Welfare zvířat v Zoo: Revoluce v ustájení podle ředitele Fejka

Když učitel literatury změnil pohled na chov v zajetí. Přednáška bývalého ředitele pražské zoologické zahrady přináší neotřelý pohled na proměnu přístupu k welfare zvířat v českých zoologických zahradách na přelomu tisíciletí. PhDr. Petr Fejk vystoupil před chovatelskou veřejností na semináři společnosti VVS Verměřovice, mluvil také o práci s lidmi a o povodni v roce 2002.

Když v roce 1997 nastoupil do funkce ředitele pražské Zoo jako první laik v jejích dějinách, nikdo od něho tolik neočekával. „Já jsem původní profesi učitel literatury," přiznává otevřeně. Magistrát vyhlásil výběrové řízení v době, kdy zahrada konzumovala 120 milionů korun dotací ročně, návštěvnost klesala z původních 800 tisíc na pouhých 400 tisíc návštěvníků a infrastruktura chátrala. „Nikdo se tehdy nepřihlásil. Jenom já," vzpomíná s ironií.

Co následovalo, byl více než deset let trvající proces transformace, který z outsiderské instituce učinil sedmou nejlepší Zoo světa podle magazínu Forbes. Nejpodstatnější změnou však nebyla ekonomická, ale filozofická – zásadní proměna pohledu na welfare chovaných zvířat.

Odkaz socialismu

První měsíce v nové funkci strávil Fejk v terénu. „Tři měsíce jsem nedělal nic jiného, než každé ráno obul gumáky, oblékl pracovní oděv a šel sbírat výkaly nebo myl nějaký bazén," popisuje svůj neobvyklý start. Co objevil, byl systém zamrzlý v čase. „Nejvíc to odnášela zvířata, protože podmínky pro ně byly prostě hrozný," konstatuje stroze Fejk. Expozice a pavilony byly 40 až 50 let beze změny. Přitom v nich žila vzácná zvířata za podmínek, které bylo obtížné nazvat jinak než udržování při životě. „Gorily a šimpanzi žili v malé kleci na dlaždičkách, na betonu, nikdy neviděli strom, nikdy neviděli trávu. Výsledek? Nikdy se tam žádné mládě nenarodilo. To bylo udržování zvířat, nikoli chov,“ konstatoval bývalý ředitel. Pavilon slonů ze 70. let představoval další extrém. V interiéru byli sloni vázáni na řetěz – praktika, kterou si v roce 1997 dovoloval už jen cirkus. Ptactvo – 800 jedinců v malých chovatelských zařízeních, kde ptáci seděli na bydle bez možnosti roztáhnout křídla a tak podobně.

Návštěvníci by neměli poznat, že jsou v Zoo

Po návštěvách evropských zahrad Fejkovi v hlavě rezonovala stále stejná myšlenka: Jak vytvořit expozici, kde bude minimum zábran a zvířata budou žít, pokud možno, společně na velké ploše?

„Ve Francii jsem viděl voliéru ptáků – konstrukci vysokou jako katedrála, kam pouštěli návštěvníky mezi ptáky. Pozoroval jsem je. To už nebyl pohled na chudáků, kteří celý život sedí na bidýlku. Být mezi nimi mělo i filozofický rozměr. Sdíleli jsme stejný prostor…“ vypráví Petr Fejk. Z těchto zkušeností vykrystalizovala definice: „Nejlepší je taková Zoo, kde nepoznáte, že jste v Zoo. Návštěvníci by měli mít pocit, že jsou v přírodě."

Celý článek najdete v Našem chovu 1/2026.