Prosperitu nedělají jen peníze

Začít podnikat tam, kde jiný zkrachoval, vyžaduje určitou dávku odvahy i zkušeností. Výsledek takového kroku však často závisí na úplně jiných faktorech. Své o tom ví i Karel Dvořák, spoluzakladatel společnosti Medinas. s.r.o., která hospodaří na místě bývalého zemědělského družstva Kostelec v jihočeské obci Hroznějovice.

Původní družstvo bylo kromě rostlinné výroby zaměřeno na odchov jalovic, dostalo se však do potíží a skončilo. Vedení Medinasu tedy stálo před rozhodnutím, jak se orientovat. „Když jsme zhodnotili pro a proti, potřebné náklady a možné výnosy, rozhodli jsme se pro chov prasat. Především proto, že ten je z počátku méně investičně náročný než chov krav,“ vysvětluje majitel firmy. Společnost převzala v roce 1996 původní stavby pro chov skotu, vyřadila stávající technologie a bez větších stavebních úprav do objektů nainstalovala novou technologii pro chov prasnic od firmy Farmtec. Krmítka na suchou směs jsou automatická, takže snižují potřebu lidské práce. Naopak poněkud vyšší pracnost vyžadují stelivové provozy. Zavedení jiného než stelivového provozu do starého objektu by ovšem bylo příliš investičně náročné.
Ozvěny minulosti
Společnost uzavřela smlouvu s holandskou firmou Dallant. Nakoupila jejich chovný materiál, ale když se firma začala rozvíjet a byla schopna prodávat plemenný materiál, nastal v roce 1998 pokles cen prasat, takže zájem o prasničky opadl a společnost začala mít finanční potíže. Rok 2001, který byl naopak mimořádně vydařený, tyto problémy vyřešil, ale podle Dvořáka se od té doby podmínky pro chov prasat obecně zhoršily a většina chovatelů si dnes vydělává dost těžko. „Rok 2001 byl krásný, ale byl to ekonomický nesmysl, stejně jako byl ekonomický nesmysl propad cen prasat v roce 1998,“ říká a dodává, že pokud by šlo pouze o chovatelské záležitosti, byla by práce na farmě radost, bohužel ale rozhodující je ekonomika, a to už je trochu problém. Medinas totiž kromě výkyvů na trhu s vepřovým masem ekonomicky svazují také závazky z minulosti.
„Začali jsme v podstatě na dluh. Místní lidi v rámci restitucí dostali nějaké přísliby na majetek družstva a my jsme je všechny osobně obešli. Řekli jsme, svěřte nám váš majetek, budovy apod, my zavedeme novou výrobu a z její produkce vám budeme pohledávky splácet. Podnikatelské prognózy od různých poradenských firem vyznívaly veskrze optimisticky, ale všechno je dnes, jak už to bývá, úplně jinak,“ vysvětluje Dvořák. Formou postoupených pohledávek od části členů družstva tak společnost převzala majetek za zhruba 18 milionů korun, a i když bylo splácení těchto pohledávek nasmlouváno na dvacet let, jejich plnění představuje ročně téměř jeden milion korun. „Každý rok sice lidem něco zaplatíme, ale ne tolik, kolik bychom si představovali, takže se pohybujeme někde na čtvrtině našich povinností. Jsme v situaci, kdy jsme sice schopni splácet úvěr bance, ale na zmíněné pohledávky v plné výši nemáme. Problémy nám tedy zůstávají, a jak je budeme řešit zatím nevíme,“ dodává.
Dotace nejsou všechno
Obrat společnosti Medinas se pohybuje kolem 25 milionů korun ročně a firma zaměstnává i s administrativou, sedm lidí, což je sice relativně slušná produktivita, nicméně to nestačí.
S 240 prasnicemi ročně vyprodukuje firma přes pět tisíc odchovaných selat. Zhruba polovinu jich sama vykrmí a prodá na jatka a druhou polovinu dodává jako selata na výkrm do velkovýkrmen. Při zmínce o dlouhodobých smlouvách odběratele s chovatelem, které někteří agrární politici považují za stabilizační faktor trhu s vepřovým masem, se majitel firmy jen usmívá a konstatuje, že ani na jedné straně není dnes vůle takovou smlouvu podepsat. Velkou naději zatím nedává ani odbytovým družstvům. Připouští sice, že v zahraničí mohou fungovat, ale u nás, kde je v provozu téměř 500 jatek, moc šancí nemají. V této oblasti je možné podle něj čekat po vstupu do Evropské unie drastickou redukci jatečných provozů. To by samo o sobě nebyl problém chovatelů, jenže každá jatka, která zaniknou, si z prvovýroby odnesou aspoň 100 milionů korun. Takže mnozí zemědělci na to doplatí. „Za tu dobu, co existujeme, jsme takto přišli na nezaplacených dodávkách o více než 700 tisíc korun,“ vysvětluje.
S blížícím se vstupem České republiky do unie však roste obava také z konkurence chovatelů prasat z jiných zemí po vstupu. „Dneska už řada řetězců nejen spekuluje, ale také si buduje svoje vlastní zázemí. Je jen otázkou času, kdy se přestanou vázat na tuzemské dodavatele. Přesun zboží už není žádný problém a myslím, že nás budou schopni nakrmit z vlastních zdrojů,“ říká.
Ani vidina případných dotací z evropských fondů obavy z konkurence nezmenšuje. Mohly by sice vylepšit bilanci jednotlivých zemědělců, ale konkurenceschopnost peníze samy o sobě nezajistí. „V konečném důsledku jde vždy o nákladovou stránku výroby. Pokud budeme schopni prasata dělat za euro, tedy asi třicet korun, tak budeme konkurenceschopní, a jestli je budeme dělat za 35 korun, tak nám ani dotace nepomůžou.“ soudí Dvořák a pokračuje: „Padesátiprocentní výše podpor, které nám unie slíbila v Kodani je myslím více než dostatečná. Vždyť vlastně zavádíme něco, co oni budou rušit a i přesto, že je tady určitá kolize v čase, jsou naše náklady podstatně nižší. Máme dostávat peníze jen proto, abychom platili místo 150 korun na hektar pět nebo deset tisíc, a tak peníze vlastně předali dál? Vzít peníze ze státního rozpočtu a dát je za pachtovné přeci nemá cenu.“
Náklady rostou také s počtem zaměstnanců. Při velikosti hroznějovické farmy znamená sedm stálých pracovníků přezaměstnanost, se kterou se však zatím nedá nic dělat. „Jeden je málo a dva jsou moc a u stálých zaměstnanců musíte počítat s dovolenou nebo nemocí,“ vysvětluje farmář. Je tedy potřeba najít výdělečnou činnost, kterou by bylo možné dělat v době, kdy práce na farmě není, a nějak smysluplně zaměstnat lidi. Mluvit o tom, jakou „přidruženou výrobu“ zvolí, však zatím považuje za předčasné.
Zaměstnanci společnosti Medinas dnes nemají důvod k nespokojenosti, jejich mzdy jsou totiž vyšší, než je v podobných společnostech obvyklé. Podle Dvořáka jsou ale peníze pouze dílčím aspektem dobře prosperující firmy, tím druhým a důležitějším je loajalita pracovníků. „To je jedna z klíčových podmínek, aby firma mohla fungovat. Dokud nebudou lidi cítit, že dělají vlastně na svém, že farma je i jich, tak nemá podnik šanci. Když šidí práci a zvyšují náklady, jsou sami proti sobě. Bohužel tohle povědomí u nás zatím není zcela obvyklé,“ uzavírá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *