Slovo „ekologický“ nejde s termínem „geneticky modifikovaný“ mnoha lidem dohromady. O tom, že ekologie a genetické modifikace mohou kráčet ruku v ruce svědčí příklad geneticky modifikovaného prasete, které získali vědci z University of Guelph v kanadském Ontariu.
Nízkofosforové prase
Prasečí kejda představuje obtížně likvidovatelný odpad. Především vysoký obsah fosforu dělá vrásky na čele všem zemědělcům. V mnoha oblastech stoupá po hnojení prasečí kejdou nebezpečně obsah fosforu v půdě. Z půdy se dostává fosfor i do povrchových vod, kde páchá další ekologické škody. Umožňuje například přemnožení sinic a jiných mikroorganismů.
Rostlinné krmivo obsahuje značná množství fosforu, ale prase není schopné tento prvek využívat. V rostlině je fosfor vázán do sloučeniny zvané fytát a tu neumí živočichové trávit. Chybí jim k tomu potřebný enzym zvaný fytáza. Tímto enzymem jsou ale vybaveny půdní bakterie. Byly proto prováděny pokusy, při kterých byla fytáza izolovaná z mikrobů přidávána prasatům do krmiv. Pozitivní výsledky vedly k výrobě komerčních směsí obohacených o fytázu. Fytázové preparáty jsou ale nepříjemně drahé.
Kanadští vědci vedení Sergejem Golovanem se proto rozhodli vnést do dědičné informace prasat gen půdních bakterií, podle kterého by byl enzym fytáza vyráběn v těle prasete a vylučován se slinami. Pokus skončil úspěchem. Prasata s fytázou ve slinách dokážou z rostlinné potravy uvolnit podstatně větší podíl fosforu. Prvek je využit v těle jako živina a neodchází pryč s výkaly. Kejda geneticky modifikovaných prasata obsahuje o 75 % méně fosforu a zatěžuje životní prostředí fosforem dokonce ještě méně než kejda prasat krmených krmivy obohacenými o enzym fytázu.
Zbytečný strach z genů
Praktickému uplatnění „ekologických“ prasat se staví do cesty dvě překážky. První briéru tvoří peníze a druhou lidská hloupost.
Vytvoření „ekologických“ prasat vyšlo universitu v Guelphu na těžké peníze. Není to tedy laciná záležitost. Sergej Golovan ale předpokládá, že by geneticky modifikovaná zvířata mohla položit základ nových „ekologických“ linií rozmnožovaných a šlechtěných klasickými a tudíž i podstatně lacinějšími postupy.
Druhým problémem je obecná nechuť veřejnosti k jakýmkoli geneticky modifikovaným organismům. Kdo si koupí vepřové z geneticky modifikovaných zvířat? Vědci mohou donekonečna opakovat, že řízek z geneticky modifikovaného prasete nemůže nikomu ublížit, ale nebude jim asi příliš platné. Stačí aby se ozvala malá skupinka ekologických aktivistů, kteří budou deklarovat, že vystupují „v zájmu ochrany životního prostředí a lidského zdraví“ a geneticky modifikované vepřové zůstane ležet na pultech. Paradoxně právě tímto krokem poskytnou ekologové životnímu prostředí medvědí službu. Ale tak už to chodí. Nebude to poprvé ani naposledy.
Geneticky modifikované klobásy
Názorným příkladem přehnaného strachu z cizích genů je skandál, který vyvolala konzumace masa tří geneticky modifikovaných prasat na Floridě. Tato prasata byla získána na University of Florida pro pokusné účely a byl jim do dědičné informace vpraven cizí gen ovlivňující vývoj oka. Nebyla tedy v žádném případě určena pro lidskou spotřebu. Masa zabitých zvířat určeného k likvidaci se ale odcizil jeden z universitních techniků a obratem ruky je prodal místnímu řezníkovi. Než stačila universita maso vypátrat, nadělal z něj řezník klobásy. Na těch si zřejmě pochutnalo celkem devět lidí.
Nikomu nehrozilo sebemenší nebezpečí. Úplně každé (tedy i přísně „ekologické“!) maso obsahuje velké množství genů poraženého zvířete. Náš žaludek je dokonale uzpůsoben na jejich trávení. Jestli je v mase o jeden gen více nebo méně, to je našemu žaludku celkem jedno - „sešmelcuje“ to všechno napadrť. Žaludeční kyseliny a enzymy se postarají, aby z genů nezůstalo prakticky nic.
Přesto byli jedlíci geneticky modifikovaných klobás podrobeni důkladné lékařské prohlídce. Jak se dalo čekat, neprojevily se u nich sebemenší zdravotní potíže. Bohužel, ani takové případy nedokážou přesvědčit veřejnost o zdravotní nezávadnosti geneticky modifikovaných potravin. To k masu prasat, která rakouští sedláci „ládovali“ antibiotiky a rakovinu vyvolávajícími růstovými hormony jsme podstatně tolerantnější.
Jaroslav Petr
VÚŽV Praha - Uhříněves
