedný prion změnou své prostorové konfigurace. Zjednodušeně můžeme říci, že se vlákno prionové bílkoviny nevhodně „zašmodrchá“. Díky své nové prostorové konfiguraci (tedy „zašmodrchání“) je prion velice odolný, vzdoruje např. desinfekčním prostředkům nebo vysokým teplotám. Odolává i enzymům zvířecího těla, které se jinak starají o odstraňování nepotřebného prionového proteinu. „Zašmodrchaný“ prion působí navíc jako matrice, podle které se „zašmodrchávají“ další „zdravé“ molekuly prionového proteinu.
Priony se v tkáních nemocného zvířete množí řetězovou reakcí. Jejich hromadění poškozuje především nervové buňky. V nervové tkáni vyvolávají priony degeneraci, pro kterou je typický „houbovitý“ vzhled nemocných částí mozku. Choroby vyvolané priony jsou proto označovány jako spongiformní encefalopatie (česky cosi jako „houbovitě vyhlížející onemocnění mozku“). Tato onemocnění postihují zvířata, např. ovce, skot, norky, koně a jeleny, ale patří mezi ně i některé choroby lidí. Nejznámější lidskou prionovou chorobou je zřejmě kuru, kterým trpěli lidojedi na Nové Guineji, a dále pak tzv. Creutzfeldt-Jakobova choroba (CJD).

Osudová britská chyba
Největší poprask kolem spongiformních enecefalopatií vypukl koncem sedmdesátých let, když se objevilo v Británii nové onemocnění skotu. Choroba smutně proslula pod jménem „nemoc šílených krav“, protože nemocná zvířata někdy propadala agresivním záchvatům. V odborné literatuře nalezneme tuto nemoc pod označením bovinní spongiformní encefalopatie (zkráceně BSE).
BSE vypukla u skotu krmeného masokostní moučkou vyrobenou z těl uhynulých ovcí. Mezi těmito ovcemi byla pochopitelně i zvířata, jež podlehla skrapii. Při zpracování trupů uhynulých ovcí nebyly zničeny ovčí priony a těmi se pak nakazil skot. Bohužel, tím se přenos prionů nezastavil. V několika desítkách případů došlo zřejmě k přenosu prionů ze skotu na člověka a u těchto lidí se vyvinula zvláštní forma CJD označovaná jako „nová varianta“ (nvCJD). Lidé se nakazili konzumací potravin obsahujících nervovou tkáň nemocného skotu. Nová varianta CJD postihuje mladší lidi a má relativně rychlý průběh. Stejně jako starší formy CJD je i nvCJD smrtelná a v současné době proti ní není lék. Ve Velké Británii a Francii zemřelo na tuto chorobu více než 80 lidí. Odhady počtů budoucích obětí nvCJD v Británii se pohybují od 150 do 130 000.
Britové se v boji s BSE nevyhnuli se několika fatálním omylům. Především je ukolébala neškodnost skrapie a zodpovědní vládní činitelé dlouho nepřipouštěli, že by BSE představovala pro lidi významné zdravotní riziko. A to dokonce i v době, kdy odborníci začali upozorňovat na možnost přenosu prionů ze skotu na člověka po konzumaci nervové tkáně nemocných zvířat. Další chybou byla snaha v boji s BSE ušetřit. Tak se stalo, že serozumná preventivní opatření neuplatnila v praxi. Dodržování předpisů nikdo nekontroloval a jejich porušování nikdo nestíhal. Nebyly na to peníze.
Česká republika je před BSE celkem bezpečná. Od roku 1962 jsou při výrobě masokostní moučky zpracovávána těla uhynulých zvířat za velmi vysokých teplot (důvodem je ničení odolných bakterií, např. spor antraxu). Tím je ničen i prion. Jsme tedy v úplně jiné situaci než Britové, kteří vyráběli masokostní moučku postupem nenarušujícím priony. Na druhé straně ale není pravda, že by se u nás nikdy nevyskytlo ovčí prionové onemocnění skrapie. Tato choroba byla počátkem devadesátých let zjištěna přinejmenším v jednom stádu ovcí. Správná diagnóza na sebe nechala čekat, protože veterinární lékaři spoléhali na oficiální verzi, podle které se u nás skrapie nevyskytovala. Těla ovcí uhynulých na skrapii se tak dostávala do našich kafilérií. Byla ale zpracována bezpečnou technologií a takto vyrobená masokostní moučka byla zřejmě zkrmena skotem v minimálních množstvích. Díky tomu jsme si „nevypěstovali“ svou vlastní „českou BSE“. Náš „systém“ v této nedobrovolné zkoušce obstál. Ovčí stádo nakažené skrapií bylo nakonec do posledního kusu poraženo a trupy poražených zvířat zlikvidovány mimo kafilerii .
Hlavní riziko představuje pro ČR import BSE ze zahraničí. Rizikové by mohly být především dovozy zvířat a dovozy masokostní moučky ze zemí s výskytem BSE. Takové importy už ale byly zakázány.

BSE a skrapie
BSE probíhá ve třech fázích. V první fázi už jsou priony v těle nakaženého zvířete, ale ještě se nestihly pomnožit. Předpokládá se, že takové zvíře nepředstavuje pro člověka riziko. V druhé fázi onemocnění, která trvá asi půl roku, je už prion namnožen a vyskytuje se ve velkém množství především v mozku a míše. Jinak se ale nemoc u zvířete ještě neprojeví. Toto stádium choroby je z hlediska vzniku nvCJD nejrizikovější. Laboratorní testy ale dokážou v druhé fázi přítomnost prionů v těle zvířete odhalit a maso je vyloučeno z lidské spotřeby. V třetí fázi je už choroba na zvířeti patrná. U krav klesá mléčná užitkovosti, zvíře je neklidné, ztrácí schopnost koordinace pohybů a pokud není utraceno, uhyne. Nejčastěji dospějí do třetího stádia BSE zvířata ve věku 3 až 5 let.
Podobný průběh má i ovčí prionové onemocnění skrapie. Nejprve se u ovce střídá útlum s obdobími, kdy s ní „šijou všichni čerti“. Později se skrapie projeví silným svěděním. Ovce se drbou tak, že si vydřou na některých místech vlnu. Jméno skrapie vystihuje právě tento příznak. Je odvozeno z anglického slova „scrape“ čili škrabat se. V následujících fázích skrapie těžce poškozuje nervový systém, což se projeví narušenou koordinací pohybu. Zvířata zvysoka našlapují jako kdyby klusala. To se odráží v českém označení nemoci klusavka. Nakonec ovce ochrne a umírá.
O způsobu přenosu těchto chorob mezi zvířaty se zatím ví zoufale málo. Je tu zřejmě možný přenos z matky na plod, ovce nebo krávy se snad mohou nakazit pozřením placenty nakaženého zvířete. Nepředpokládá se přenos s embryi nebo inseminačními dávkami.

Předběžná či přehnaná opatrnost
Současná vlna hysterie pramení z prokázané souvislosti mezi BSE a nvCJD a z faktu, že se BSE dostává do zemí, které se ještě nedávno „dušovaly“, že k nim se tato choroba nemůže rozšířit (především do Německa). Odhalené případy BSE přitom mohou být jen pověstnou špičkou ledovce. Inkubační doba BSE je poměrně dlouhá. V průměru to trvá 3 až 6 let, než se u nakaženého zvířete projeví příznaky BSE. Někdy nemoc vypukne už za 15 měsíců, jindy se ale projeví až po 15 letech. Po širším uplatněním laboratorních testů na BSE oficiálně vykazovaný počet nakažených zvířat stoupne, protože jsou odhaleny případy, které by jinak unikly pozornosti. To by ale mělo veřejnost spíše uklidnit než vyděsit, protože to ukazuje na fungující ochranu spotřebitele.
Priony jsou velice odolné a mohou přetrvávat i v půdě (pokud bylo zvíře uhynulé na prionovou chorobu zakopáno). V současné době se v Německu prověřuje možnost, zda neodcházejí priony z těla nakaženého skotu s výkaly a zda se „nemnoží“ v půdě. Vylučování prionů výkaly je krajně nepravděpodobné. A jak vyplývá z podstaty prionů, nemůže v půdě prion vznikat, protože se v ní nevyskytuje výchozí „surovina“ pro jeho „výrobu“ – tedy „nezašmodrchaný“ prionový protein. Krok německého ministerstva životního prostředí, které tento výzkum zadalo, je projevem hysterie ministerských úředníků zoufale se snažících zvládnout vlnu paniky spojenou s odhalením prvních případů BSE v jejich zemi.
Včasná a spolehlivá diagnostika BSE je nesmírně důležitá, protože běžná kuchyňská úprava nemusí priony zneškodnit. Priony vydrží i delší zahřátí na teplotu 100oC. Z hlediska lidského konzumenta je největší riziko spojeno s konzumací nervové tkáně (mozek, mícha, oči), tenkého střeva, sleziny, obratlů a dlouhých dutých kostí. Tyto tzv. „blíže určené vnitřnosti“ jsou proto v Británii a některých dalších zemích vyloučeny ze spotřeby. Svalovina („maso“) je i v Británii, tedy v kolébce BSE, považována z hlediska spotřeby člověkem za bezpečnou.
Varování před konzumací hovězího masa nebo dokonce před všemi druhy masa, jež u nás dnes zaznívají, musíme chápat jako extrémní projev předběžné opatrnosti. Přední český neurolog nemůže z televizní obrazovky mávnout nad BSE rukou. Neměl by ale lidi strašit. Motiv jeho jednání je celkem pochopitelný. Pokud se jeho obavy časem ukážou jako liché (a to je pravděpodobné), jeho profesionální prestiž nijak neutrpí. Pokud by vyzval ke konzumaci hovězího bez jakýchkoli omezení a následně by bylo možné s jeho doporučením spojovat byť jen jeden jediný případ nvCJD, ocitl by se v krajně ošidné situaci.

Riziko přenosu na další druhy zvířat
O tom, že se priony skotu mohou nakazit jiní živočichové, svědčí výmluvně nejen vznik nvCJD. Prionovými chorobami se nakazily i šelmy chované v zoologických zahradách a krmené hovězím masem s příměsí nervové tkáně. Ve Velké Británii se situace se silně zkomplikovala tím, že Britové při likvidaci stád skotu v rámci boje s BSE vyráběli z těl poražených zvířat opět masokostní moučku a tou krmili domácí zvířata – ovce, prasata, drůbež. Díky tomu nemusí být spongiformní encefalopatie ovcí pro člověka tak neškodné jako před vypuknutím BSE.
Při krmení ovcí masokostní moučkou mohlo dojít ke zpětnému přenosu prionů ze skotu na ovce. V experimentálních podmínkách byla možnost takového přenosu potvrzena. U ovcí pokusně nakažených priony skotu se vyvinulo onemocnění, jehož příznaky se shodují s příznaky skrapie. „Vlk v rouše beránčím“ – to je přirovnání, které je v této vážné situaci opravdu namístě. Ovce nakažené BSE vypadají, jako kdyby měly pro člověka neškodnou skrapii. Ve skutečnosti ale onemocněly díky prionům schopným vyvolat onemocnění lidí.
Oficiální statistiky zaznamenají v Británii ročně asi 500 nových případů skrapie. Skutečný počet může být až osmkrát vyšší. Kolik ovcí je ale ve skutečnosti nakaženo priony skotu a je stiženo mnohem nebezpečnější „nemocí šílených krav“? To zatím nikdo neví. Odhaduje se, že „ovčí BSE“ by mohla unikat pozornosti veterinářů i v případě, že by ovce nakažené „nemocí šílených krav“ tvořily 5% ovcí stižených prionovými chorobami (tj.stižených skrapií nebo BSE).
Není divu, že se Britové ze všech sil snaží skrapii vymýtit. Největší naději vkládají do šlechtění, protože odolnost vůči prionům je podmíněna dědičně. Jenže ani na dědičnou odolnost se nelze bezvýhradně spoléhat. Vyšetření novoguinejských lidojedů odhalila, že u lidí, kteří měli být díky dědičným vlohám odolní vůči prionové chorobě kuru, došlo jen k extrémnímu prodloužení inkubační doba nemoci (v některých případech na více než 30 let od nákazy). Je proto možné, že zvířata, která se dnes zdají odolná, nakonec stejně onemocní.
Navíc mohou priony „přežívat“ v cizím hostitelském druhu bez toho, že by vyvolaly onemocnění. Přitom si ale tyto „skryté“ priony udržují schopnost vyvolat chorobu u svého původního „hostitele“. Pokusný přenos myších prionů na křečky nevyvolá u křečků prionové onemocnění. V mozku křečků ale „přežijí“ priony, kterými lze zpětně vyvolat prionové onemocnění u zdravé myši. Mohou takto „spát“ i priony skotu i v organismu prasete nebo drůbeže? A mohou se tyto priony „probudit“ v těle člověka? Je to nepravděpodobné, ale se stoprocentní jistotou to zatím vyloučit nelze. Je třeba zdůraznit, že tato hypotetická rizika se opět týkají především Británie.

Diagnostické testy
Státy Evropské unie jsou povinny do konce roku 2000 zavést testy na BSE. Uchazeči o členství v EU je budou muset ve vlastním zájmu následovat. V současnosti je nejužívanějším testem „Prionics-Check“. Test využívá faktu, že „zašmodrchaný“ prionový protein (tedy prion schopný vyvolat nákazu) je odolný vůči působení enzymů. „Nezašmodrchaný“ prionový protein, který se běžně vyskytuje v nervových buňkách zvířat i člověka, je enzymy rozkládán. Vzorek nervové tkáně odebraný z poražených zvířat je vystaven účinku enzymů a následně je v nich hledán prionový protein s pomocí protilátek. Ve vzorku, kde se nevyskytuje „zašmodrchaný“ prionový protein, je všechna prionová bílkovina „sežrána“ enzymy a protilátka nemá s čím reagovat. „Zašmodrchaný“ protein ale enzymům odolá a reakce s protilátkami jej pak odhalí.
„Prionics-Check“ bude podle vyjádření státní veterinární správy využíván i u nás. Je určen pro kontrolu nervové tkáně poražených zvířat a nikoli pro vyšetření živých zvířat. Výhodou testu je rychlost a to, že prokáže priony dokonce i v rozkládajících se tkáních, takže je možné vyšetřit třeba i zvířata, která uhynula na odlehlých pastvinách.
Prionové choroby lze samozřejmě diagnostikovat podle typických projevů, ale konečný soud se musí nakonec opírat o laboratorní testy. Za definitivní důkaz nákazy je považováno mikroskopické vyšetření mozku, které odhalí typickou „houbovitou“ strukturu poškozené nervové tkáně. Takové vyšetření si ale vyžádá delší čas, řádově dny až týdny.
Pro výzkumné účely se užívají biologické testy, při kterých je přítomnost prionů prokázána vznikem prionového onemocnění po injekci podezřelého materiálu do mozku pokusných zvířat. Pro tyto účely se někdy využívá i geneticky upravených myší, které nesou v těle prionovou bílkovinu skotu nebo člověka. Biologické testy vždycky představují dlouhodobou záležitost.
Vyvíjeny jsou i testy, které prokážou přítomnost prionů v živém zvířeti. Protilátky by měly odhalit priony v kousku tkáně odebrané z tzv. mžurky (třetího očního víčka). Nedávno byla také zjištěna schopnost „zašmodrchaných“ prionových bílkovin vázat se na krevní bílkovinu zvanou plasminogen. Nelze vyloučit, že tento objev umožní vývoj diagnostických testů odhalujících priony v krvi. Zatím ale není jisté, zda se priony v krvi nakažených zvířat a lidí vůbec objevují.

J. Petr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *