přesvědčili na vlastní kůži. Degenerované vladařské rody stižené řadou dědičných defektů jsou toho názorným příkladem. Stejně tak je tomu v drtivé většině i u zvířat. Pokud se mezi sebou páří blízce příbuzná zvířata, klesá významně genetická různorodost potomstva. Navíc se v dědičné informaci potomků hromadí „porouchané“ geny. Zdaleka to ale neplatí ve všech případech. Pokud je příbuzenská plemenitba provázena důslednou selekcí, může na jejím základě vzniknout geneticky stejnorodá, ale přitom plně životaschopná populace.
Živým důkazem o platnosti tohoto předpokladu je chillinghamský skot chovaný volně v jednom parku na severu Anglie. Přinejmenším po tři staletí je stádo chillinghamského skotu uzavřené přílivu cizí krve. Zákonitě se tu tedy páří mezi sebou jen blízce příbuzná zvířata. Není vyhnutí. Populace je navíc velmi malá. V roce 1947 stádo tvořilo jen pět býků a osm krav. Dnes čítá chillinghamské stádo 49 kusů.
Výsledky důkladných analýz, zveřejněné nedávno v časopise Nature, ukázaly, že zvířata tohoto stáda jsou z genetického hlediska prakticky totožná. Moderní biotechnologie dokážou dosáhnout srovnatelné genetické jednotvárnosti jen klonováním. Chillinghamský skot lze proto s trochou nadsázky označit za „přirozené klony“ nebo spíše „skoro-klony“, protože určité genetické rozdíly tu jsou přeci jen patrné. Navzdory tomu mají zvířata zcela normální plodnost a netrpí žádnou zjevnou vadou nebo poruchou. Pokud měl původní chillinghamský skot v dědičné informaci nějaké „škodlivé geny“, pak se jich během sedmdesáti generací příbuzenské plemenitby úspěšně zbavil.
Jak je vidět,„jednotvárnost“ populací vzešlých z biotechnologických postupů, nemusí být vždycky tak velkou hrozbou, jak by se mohlo na první pohled zdát.
