Slintavka a kulhavka – poučení z britského fiaska

Přestože byl výskyt slintavky a kulhavky hlášen během posledních 18 měsíců z 34 různých zemí, svět upírá pozornost především k propuknutí této choroby ve Velké Británii. Britové prožili dvacet let bez slintavky a to je za posledních sto let nejdelší doba, po kterou dokázali své chovy před touto katastrofou uchránit. Jen ztěží ale mohou být na současný stav pyšní.

Osudová prodleva?
Je naprosto zřejmé, že selhal nebo byl narušen systém kontroly dovozu zvířat nebo živočišných produktů do Velké Británie. V době vzniku tohoto článku nebyl způsob zavlečení slintavky a kulhavky na Britské ostrovy znám, ale bleskové a masové rozšíření choroby dalo zodpovědným institucím notnou lekci. Je zřejmé, že stávající metody boje proti slintavce a kulhavce a dalším infekčním chorobám hospodářských zvířat mají daleko do dokonalosti. Podle britských odborníků, je na čase se nad tímto problémem důkladně zamyslet. Pro mnohé zemědělsky rozvinutí země přichází takové zamyšlení za pět minut dvanáct, pro Velkou Británii ale ukazují ručičky na pomyslném hodinovém ciferníku asi tak dvacet minut po dvanácté.
Na tragédii britských chovatelů se mimo jakoukoli diskusi podepsaly masové přesuny zvířat na velké vzdálenosti. Kořeny rozšíření nákazy zjevně sahají přinejmenším k sedmi ovčím nebo dobytčím trhům, kde byla prodávána nakažena zvířata. Zákaz přesunu zvířat by měl přijít prakticky okamžitě poté, co se v zemi slintavka objeví. Britové měli první ohnisko slintavky oficiálně potvrzeno ke dni 20. února. Zákaz transportu zvířat byl ale vyhlášen až 23. února večer. Odborníci zatím nedokážou určit, jakou mírou se tato prodleva podepsala na počátečním šíření choroby. Zodpovědná místa se ale zcela jistě budou touto otázkou zabývat a budou klást nepříjemné otázky těm, kteří s vydáním zákazu otáleli.

Británie jako globální farma
Odborníci na masové nákazy zvířat s hrůzou zjistili, že se Velká Británie z nákazového hlediska chová jako „globální farma“. Velká hustota zvířat spolu s častým transportem zvířat na velké vzdálenosti tvoří ze všech stád vnímavých zvířat v zemi „homogenní směsku“. Nejsou tu žádné bariéry, které by musela nákaza překonávat, a virus může „padnout“ na celou zemi prakticky v jednom okamžiku jako jedna velká „virová deka“.Odborníci zvažují zavedení povinného několikadenního pobytu zvířat na jednom místě mezi dvěma transporty. To by mělo zajistit, aby se nemocná zvířata „netoulala“ celou zemí a nešířila nákazu všude, kudy projedou.
Mezi experty se ale našli i vizionáři, kteří prorokují, že drastická zkušenost se slintavkou může vnést do britské živočišné výroby nový trend posouvající chov zvířat k většímu zastoupení velkochovů. Jak dokládá profesor liverpoolské university John Webster, došlo by koncentrací zvířat do velkochovů k vytvoření oblastí s nízkou koncentrací zvířat, které by vytvořily mezi velkochovy nárazníkové pásmo. Zároveň by se omezila četnost transportů zvířat, protože jatky a závody zpracující živočišné produkty by bylo možné stavět v blízkosti velkokapacitních farem. V neposlední řadě John Webster argumentuje i vyšší ekonomickou zdatností velkofarem, které si tak mohou dovolit důkladnější ochranná opatření.
Mark Woolhouse university v Edinburgu a Alex Donaldson z Institute of Animal Health jsou ale toho názoru, že podobná tvrzení bude nutné podložit důkladnou analýzou současné nákazové situace. Tito přední experti si ale nejsou jisti, že budou mít pro podobné rozbory dostatek podkladů. Zdůrazňují, že pro potřeby prevence podobných nákaz je zapotřebí znát velmi podrobně hustotu populace zvířat v krajině, pohyb zvířat, mít data o importech a šlechtitelských postupech, o exportech, porážkách a úhynech. Některé z těchto údajů má sice k dispozici britské ministerstvo zemědělství, ale jiné údaje jsou pro potřeby výzkumu a prevence zcela nedostupné. Jde především o detailní údaje o přítomnosti i jednotlivých zvířat v krajině. Tato data jsou nesmírně důležitá pro posouzení možností šíření nákazy a Britové je v současnosti bolestně postrádají.

Nové testy
Další skutečně alarmující fakt představuje skutečnost, že Britové nedostali ani po dvou měsících chorobu pod kontrolu. Stále ještě tu docházelo k situaci, kdy se z každého nového ohniska choroba zanesla do více než jednoho nového místa. Počet ohnisek slintavky přesahoval v době přípravy článku jeden tisíc.
Odborníci dokládají, že pro zvládnutí choroby je nezbytné minimalizovat prodlevu, která uplyne mezi diagnózou onemocnění ve stádě a jeho likvidací. V roce 1982 dokázali Dánové porazit nakažená zvířata v průměru za 15 hodin po ohlášení nákazy. Právě díky tomuto impozantnímu výkonu se v jejich zemi nerozhořelo více než 22 ohnisek. Ve Velké Británii ale nezvládali porazit nakažená zvířata v průměru dříve než za 2 či 3 dny. Odklad porážky se tak zřejmě významnou měrou podepsal na vysokém počtu ohnisek choroby.
Další problém v boji s nákazou spočívá v tom, že se u některých zvířat neprojeví plně klinické příznaky choroby a neobjeví se u nich například typické „puchýře“. To platí především o ovcích, u kterých nemusí být v některých případech nákaza chovatelem vůbec zaznamenána. I v případě správné a časné diagnózy ale není možné šíření nákazy úplně zabránit, protože zvířata vylučují poměrně velká množství viru do okolí den i dva před tím, než se u projeví nich typické klinické příznaky. Zdá se tedy, že „hašení“ nákazy na základě diagnózy podle klinických příznaků není „to pravé ořechové“. Veterinární lékaři poukazují na potřebu nových testů, které by umožnily rychlou a spolehlivou diagnózu zvířat nakažených virem ještě před nástupem klinických příznaků. Navíc by bylo zapotřebí provádět tyto testy přímo na místě, tedy na farmách. V současnosti ztrácejí britští veterináři v boji se slintavkou i jeden celý den samotným transportem vzorků do laboratoří.
Zpráva o jednom z testů, které by snad mohly splňovat tato kritéria, přichází ze Spojených států. Firma Tetracore vyvinula „polní“ diagnostickou soupravu založenou na průkazu přítomnosti enzymu 3D- polymerázy, který se podílí na množení viru v těle zvířat. Tento enzym se vyskytuje u všech sedmi základních typů viru slintavky a průkaz jeho přítomnosti u nakažených zvířat by mohl být „univerzálním testem“.
Samotná analýza není podle informací firmy Tetracore nijak složitá. Do zkumavky s potřebnými reagenciemi se vloží vzorek tkáně, krve nebo slin. Přístroj umožňující zpracovat najednou 16 vzorku je napojen na přenosný počítač a vydá výsledky za jednu hodinu. Je možné testovat „slité“ vzorky z několika zvířat a velmi rychle tak prověřit na přítomnost viru celé stádo. V polovině dubna přijel zástupce firmy Tetracore do Velké Británie, aby soupravu otestoval. To naladilo k optimismu zájemce o nový test, protože mohli propadnout dojmu, že souprava je připravena pro praktické využití. Nadšení notně polevilo ve chvíli, kdy zjistili, že se cena soupravy zatím pohybuje kolem 28 000 dolarů. To činí produkt firmy Tetracore jen ztěží použitelný v masovém měřítku.

Preventivní porážky
Britové přistoupili i k preventivním porážkám stád, která byla ohrožena šířící se chorobou. Kolem tohoto postupu se rozhořely vášnivé diskuse. Proti byli z pochopitelných důvodů farmáři, které taková preventivní likvidace stád postihla. Celkem podle očekávání „vypěnili“ také nejrůznější ochránci zvířat. U těch si ale musíme zvyknout na to, že se i v krizových situacích řídí spíše emocemi než racionálními úvahami.
Veterináři si uvědomovali, že s preventivními porážkami vstupují na velice tenký led. Bohužel, právě ožehavost situace v některých případech vyústila v poněkud váhavější postup a to se následně ukázalo jako chyba. Zkušenosti z Británie jasně dokládají, že pokud má být se slintavkou bojováno i preventivní likvidací ohrožených stád, pak se musí postupovat rychle a razantně. Jakékoli zpoždění dává prostor viru, aby se v populaci zvířat uchytil, pomnožil a šířil se dále.
Tyto závěry jsou podpořeny i výsledky epidemiologického výzkumu ze Spojených států. Američané zavedli stejně přísná ne-li ještě přísnější opatření proti zavlečení slintavky a kulhavky jako evropské země. Vědí až příliš dobře, co by jim při propuknutí nákazy hrozilo. Počítačové modely jim ukázaly, že zavlečení slintavky do jednoho okresu, konkrétně okresu Tulare v Kalifornii, by napáchalo přímé škody ve výši 500 milionů až 1 500 milionů dolarů v podobě nákladů na likvidaci nákazy a ztrát z uhynulých nebo utracených zvířat. Pokud by tato nákaza vyústila v zákaz vývozu zvířat a živočišných výrobků z Kalifornie, vznikly by chovatelům a producentům v následujících 2 letech další škody ve výši 2 miliard dolarů. Pokud by se zákaz vývozu týkal celých Spojených států, vyšplhaly by ztráty z nákazy slintavkou v jednom jediném okrese na 9 miliard dolarů. Tváří v tvář hrozbě takových ztrát je jasné, že každé zaváhání je osudné. Američané si spočítali, že když začnou vybíjet ohrožená stáda nejdéle v druhém týdnu po zjištění nákazy, mohou zachránit před nákazou a porážkou asi 80% zvířat v okrese. Pokud se zpozdí o jediný týden, nemají šanci zachránit více než 13% zvířat.
Nemoc ale může propuknout na mnohem větších územích, než je jediný okres. V Texasu, který je baštou amerického dobytkářství, provedli vloni počítačovou modelaci epidemie slintavky a kulhavky, která vycházela z celkem reálné situace. Model ukázal, co by se stalo, kdyby na dobytčím trhu v Texasu nakoupili Kanaďané nakažený skot a během několika dní jej převezli na kamionech napříč Spojenými státy do Kanady. Texaská modelace rozsáhlé nákazy podtrhla nezbytnost rychlých a razantních kroků a to nejen přímo v terénu. Ukázalo se, že mrsknout sebou musejí i úředníci, kteří rozhodují o uvolnění prostředků na kompenzace za poražená stáda. Pokud nejsou peníze k dispozici, mohou se farmáři likvidaci svých stád vzpírat a drahocenný čas protéká veterinárním lékařům doslova mezi prsty.

Přiklad z Massajů?
Otázka ochranné vakcinace je často uváděna jako opatření, které stojí proti preventivní likvidaci ohrožených stád. „Kdyby se ta zvířata oočkovala, nemusela by se porážet!“ Tento argument často zaznívá ze sdělovacích prostředků, kde humanitně vzdělaní redaktoři hořekují nad ztracenými životy zvířata a dávají evropským farmářům za vzor africké pastevce z kmene Massajů. Afričané se prý slintavky nebojí a léčí zvíře v posvátném háji kouzelnými bylinami. To jen zvířečtí evropští farmáři a veterináři vraždí zvířata kvůli takové banalitě jako je slintavka. Autoři této demagogie už nedodávají, že pokud chceme přijmout tento styl likvidace slintavky, měli bychom si osvojit i životní styl Massajů včetně jídelníčku skládajícího se jednou za dva dny z pár deci hovězí krve a kravského mléka zahuštěného popelem. Na vydatnější baštu bychom se totiž asi se slintavkou ve stádech nezmohli.
Stejně tak jsou pomýlené argumenty, které se odvolávají na fakt, že naši dědové prostě nechávali slintavku a kulhavku být. Co bylo, dávno už není. Zatímco sedlák z přelomu 19. a 20. století si mohl dovolit pokles užitkovosti u svých zvířat, pro moderního farmáře z počátku 3. tisíciletí znamená pokles užitkovosti zvířat ekonomickou smrt. Jeho farma přežije takový výpadek užitkovosti fyzicky (ve stájích nebo na pastvinách budou stále ještě zvířata) ale nezvládne jej ekonomicky (farmář nebude mít peníze na provoz a splácení úvěrů). V konečném důsledku to znamená, že dnešnímu farmáři je celkem jedno, jestli jsou jeho zvířata utracena bezprostředně v důsledku nákazy nebo by byla utracena o několik týdnů později, když by nákazu přestála, ale jejich chov by se stal ekonomicky neúnosný.

Potřeba nových vakcín
Ve svém principu trpí ochranná vakcinace stád stejnými neduhy jako likvidace stád a to dokonce ještě ve větší míře. Jestliže při preventivních porážkách bojujeme s každou hodinou zpoždění, musíme při ochranné vakcinaci dát viru k dispozici hned několik dní. I ty nejlepší ze současných vakcín potřebují asi 4 dny, aby začaly chránit očkované zvíře zvýšenou produkcí protilátek. Po celou tu dobu je zvíře vnímavé k nákaze, může být infikováno a může se proměnit samo ve zdroj další infekce. Stejně jako preventivní porážky ohrožených stád nemůže ani ochranné očkování zvířat zcela zastavit šíření nákazy. Může její šíření více či méně zpomalit, nic víc ale také nic míň.
Kolem vakcín proti slintavce se uzavřel začarovaný kruh. V současné době se v Evropě proti slintavce preventivně neočkuje. Na nové vakcíny by proto nebyl odbyt a farmaceutické firmy proto do jejich vývoje nehodlají strkat peníze. Stávající vakcíny ale mají některé „nectnosti“, které jejich využití pro preventivní očkování notně komplikují. A tak se s nimi preventivně neočkuje. Otázka, zda se má dříve zahájit očkování nebo se mají nejdříve vyvinout nové typy vakcín, nápadně připomíná otázku, zda byla dřív slepice nebo vejce.
Současný „slintavkový průšvih“ ve Velké Británii ale jasně poukázal na naléhavou potřebu nových typů vakcín. Odborníci volají například po vakcínách, které by navodily takovou míru imunity v tkáních, přes které se virus dostává do těla zvířete, aby byl virus spolehlivě zahuben před průnikem do zvířecího organismu. Tím by se vyloučilo riziko, že se očkované zvíře stane nosičem viru nepostiženým příznaky onemocnění. Při použití těchto vysoce účinných vakcín by se stala bezpředmětným ochranná opatření zakazující dovoz zvířat a živočišných produktů ze zemí, kde se proti slintavce očkuje.
Odborníci ale upozorňují, že současný poněkud vřelejší vztah k vakcinaci zvířat proti slintavce a kulhavce zřejmě výrazněji ochladne ve chvíli, kdy nebude nebezpečí propuknutí nákazy tak žhavé. Preventivní vakcinace, má-li být skutečně účinná, není totiž ani jednoduchá ani laciná. Musí zohlednit existenci více typů viru a jeho variant, musí brát ohled na to, že imunita očkovaných zvířat časem slábne a je proto nutné některá zvířata přeočkovávat.
Další úskalí vakcinace představuje fakt, že současné vakcíny využívají mrtvý virus. Zvířata si proti nim proto tvoří stejné protilátky, jaké si vytváří zvíře nakažené normálním živým virem. Stávajícími testy je proto prakticky nemožné odlišit infikovaná zvířata od zvířat očkovaných. Stejně tak je tomu i se živočišnými produkty. Testy, které jsou založeny na stejném principu jako již zmíněný test firmy Tetracore, by mohly být jedním z východisek z této zapeklité situace. Mrtvý virus vakcíny se v těle zvířete nemnoží a neprodukuje proto enzym 3D-polymerázu. Očkované zvíře je proto při testu „čisté“, zatímco nakažené zvířes množícím se virem v testech zákonitě uvízne.
Další řešení nabízejí vakcíny, které vyvolají u očkovaného zvířete jiný profil protilátek než nákaza virem. V této souvislosti se mluví se o tzv. DNA-vakcínách. Tyto očkovací látky jsou tvořeny genem pro některou bílkovinu choroboplodného zárodku (v tomto případě by šlo o gen pro protein viru slintavky). Někdy je možné podávat zvířeti jako vakcínu gen choroboplodného zárodku „zabalený“ do nitra jiného pro zvíře celkem neškodného viru.Gen je vpraven do těla zvířete a to si podle něj v některých buňkách těla vyrobí příslušný virový protein. Tělo zaznamená přítomnost virového proteinu a začne proti němu tvořit protilátky. U zvířete očkovaného touto vakcínou se tvoří protilátky jen proti jedné části viru. U nakažených zvířat se vytvářejí protilátky proti celému viru. Tento rozdíl by bylo možné vhodnými testy zjistit.
Hodně se hovoří o vakcínách s universálním účinkem proti všem základním typům viru slintavky a o vakcínách, které by zajistily dlouhodobou odolnost vůči chorobám. Zkušenosti ze současné Británie ale dokazují, že otázkou dne jsou vakcíny, které by účinkovaly velice rychle. Právě tyto vakcíny by bylo možné využít při ochranném očkování v okolí ohnisek nákazy. Čím rychleji by vakcína účinkovala, tím více by se její účinky z hlediska zastavení rozmachu choroby blížily preventivním porážkám ohrožených stád.
Nový prvek by mohla vnést do boje se slintavkou i molekulární genetika. Z Kolumbie přichází v těchto dnech zpráva, podle které objevili tamější genetici ve spolupráci s Američany gen, který činí plemeno skotu Blanco Orejinegro odolným proti třem ze sedmi základnách typů viru slintavky. Toto plemeno je v Kolumbii chováno v počtu asi 10 000 kusů. Představuje tedy jen zlomek z 22 milionů kusů skotu chovaných v Kolumbii. Křížení evropského skotu se skotem Blanco Orejinegro pro zvýšení odolnosti ke slintavce je naprosto nereálné. Mnohem zajímavější by bylo podívat se ve stávajících populacích evropského skotu po zvířatech, která nesou ve své dědičné informaci obdobný gen jako odolné plemeno z Kolumbie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *