Rozhodovat se musí každý sám

Podle statistik početních stavů hospodářských zvířat v tuzemsku chov prasat stále patří mezi nejvýznamnější odvětví živočišné výroby. V současnosti příznivé farmářské ceny jatečné produkce, zlepšující se výsledky reprodukce a užitkovosti, stabilní poptávka po vepřovém mase a zvyšující se zájem spotřebitelů o domácí potraviny naznačují změnu k lepšímu. Nejen o vývoji tohoto tradičního sektoru agrárního odvětví, ale i nových trendech jež by zlepšily konkurenceschopnost domácích producentů jsme hovořili s ředitelem Svazu chovatelů prasat v Čechách a na Moravě Ing. Janem Stibalem.

Stavy prasat se propadají na historická minima, na druhou stranu se zvyšuje reprodukční užitkovost prasnic. Je to podle vás signál ke zlepšení současného stavu?
Je to jistě jeden z momentů, který by mohl vést k tomu, že se současný stav stabilizuje a v budoucnu snad i zlepší. Samo o sobě zlepšení reprodukce však rozhodně nemůže stačit. Ke stavu, ve kterém jsme vedl celý komplex příčin – od mnohokrát skloňovaného rozdílu v dotacích přes ceny jatečných prasat a strukturu podniků až po nepořádky a nedůslednosti v samotných chovech. Aby došlo ke zvratu, musí se změnit mnoho věcí. Potěšitelné je, že se některé z nichž postupně změnit daří.
Ale zpátky k otázce. Máte pravdu, zlepšování reprodukce prasnic je jedním ze symbolů celkové změny v chovu prasat. Když k tomu přidám i další pozitivní signály, věřím, že se podaří nepříznivý vývoj zastavit.

Když už je řeč o reprodukci, můžete shrnout výsledky v národním šlechtitelském programu využívaných mateřských plemen?
Musím říci, že tak jako je pozitivní posun u výsledků z Českého statistického úřadu, můžeme ho vidět i ve výsledcích nukleových a šlechtitelských chovů. U mateřských plemen – tedy českého bílého ušlechtilého a české landrasse bylo v loňském roce dosaženo více než 24 odchovaných selat na prasnici a rok. K tomu je třeba dodat, že jde o čistokrevné populace, takže abychom zjistili potenciál produkčních prasnic, je třeba přičíst heterózní efekt, který se pohybuje mezi 10 a 20 %. Tuzemský program tedy nabízí F1 kříženky, které v průměru jsou schopny odchovávat mezi 26 až 28 selaty za rok. Vím ale o chovu, který dosáhl 29,6 selete a přitom se jedná o chov s téměř třemi sty prasnicemi.
Šlechtění ale není jen reprodukce. Dokonce je to spíše naopak. Selekcí a cíleným šlechtěním je mnohem větší možnost ovlivnit znaky výkrmnosti a jatečné hodnoty, případně přírůstek než reprodukci. I v téhle oblasti si myslím, že se naši chovatelé nemají za co stydět. Přírůstky otcovských linií dosáhly v testu více než 1100 gramů při podílu libového masa nad 66 % (měřeno na živých zvířatech, což znamená 63 – 64 % LM na jatkách). To jsou výsledky, které jsou zase srovnatelné s jakýmkoli zahraničním programem.

Mluvil jste o tuzemské genetice – co to vlastně znamená?
Máte pravdu, že je to možná trochu zavádějící termín. Ono nic takového jako genetika čistě jedné země vlastně v Evropě, a asi nikde na světě, neexistuje. I v naší populaci mají velký vliv dovozy plemenných zvířat a inseminačních dávek. Obchod s genetickým materiálem je v Evropě velmi rozšířený, takže se s trochou nadsázky dá mluvit o panevropském šlechtění. Sice neexistuje společný odhad plemenné hodnoty, ale špičková zvířata migrují mezi jednotlivými národními programy a po genetické stránce propojují populace.

Využití geneticky modifikovaných rostlin rozděluje samotnou Evropskou unii na dva tábory. Zatímco jedni spatřují v pokroku genetického inženýrství cestu k vyšší efektivitě, druzí argumentují riziky ve smyslu bezpečnosti potravinového řetězce. K jaké straně se přikláníte a proč?
Odpověď je velmi jednoduchá. Bez jakéhokoli váhání se připojuji k zastáncům biotechnologických plodin, jak bývají GMO nověji označovány, v krmivech. Mám k tomu hned několik důvodů. Ten určitě nejpádnější je, že vědečtí pracovníci celého světa intenzivně a dlouhodobě pracují na biotechnologických plodinách a naprosto obecně konstatují, že jejich používání nijak nemění vlastnosti potravin produkovaných ze zvířat krmených těmito plodinami. Druhým důvodem je čistě praktický aspekt. Stále větší podíl sóji a kukuřice je celosvětově pokrýván biotechnologickými plodinami a Evropa se dost dobře nemůže tvářit, že tento trend jde mimo ni. Obzvláště proto, že je životně závislá na dovozu ze zemí, kde se biotechnologické plodiny hojně využívají. Takový postoj dost dobře nechápu a může vést k obrovskému ohrožení chovu nepřežvýkavců v Evropě.

Biosekurita je jedním z nástrojů, jak udržet vysoký standard zdravotního stavu v chovu. Na jaké úrovni je tento systém využívaný v domácích chovech prasat?
Úroveň uplatňování biosekurity v chovech je bohužel velmi rozdílná. Na jedné straně najdeme chovy, kde takřka nevědí, co biosekurita znamená. Ploty neexistují a do stájí chodí každý, koho to zrovna napadne. Na druhé straně jsou takové chovy, které věnují biologické bezpečnosti chovu obrovskou pozornost. Není náhodou, že podniky, které prošly nějakou formou ozdravení a vědí, jaké náklady to s sebou nese a naopak jaké výhody přináší zdravý materiál, patří ke skupině, která biosekuritu striktně dodržuje.
Nerad bych však aby to znělo tak, že chránit chov mají jen ti, kdo ozdravili a jsou prostí všech chorob. Myslím si, že je to právě naopak. Ochrana chovu je doslova pro každého. Sice na různé úrovni, ale každý chov by měl dbát na to, aby zabránil zavlečení nemoci, případně jejímu šíření uvnitř chovu mezi jednotlivými kategoriemi. A nemusí se hned jednat o choroby, o nichž jsme mluvili před chvilkou.
Vedle standardního striktně černobílého provozu a všech běžných opatření může být příkladem radikálního pojetí biosekurity budování lokálních spalovacích pecí. Obecně se mluví jen o jejich ekonomickém efektu, ale prvotní důvod, proč byly konstruovány je právě ochrana chovu. Jedním z jejích tradičně slabých míst totiž je odvoz kadáverů. Nákladní vůz s nejrizikovějším materiálem jaký si můžete představit a který objel několik chovů je obrovská biologická hrozba.

Podle statistik si spotřeba vepřového masa na obyvatele drží posledních dvacet let stabilní úroveň odpovídající 43, respektive 42 kilogramům. Zásadní změnou je však původ vepřového masa nabízeného na pultech našich prodejen, který se po našem vstupu do Evropské unie stále více překlápí na stranu dovozu. Existuje nějaká strategie podporující domácí produkci?
Naprosto upřímně řečeno, strategie propagace tuzemského masa, tak jako většiny ostatních zemědělských komodit, je velmi roztříštěná. Existuje tady samozřejmě známý program vlajkových potravin, kde je označováno i maso. Vedle toho existuje v některých maloobchodních řetězcích privátní značka potvrzující skutečně původ v českých chovech, ale v poslední době se na trhu objevilo mnoho snah představit jako české i potraviny, které tomu vůbec neodpovídají. Jak si jinak vysvětlit propagaci „maso od českých řezníků“? Pro laika to zní dobře, ale chovatelé prasat vědí, s jakým masem naši řezníci pracují.
Pozitivní ale je, že v posledních měsících zaznamenáváme i zvýšený zájem našich spotřebitelů, a to je něco, co nám tu dosud chybělo. Protože málo platné, maloobchod vždy bude prodávat to, co po něm budou zákazníci chtít. Těžko říci, co k tomu vedlo. Možná kauzy, které potraviny dovezené ze zahraničí vyprovokovaly. Nezanedbatelnou roli zřejmě hraje i nařízení o označování potravin, které bylo komisí schváleno a které vstoupí v platnost za dva roky. Potom budou muset být některé potraviny živočišného původu označeny zemí původu.
Ať už zvýšený zájem českých spotřebitelů způsobilo cokoli, znamená to, že se konečně otevírá skutečný prostor pro to, aby označování masa a marketingová podpora těchto značek mohla přinést nějaké ovoce. Aby se však podařilo patřičně tuto situaci využít, je nezbytné věnovat celému problému pozornost a spoustu úsilí.

Na neutěšenou situaci domácího sektoru prasat ukazuje vývoj zahraničního obchodu. Jaké komodity se podílejí na záporném saldu zemědělského zahraničního obchodu?
Je to jak vepřové maso, tak živá zvířat. Vždyť jen v tomto sektoru jsme dosáhli schodku převyšující částku 18 miliard korun. Naše zahraniční bilance se propadá již od roku 2000 stále hlouběji. Jsou tu ale dvě velmi odlišné oblasti. Zatímco zahraniční obchod s živými zvířaty je mírně pasivní, obchod s masem je skutečně zásadním problémem. Jen v letošním roce bylo dovezeno více než 213 tisíc tun masa, z toho nejvíce z Německa, odkud přišlo více než sto tisíc tun. Další země v žebříčku přitom dosahují v objemu masa dovezeného maximálně dvaceti tisíc tun.
Z tohoto pohledu je celkem jasné, že dovoz masa je jedním z klíčových problémů celého domácího chovu prasat. Pokud se nepodaří přesvědčit naše řezníky, aby zabíjeli naše prasata a používali naše maso, pak se negativní trend nikdy nezastaví. Bohužel problémů v tomhle směru je hned několik. Především jde o směnný kurz a častou snahu dovážet levnější výrobní maso.

Jaký očekáváte další vývoj tohoto tradičního sektoru živočišné výroby u nás?
Přesný vývoj celého sektoru, jak jsem už říkal, bude záležet na mnoha okolnostech, včetně těch, jež zemědělci nemohou ovlivnit. Pokud ale posoudím celou situaci, pak věřím, že letošní rok by měl být přinejmenším vyrovnaný a rok následující přinese velmi zajímavé příležitosti. O tom, jak se jich kdo chopí, ale v žádném případě nebude rozhodovat svaz. Tuhle možnost má každý chovatel sám.
Více se dočtete v příloze dubnového čísla časopisu Náš chov

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *