Parazité zvířat jako původci onemocnění člověka

Soužití člověka se zvířaty je možno posuzovat z různých aspektů a prodělalo za dobu vývoje lidské společnosti výrazné změny. Na zvířata lze například pohlížet jako na přirozenou součást přírody, ale také jako na zdroj živočišných bílkovin v potravě člověka, jako na objekty chovatelského zájmu, popřípadě jako na společníky, kteří sdílejí s člověkem jeho domov.

Všechny tyto přístupy k zvířatům a vztahy mezi člověkem a zvířaty prostupuje zcela specifický pohled na zvířata jako na možné zdroje infekčních onemocnění, jejichž původci jsou schopni nakazit člověka i zvířata.
Infekční onemocnění zvířat přenosná na člověka – zoonózy
Původci infekčních onemocnění člověka lze roztřídit podle jejich vlastností na priony, viry, bakterie a parazity. Někteří původci těchto infekčních onemocnění jsou také původci onemocnění zvířat a pokud je prokázán přenos infekce mezi zvířaty a člověkem, pak tato onemocnění označujeme jako zoonózy. Přenos původců zoonóz mezi zvířaty a člověkem nemá stejný charakter. První skupinou jsou zoonózy, kdy se člověk může nakazit pouze od zvířete a neexistuje možnost následného přenosu na dalšího člověka. Další skupinou jsou zoonózy, kde se člověk infikuje od zvířete a následně je možné šíření tohoto onemocnění mezi lidmi bez účasti zvířat. Třetí skupinou jsou onemocnění, která se vyskytují souběžně u lidí a zvířat, a pouze v ojedinělých případech je možný přenos mezi lidmi a zvířaty. Další skupinou jsou zoonózy, kdy původce onemocnění se vyskytoval nejprve pouze u zvířat, ale následně se šíří mezi lidmi bez již účasti zvířat.
Zoonózy parazitárního původu
Parazité jsou původci pouze části infekčních onemocnění člověka. Význam parazitů je výrazně vyšší v tropických a rozvojových zemích, zatímco např. v USA jsou parazité původci pouze 7 % infekčních onemocnění. Přesto však nelze význam parazitů podceňovat, neboť způsobují onemocnění spojená často s závažnými zdravotními problémy. Tento článek zahajuje řadu několika příspěvků, jejichž obsahem budou aktuální poznatky o parazitech zvířat, kteří mohou infikovat a také způsobit onemocnění člověka.
Giardióza
Giardióza je příklad zoonózy, kdy se onemocnění vyskytují souběžně u lidí a zvířat a pouze v některých případech je možný přenos mezi lidmi a zvířaty. Giardióza je onemocněním, kde nové poznatky a současné možnosti diagnostiky významně změnily význam tohoto onemocnění u zvířat.
Historie Giardiózy
Giardióza je onemocnění způsobené střevními parazitickými bičíkovci, které taxonomicky zařazujeme do rodu Giardia. Tito bičíkovci jsou první popsaní parazité člověka, neboť se zachoval dopis holandského vynálezce mikroskopu Anthony van Leeuwenhoeka z roku 1681 adresovaný londýnské Královské společnosti, ve kterém je uveden popis „animacules“ (zvířátek), které pozoroval van Leeuwenhoek ve své stolici. Popis „zvířátek“ v dopisu je totožný s morfologií giardií a na základě dnešních poznatků je zřejmé, že průjmové onemocnění van Leeuwenhoeka popisované také v dopisu, bylo způsobeno právě giardiemi. Do historie giardiózy se zapsal také český badatel Vilém Lambl, který popsal v roce 1841 giardie ve střevě pacienta jako bičíkovce Cercomonas intestinalis. Později byly giardie přejmenovány na jeho počest na Lamblia intestinalis. Toto označení se natolik vžilo, že i dnes jsou giardie uváděny některými autory pod názvem „lamblie“ a jimi způsobené onemocnění jako „lamblióza“.
Biologie a patogenita původců giardiózy
Zástupci rodu Giardia jsou prvoci parazitující ve střevě všech skupin obratlovců. Podle morfologie střevních stádií a schopnosti infikovat různé skupiny hostitelů se giardie rozdělují do několika druhů. U člověka a domácích zvířat cizopasí giardie, které zařazujeme do druhu Giardia intestinalis (synonyma: Giardia duodenalis, Lamblia intestinalis) Giardie se nacházejí v tenkém střevě hostitele ve formě vegetativních bičíkatých stádií, která mají typickou morfologii. Tato stádia jsou široce kapkovitého tvaru a mají 4 páry bičíků, dvě jádra a na spodní straně těla jsou uzpůsobeny k přichycení na povrch střevní sliznice. Giardie nepronikají do buněk a parazitují pouze na povrchu střevní sliznice. V lumen střeva se intenzivně množí podélným dělením. Po namnožení bičíkatá stádia giardií pokrývají souvisle povrch střevní sliznice a narušují vstřebávání živin ve střevě. Především je narušeno vstřebávání tuků. Výsledkem je průjmové onemocnění a ve stolici člověka či trusu zvířat se objevuje nestrávený tuk a velké množství hlenu. Klinické projevy giardiózy jsou různé od infekce bez příznaků až po dlouhodobý vodnatý průjem a závisejí na vlastnostech jednotlivých kmenů giardií, na stavu imunitního systému hostitele a případných dalších střevních infekcích. Mezi jednotlivými hostiteli se giardie přenášejí tenkostěnnými cystami, které jsou vylučovány do vnějšího prostředí stolicí člověka a trusem zvířat. V cystách se nacházejí vegetativní stádia, která se po pozřením dalším vnímavým hostitelem se v tenkém střevě uvolňují z obalu cysty a opět se intenzivně množí. Tyto cysty jsou odolné a dlouhodobě přežívají především ve vodě. Často to bývá právě voda s cystami giardií, která se stává zdrojem infekce pro dalšího hostitele. V takovém případě pak hovoříme o infekci zprostředkované vodou, v odborné literatuře se taková onemocnění označují anglickým názvem „water borne diseases“.
Giardióza člověka
Statistiky uvádějí, že v současnosti dochází především v rozvojových zemích ke zvýšenému výskytu giardiózy a celkově se předpokládá, že přibližně 200 miliónů lidí v Asii, Africe a Jižní Americe trpí průjmy, které jsou způsobeny giardiemi a každým rokem přibývá přes půl miliónu nových případů. Ve Spojených státech je popisováno kolem 100 000 nových případů ročně a přibližně 2 milióny lidí jsou infikovány giardiemi. V Evropě je pozorován od poloviny osmdesátých let výrazný pokles výskytu giardiózy lidí. Obdobná situace je popisována také v České republice; např. 1993 bylo hlášeno celkem 1111 případů a v roce 1999 už jenom 246 případů. Řada průjmových onemocnění není však hlášena a počty skutečně infikovaných jsou vyšší.
Giardie jsou v nejčastěji diagnostikovanými původci infekčních průjmů dětí v předškolních zařízeních. Je to způsobeno především vlastnostmi giardií, které se snadno šíří v dětských kolektivech v důsledku nedostatečných hygienických návyků malých dětí, ale také stavem imunitního systému dětí, který není ještě u dětí plně funkční. Další rizikovou skupinou lidí, u kterých se průjmy způsobené giardiemi vyskytují, jsou lidé s oslabeným imunitním systémem.
U zvířat jsou giardie nejčastěji diagnostikovány u přežvýkavců a dále u psů a koček.
Giardióza přežvýkavců
V současné době je věnována velká pozornost výskytu giardií u přežvýkavců. Je zřejmé, že výskyt giardií u skotu a ovcí je výrazně vyšší, než se v minulosti předpokládalo. Zároveň se velmi diskutuje o skutečném významu giardií jako původcích průjmových onemocnění zvířat. Podobně jako u lidí není vždy jednoznačná korelace mezi nálezem giardií a průjmem. Nedávné australské a americké dlouhodobé studie prokázaly v některých chovech skotu giardie u všech chovaných zvířat. Nejčastěji jsou giardie diagnostikovány mladého skotu ve stáří 5 až 10 týdnů. Infekce zpravidla přetrvávají několik týdnů a jsou provázeny opakovanými průjmy. Také v našich podmínkách jsou giardie často diagnostikovány u mladého skotu a ovcí, ale doposud nebyla provedena dlouhodobá studie zaměřená na význam giardií jako původců průjmových onemocnění.
Giardióza psů a koček
Giardióza je velmi sledovaným parazitárním onemocnění psů a koček. Nejčastěji se s giardiózou psů setkáváme u mladých zvířat ve stáří od 6 týdnů do 10 měsíců. Klinické projevy psů a koček při vylučování cyst giardií mohou mít charakter dlouhodobého hlenovitého průjmu, ale také mohou být zcela nevýrazné. Často dochází k úbytkům hmotnosti a zhoršení celkové kondice. Výskyt giardií v trusu psů v našich podmínkách se v průměru pohybuje kolem 6%, ale velmi záleží na věku vyšetřovaných zvířat a na způsobu chovu. Při větší koncentraci zvířat v chovných stanicích psů je výskyt giardií až 35% a výrazně vyšší je také u štěňat po odstavu ve věku 8 až 10 týdnů. U koček jsou giardie diagnostikovány přibližně u 2% vyšetřovaných koček, ale vzhledem k problémům se získáváním vzorku trusu na vyšetření, neodpovídá pravděpodobně skutečnosti.
Velmi záleží na použité metodě na detekci cyst giardií v trusu psů a koček. Ve Spojených státech provedli v nedávné době rozsáhlou studii na 15 místech a zaměřili se na psy a kočky, kteří se dostavili se svými majiteli k veterináři. V každém z veterinárních zařízení vyšetřili dvěma metodami přibližně 500 psů a 100 koček. První metodou byl přímý mikroskopický průkaz cyst giardií po zpracování trusu standardními parazitologickými postupy – tato metoda je také používána v našich parazitologických laboratořích. Druhou metodou byl nepřímý průkaz cyst pomocí citlivého ELISA testu, který je používán v humánních parazitologických laboratořích. Při srovnání výsledků vyšetření zjistili pouze 16% shodu mezi oběma metodami. Vše tedy nasvědčuje tomu, že údaje o výskytu giardií u psů a koček jsou pouze orientační bude třeba vypracovat standardní vyšetřovací postup, který jednoznačně stanoví infekci psů a koček giardiemi.
Je možno nakazit se giardiemi ze zvířat ?
V minulosti se giardióza považovala za onemocnění, které se přenáší mezi jednotlivými druhy hostitelů. Důvodem byla především stejná morfologie vegetativních stádií giardií izolovaných ze zvířat a člověka. Proto byla giardióza označována za zoonózu. Nedávné srovnávací studie izolátů giardií ze zvířat a lidí prokázaly řadu rozdílných biochemických a genetických znaků. Na základě těchto znaků se giardie dnes rozdělují na tzv. genotypy. Podle genetických znaků je možno giardie rozdělit do dvou velkých skupin genotypů. První skupina nejčastěji označovaná jako A se dále dělí na podskupiny AI a AII. Zástupci podskupiny AI s tzv. zoonotickým genotypem, pocházejí z člověka, přežvýkavců, prasat, bobrů, psů a koček. Podskupina AII je tvořena výhradně lidskými izoláty giardií. Část lidských izolátů giardií se řadí do skupiny B, kam také patří některé izoláty ze psů, činčil a bobrů. Vedle těchto dvou hlavních skupin genotypů existují další genotypy, které jsou hostitelsky specifické a byly nalezeny pouze u jednoho druhu hostitelů. Mezi hostitelsky specifické genotypy giardií je zařazována většina izolátů ze psů, koček, krys a volně žijících hlodavců.
Výše uvedené poznatky lze popsat také jinými slovy. Některé izoláty giardií z lidí mají stejné genetické znaky, které se zjistili také u giardií ze zvířat. Naproti tomu některé genetické vlastnosti izolátů ze zvířat byly zjištěny také u lidských izolátů. To ukazuje na skutečnost, že se jedná o izoláty, které nejsou specifické pouze pro člověka nebo zvířata a jsou tudíž přenosné ze zvířat na člověka a naopak Tyto nejnovější poznatky změnily charakteristiku giardiózy, která již není považována za zoonotické onemocnění, ale je popisována jako onemocnění se zoonotickým potenciálem. Poslední poznatky o giardiích tedy nevylučují možnost infekce člověka giardiemi ze zvířat. Přesto je potřeba na giardiózu pohlížet jako na infekční onemocnění, které se šíří převážně přímo mezi lidmi bez účasti zvířat.
Doc. MVDr. Břetislav Koudela, CSc.
VFU Brno

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *