S písmeny „CC“ jsme byli zvyklí spojovat italskou hvězdu filmového plátna Claudii Cardinalovou. Nyní se objevila další slavná „cc“. Je jí první klonovaná kočka, která přišla na svět koncem prosince roku 2001 v laboratořích Texas A&M University. Jméno je zkratkou anglického termínu „cloned cat“ čili „klonovaná kočka“, takže do češtiny bychom jej mohli přeložit jako „kk“.
Tříbarevné klonované kotě
Klonování probíhalo dnes už bezmála klasickou „metodou Dolly“ použitou v roce 1996 skotskými vědci k naklonování nejslavnější ovce světa. Tým texaských biologů vedený Marcem Westhusinem použil 188 kočičích vajíček získaných z vaječníků koček kastrovaných na veterinární klinice. Z vajíček byla odebrána vlastní dědičná informace a následně do nich byla vložena jádra tzv. kumulárních buněk tříbarevné kočky Rainbow. Kumulární buňky tvoří tzv. vejconosný hrbolek (cumulus oophorus), který chrání a vyživuje vajíčko. Pro klonování se tento typ buněk používá celkem běžně.
Westhusinův tým získal celkem 83 klonovaných kočičích embryí, která přenesl do těla náhradních kočičích matek. Z těch ale zabřezly jen dvě a kotě přivedla na svět jen jedna. Úspěšnost klonování koček je velice nízká a příliš se neliší od účinnosti, s jakou byla naklonována ovce Dolly (1 narozené jehně z 277 zárodků). Do budoucna ale můžeme počítat s určitým zlepšením. Dnes dosahují některé týmy při klonování úspěšnosti řádově několika procent.
S oznámením úspěchu čekal Westhusinův tým téměř dva měsíce, aby si mohl být jist, že klonovaná kočka je v naprostém pořádku. Mnohá klonovaná zvířata přicházejí na svět s těžkými vrozenými defekty nebo se u nich záhy projeví vážné zdravotní komplikace. Kotě „cc“ se ale zřejmě těší dobrému zdraví. Po ovci, skotu, koze, myši, praseti, divokém turovi gaurovi a muflonovi se tak kočka stala dalším úspěšně naklonovaným živočišným druhem.
Naděje pro gepardy?
Klonované kotě není dokonalou kopií své předlohy, kočky Rainbow. Barevné skvrny na jeho kožíšku mají trochu jiný tvar. To mírně zaskočilo autory agenturních zpráv, ale pro zemědělce to velké překvapení není. Dobře vědí, že i jednovaječná dvojčata strakatých plemen skotu se vzájemně poněkud liší tvarem a umístěním pigmentovaných skvrn na těle. Jasně se tu demonstruje rozdíl mezi vlastnostmi, které jsou určeny geneticky a vlastnostmi, které podléhají i vlivům vnějšího prostředí.
Experiment, který skončil narozením klonovaného kotěte „cc“, je součástí širšího výzkumného projektu zaměřeného na klonování domácích psů a koček. Na jeho počátku stojí milionový dar majitele fenky Missy a jeho přání, aby mu byl tento kříženec naklonován. Missy je „voříšek“ z psího útulku, ale její bohatí majitelé si ji natolik oblíbili, že chtějí mít její genetickou kopii. Projekt Missyplicity sice díky štědré finanční injekci odstartoval, ale klonování fenky Missy se dlouhodobě potýká s velkými problémy. Vajíčka psovitých šelem se výrazně liší od vajíček ostatních savců a to postup práce silně komplikuje.
Snad proto se Westhusinův tým rozhodl vložit do pomyslného „klonovacího ohně“ i další želízko v podobě klonování koček. Jak je vidět, vsadili na správný živočišný druh a dosáhli významného úspěchu. Klonování domácích Micek a Mourků se ale zřejmě v dohledné době nestane běžnou záležitostí. Jak jsme si už vysvětlili, je účinnost postupu velice nízká a náklady spojené s podobnými experimenty jsou vysoké. Odhaduje se, že cena klonované kočky by se vyšplhala řádově do statisíců.
Otázkou zůstává využití této techniky pro genetické modifikace koček. Před časem oznámil americký biolog čínského původu Xiang Zhong Yang úmysl získat geneticky modifikovanou kočku, která by díky cílené blokádě jednoho genu nevyvolávala alergickou reakci lidí citlivých na alergeny kočičí srsti. Tady by se mohl počátečný vysoký vklad vrátit v podobě zisků z prodeje „hypoalergenní“ linie koček.
Mnohem větší význam bude mít ale naklonování kotěte „cc“ pro záchranu kočkovitých šelem ohrožených vyhubením. Existují již projekty, které si kladou za cíl záchranu genetické rozmanitosti mizejících populací tygra sumatránského nebo některých populací gepardů. Tady ale platí obecná zásada, že záchrana ohrožených živočišných druhů se neobejde bez ochrany jejich přirozeného životního prostředí. Biotechnologie mohou v mnoha směrech pomoci, ale nejsou samospasitelné. Příkladem nereálného projektu upírajícího naděje jen k biotechnologiím je záměr indické vlády naklonovat gepardy, kteří byli v této zemi vyhubeni. Krajina, kde tyto elegantní šelmy žily, se ale změnila tak drasticky, že i kdyby se naklonování gepardů povedlo, nebude je kam vypustit. Navíc se nepodařilo uchovat buňky původních gepardů z Indie a pro klonování by měly být použity buňky gepardů odchycených v Iránu. O obnově přírodní populace indických gepardů tedy nemůže být tedy ani řeči.
