Farmový chov daňků Pavla Friedbergera z Husince je jedním z největších chovů těchto zvířat u nás. Na 70 hektarech oplocených pastvin v podhůří Šumavy se nyní pohybuje sedm stovek zvířat a v budoucnu by se měl jejich počet ještě zvýšit. Tuto oblast zemědělského podnikání považuje totiž jejich chovatel za perspektivní .
Pavel Friedberger pracoval řadu let jako faremní zootechnik v Lažištích u Husince. Tam se také zrodil nápad chovat daňky. „V Lažištích se nacházely severozápadní - poměrně strmé svahy, těžko se tam sklízelo. Byl to ale terén jako stvořený pro chov jelenů,“ přibližuje.
První zkušenosti s farmovým chovem jelenovité zvěře získal návštěvami čtyř ověřovacích chovů Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze – Uhříněvsi. „V moravské Čejči a Sedmihorkách u Trosek chovali daňky, v Lučanech ve východních Čechách a u Vimperka jeleny,“ upřesnil.
Po „sametové revoluci“ nějaký čas pracoval v Německu a tam načerpal další poznatky z drobných farem. Většinou šlo o zájmové chovy, podobně jako je tomu dnes u nás,“ říká. Odhaduje, že v České republice existuje 140 farmových chovů jelenovitých. Většina z nich je však provozována na rozloze dva až čtyři hektary.
Farma se rozrůstá
Získané informace Pavla Friedbergra utvrdily v jeho záměru chovat daňky. Začátky přitom byly hodně krušné. Chyběla zemědělská technika a hlavně peníze. Na úvěr Friedberger se svým podnikatelským záměrem, který v té době nebyl příliš populární, nedosáhl. Mohl ale počítat s pomocí rodiny. Všechno to, co vydělal v zaměstnání, věnoval na rozvoj farmy.
A snaha nesla ovoce. „V září 1991 jsme oplotili první čtyři hektary a koncem roku jsme z obory Sedlice u Blatné už kupovali první daněly,“ vzpomíná.
Farma se postupně dále rozšiřovala. V roce 1995 už měl 23 hektarů a o pět let později začal budovat její další část. „Je přesně na místě, kde jsem chtěl chovat jeleny už za JZD,“ upřesňuje. Pozemek o rozloze 15 hektarů si pronajal od Pozemkového fondu. „Momentálně tam jsou daňci i několik jelenů. Jde ale o pastviny v nadmořské výšce 600 až 700 metrů, tak tam chci přejít chov jelenů,“ prozrazuje své plány. Po roce 2000 svoji farmu ještě zvětšil o dalších 27 hektarů. Koupil nedaleký podnik, který se zabýval také chovem daňků a zkrachoval.
V současnosti Pavel Friedberger obhospodařuje celkem 135 hektarů pozemků, vzdálených od sebe i deset kilometrů. Část má pronajatou a část ve svém vlastnictví. Z toho na 70 hektarů tvoří oplocené pastviny a deset hektarů představuje orná půda. Zbytek jsou louky. Chovatel však počítá, že v dohledné době své pozemky dále rozšíří. „Teď máme povolení na dalších 22 ha,“ říká
S krmením je soběstačný
Pavel Friedberger dnes chová 700 kusů zvířat. Tvrdí však, že je silně pod plánovaným stavem. Důvodem jsou velké exporty chovných zvířat do Polska. V posledních třech letech je po nich obrovská poptávka. „Například nedávno jsme tam prodávali 80 daněl,“ poznamenává.
Podle něj ideální stav při rozloze jeho pastvin by byl více než tisíc kusů zvířat. „V oblastech, kde jsou severnější svahy a půda tam nevysychá, můžete na hektaru chovat i 15 kusů. Tam to vyloženě záleží na úživnosti pastvin. V sušších lokalitách je ale i deset kusů moc,“ vysvětluje s tím, že optimální stav podle něj činí 12 až 15 kusů na hektar.
Zdůraznil, že je třeba počítat také s dančaty, která se rodí převážně v červenci. Přes vegetační období sice tolik nespasou, na podzim však jejich krmné nároky začnou být už znát.
Daňci i jeleni tráví na oplocených pastvinách celý rok. V létě je pastviny bez problémů uživí.V zimě je krmná dávka tvořena senem, senáží a jaderným krmivem. Z toho dvě třetiny tvoří oves a třetinu ječmen. Obilniny si přitom chovatel pěstuje sám na orné půdě. „Při výnosech kolem čtyř tun na hektar jsme soběstační,“ konstatuje chovatel s tím, že svým daňkům ještě přilepšuje například kaštany, žaludy, či krmnou řepou nebo krmnou mrkví. „Záleží na tom, co seženeme,“ podotýká. „Nedávno jsme na¨koupili sedm tun celeru. Byl horší jakosti, takže na pultech obchodů by se neprodal.
Pro chov daňků je podle Friedbergera důležitý členitý terén s občasným stromovým porostem. V případě nepříznivého počasí musí mít zvířata možnost schovat se do závětří. V létě je nezbytné, aby měla přístup do stínu, protože jinak trpí vedrem. „Já tady mám stromy. Pokud jsou ale farmy, kde není na pastvinách ani jeden strom, tak chovatel musí vybudovat přístřešky,“ radí.
Potíže byly s porážkou
Farmové chovy jelenovitých se od počátku potýkají s ohromnými problémy. Napřed šlo o to, aby vůbec byl povolen chov zvěře v zajetí. V poslední době chovatelé zase řešili otázku, jak to udělat, aby dančí maso mohli vůbec legálně prodávat. O to se vedly tvrdé boje. „Vždy jsme usilovali o to, abychom spadaly pod veterináře a ne pod správu lesů a myslivosti na ministerstvu zemědělství. I když skoro všichni, kdo chováme jelenovitou zvěř, jsme i myslivci. Ale veterináři mají k této problematice podle nás blíž. Takže spadáme pod veterinární zákon,“ přibližuje.
Daňci a jeleni chovaní na farmách jsou dnes považováni jako hospodářská zvířata. To znamená, že se musí porážet jako hospodářská zvířata. O povolení porážky na farmě si dnes mohou zažádat přímo zemědělci. „My to praktikujeme takovým způsobem, že zvíře naženeme koridorem do klece. Jateční pistolí se zastřelí, pak se vykrví, naloží na auto a .odveze na jatka. Tam se veterinárně vyšetří, stáhne, vyvrhne a vychladí,“ popisuje. Zákon přitom ukládá, že zvíře musí být na jatkách do tři čtvrtě hodiny po porážce.
Pavel Friedberger připomíná, že každým rokem všechny svá zvířata odchytává pomocí zvláštního naháněcího koridoru. Rozděluje je na ta, která půjdou na chov a která na maso. Zvířata určená na výkrm převeze do své farmy Mnich nedaleko Jindřichova Hradce. Tam se vykrmí až do porážkové hmotnosti, což trvá asi rok. Daňky poráží ve věku 16 až 18 měsíců, někdy i 14 měsíců. Průměrná porážková hmotnost je přitom 32 až 34 kg
Jen s minimem dotací
Chovatel připouští, že bez určitých dotací by hospodařit nešlo. Čerpá základní dotace v rámci jednotné platby na plochu (SAPS) a vyrovnávací příspěvky za hospodaření v méně příznivých podmínkách (LFA) „Pokud bychom chtěli další dotace, museli bychom být zatíženi dobytčími jednotkami. Ale to nejsme. Když jsme vstoupili do Evropské unie a žádali o dotace, ministr Palas uvedl, že se na jelenovité nebudou vztahovat dobytčí jednotky. Tak jsem dlouho přemýšlel nad tím, že zvířat mám sice hodně, ale dobytčí jednotky žádné,“ popisuje
Své si chovatel užil i při povodních v roce 2002. „To plavalo 12 vagónů obilí. Vyhodili jsme dvě třetiny balíků slámy. Pomalu měsíc jsme to všechno dávali zase dohromady. Tenkrát pomohli i jiní zemědělci. To přijel soused a nabídl mi valník pšenice.Zadarmo,“ říká.
Celkové investice, které věnoval do svého podnikání, dnes ani nemůže pořádně spočítat. Navíc hodnota peněz se za tu dobu změnila. „Začínal jsme s jedním traktorem. Když jsme tenkrát dával 80 tisíc korun do oplocení, nebylo to vůbec malý peníz. Dnes už to tolik není,“ podotýká.
Techniku si pořizoval na leasing. V roce 1998 kupoval shrnovač, později sekačku. Teď počítá s tím, že starý traktor Zetor nahradí novým John Deerem. Zatím se o své hospodářství stará s pomocí rodiny a jedním zaměstnancem.
Zájem o dančí stoupá
Podle Friedbergera stoupá zájem nejen o chovné kusy, ale i o dančí maso. A to zejména v zahraničí. Dančí je mnohými gurmány považováno ze spárkaté zvěře za jedno z nejlepších mas. „Připravujeme proto exporty do Švýcarska. Tamní odběratelé požadují dančí v poměrně velkém množství. Jejich podmínkou také je, aby všechny kusy byly stejného stáří. A to nelze se zvěřinou z odstřelu zabezpečit,“ prohlašuje chovatel.
Dnes se daněla po říji, březí, prodává za 6000 až 8000 korun, dančata – samice za 5000 až 5500 korun a daňci od 6000 korun. Kilogram dančího masa stojí 100 korun „Přestože zvěřina z odstřelu je levnější, kg se prodává za 65 korun, nemůže se kvalitou rovnat se zvířaty chovanými na farmě,“ dodává Pavel Friedberger.
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Moc mě zaujal Váš profil a když jsem se dočetla, že jste pracoval v JZD v Lažištích, byla jsem zase malá holka, která chodí ze samoty, kde se říkalo v Němči, (patřila do Dvorů) k panu Svatošovi do obchodu, kde to vonělo !!!! Můj milovaný tatínek se narodil ve Dvorech a později si s rodiči postavili právě na samotě chaloupku. Já jsem tam jezdila až do svých 13roků,(poslední prázdniny) to byl rok 1957. Moc by mě zajímalo,jestli si tento můj slzavý výlev přečtete, jestli Vám naše bývalá rodina něco říká. Jsem smutná, že strýc Josef, který tam poslední roky před smrtí žil sám, nám slíbil, že nám barák předá, abychom tam mohli s manželem a dětmi hospodařit! Dopadlo to jak to už někdy bývá s rodinnými příslušníky . Pokud budete mít čas, budu Vám za zprávu velmi vděčná. Moc Vás pozdravuji, přeji hodně zdraví a síly k tak krásné práci. Je to pro nás velmi daleko, ale o maso bychom měli eminentní zájem, pro celou naši početnou rodinu! Bydlíme v Osíku u Litomyšle a to je "trochu z ruky" Hodně srdečných pozdravů a úspěchů přeje Šuláková