Geny rezistence si bakterie předávají

Jak vysvětluje MVDr. Aneta Pierzynová, Ph.D., rezistence bakterií vůči antibiotikům (tedy jejich „odolnost“) se netýká jen lidí a nemocnic. Stejně důležitý je zdravotní stav zvířat i prostředí. Zdraví lidí, zvířat, rostlin a jejich prostředí je propojeno v přístupu One Health (Jedno zdraví). V rozhovoru se zaměřujeme na bakterie MRSA, tedy methicilin‑rezistentní Staphylococcus aureus, jejichž výskyt v posledních letech roste nejen u lidí, ale také u domácích zvířat a hospodářských chovů včetně prasat.

Paní doktorko, nově se mezi nebezpečné nákazy ve veterinárním zákoně zařadila bakterie MRSA. Co to znamená pro chovatele?

Letošní novela veterinárního zákona zařadila mezi nebezpečné nákazy i organismy rezistentní vůči antibiotikům – konkrétně tři skupiny: gramnegativní bakterie produkující karbapenemázy, gramnegativní bakterie produkující širokospektré beta-laktamázy (ESBL) a methicilin‑rezistentní Staphylococcus aureus (MRSA). Pro chovatele to znamená hlavně to, že při podezření na výskyt takové rezistentní bakterie vzniká povinnost nákazu hlásit. Zároveň to otevírá možnost finančních náhrad nákladů a ztrát způsobených těmito nebezpečnými nákazami. Neznamená to ale, že se automaticky vždy vyhlašují mimořádná veterinární opatření – ta se zvažují podle konkrétní epizootologické situace. Cílem je především včasný záchyt a podpora chovů, aby na problém nebyli sami.

Jak přesně se specializujete na tuto problematiku?

Věnuji se veterinárně významným patogenům v chovech hospodářských zvířat a jejich rezistenci vůči antibiotikům v rámci Národního antibiotického programu. Jde o bakterie, které byly označeny za rizikové už v roce 2015, kdy byl program v pilotní fázi. U prasat se systematicky sledují například Actinobacillus pleuropneumoniae, Pasteurella multocida, Streptococcus suis, Escherichia coli a Staphylococcus hyicus. Staphylococcus aureus, tedy původce MRSA, je u prasat ve většině případů spíše náhodný, sekundární nález, proto do národního programu zatím nebyl zařazen. Naopak u skotu (hlavně u mastitid) a u drůbeže má Staphylococcus aureus mnohem větší význam a sleduje se cíleně.

Jak se tedy MRSA do chovu prasat dostane? A jak velké je riziko?

Staphylococcus aureus je běžná bakterie, která žije na kůži a sliznicích lidí i zvířat. Do prasečího chovu se může dostat například:

– přes člověka (personál, návštěvy),

– z jiného druhu zvířat na farmě (drůbež, skot),

– případně přes prostředí nebo techniku, která nebyla dobře vyčištěná.

Pokud se v chovu uchytí a dlouhodobě se v něm používají antibiotika, vzniká silný selekční tlak na výběr bakterií, které v sobě nesou geny antimikrobiální rezistence. Tyto geny bývají často na malých „balíčcích“ DNA (plazmidech), které si některé bakterie dokážou mezi sebou vyměňovat. V takovém prostředí se pak mohou geny antimikrobiální rezistence šířit mezi různými bakteriemi, nejen mezi stafylokoky. Pokud bakterie v chovu působí delší dobu, nestačí jedno rychlé vyčištění – je potřeba promyšlený systém hygieny a dezinfekce.

Který typ MRSA představuje největší riziko?

Z hlediska chovů a lidí, kteří v nich pracují, je nejdůležitější kmen MRSA asociovaný s hospodářskými zvířaty, tzv. LA‑MRSA (livestock‑associated MRSA). Kolonizuje nos a kůži prasat i ošetřovatelů, kteří jsou s prasaty v intenzivním přímém kontaktu. Přenos může probíhat oběma směry: ze zvířete na člověka i z člověka na zvíře. U prasat většinou nezpůsobuje zjevné onemocnění, ale člověk, který je dlouhodobě v kontaktu s kolonizovaným stádem, má vyšší riziko, že si MRSA „odnese“ do domácnosti nebo se u něj rozvine infekce, pokud je nemocný či jinak oslabený.

Celý rozhovor najdete v Našem chovu 12/2025.