Do oblasti chovu drůbeže patří i několik plemen, která sice nevynikají maximální užitkovostí a proto také nejsou ve velkochovech v České republice příliš rozšířena, ale přesto mají svou nezastupitelnou pozici u našich chovatelů. Některá (např. české slepice a české husy) jsou zahrnuta do fondu genových rezerv, který podporuje ministerstvo zemědělství.
České husy
Pod tímto názvem se skrývá původní krajové plemeno hus chovaných v českých zemích po staletí, nejčastěji extenzivním pastevním způsobem podél řek nebo v rybničnatých oblastech jižních i západních Čech. Jde o malé plemeno s hmotností housera 5 až 6 kg a husy 4 až 5 kg, velmi otužilé, dobře přizpůsobené našim klimatickým podmínkám. Na jemné kostře je dobré osvalení, kratší svalová vlákna zajišťují výbornou chuť masa a dobrou výtěžnost (výtěžností se označuje poměr pro lidskou výživu použitelných částí oproti ostatním částem jatečného trupu). Peří je čistě bílé, s vysokým podílem prachového peří, dobře plnivé (plnivostí se rozumí schopnost udržet si načechranost a tím i vysokou schopnost udržet teplo). Jako velmi vhodná náplň do peřin, polštářů a přikrývek bylo ještě za dob první republiky důležitou položkou našeho vývozu.
Husy disponují vysokou schopnost ztučnění. Husí sádlo bylo vyhledáváno v minulosti především rodinami ortodoxních židů, kteří jej používali místo sádla vepřového, které jim náboženské regule zapovídaly. A tak kolem všech větších měst vznikala místa, kde se husy vykrmovaly kromě sádla i pro oblíbenou podzimní posvícenskou pečínku. Jen namátkou je možno jmenovat Libuš, ale i Sadskou, Líšeň a podobně. A konečně játra vykrmených hus dosahující váhy blížící se 1 kilogramu byla vyhledávanou pochoutkou a základní surovinou pro světově proslulou štrasburskou paštiku.
Pro české husy je typická jejich šířka trupu i značná délka s dobře zaoblenými tvary. Hlavu mají menší, mírně klenutou, s výraznými lícemi, krk kratší, postoj nižší. Mají z drůbeže nejdelší trávicí trakt, uzpůsobený pro trávení mladé zelené píce. Spasou i kolem jednoho kilogramu trávy za den. Využijí i skalnaté, jinak nevyužitelné pastviny, za pastvou ujdou i kilometrové vzdálenosti. Proto se pravidelně honily na pastvu po sklizeném obilí.
Dodnes si zachovaly mateřský pud, takže dobře nasedají. Prvním rokem snášejí pouze jednou, ve druhém roce pravidelně dvakrát. Husy se třemi snáškovými cykly jsou spíše výjimkou. Housata vysedí a dobře se o ně starají i po vylíhnutí. Jsou dlouhověké, dožijí se i 20 až 30 let, k chovu se však používají houseři nejdéle 5 let a husy 10 let. Z hlediska poměru pohlaví připadá na jednoho housera 4 až 5 hus - podle temperamentu. Stává se však, že některou husu houser soustavně nepojímá.
Housata rostou velmi rychle a této růstové schopnosti je nutno maximálně využít hned po vylíhnutí pomocí vhodně sestavené krmné dávky s dostatečným podílem bílkovin. Nejvhodnější je speciálně připravená kompletní krmná směs VH 1 s 23 % N látek. Po čtyřech týdnech se podíl N látek snižuje na 18 %. Růstová schopnost se s přibývajícím věkem snižuje, ale první jatečná zralost nastává v každém případě kolem 12. týdne. V té době housata začnou pelichat. Pokud nebyla podškubána, peří jim samovolně vypadává. Nově se tvořící peří spotřebuje všechny živiny z přijaté potravy, a tak po dobu minimálně tří týdnů housata nevykazují žádné přírůstky. Peří je opět zralé za další tři týdny. Pokud se zabije husa se zralým peřím, je její oškubání velice pracné. Každý jednotlivý pisk (nově se tvořící peří) je nutno vytrhnout pomocí nože nebo pinzety. Zpracování jednoho kusu potom trvá minimálně dvě hodiny a výsledek je velmi nevzhledný, s potrhanou kůží.
Na přelomu 19. a 20. století vykazovali chovatelé snahu zvýšit u českých hus jejich hmotnost přikřížením podstatně větších emdenských a pomořanských hus. Výslední kříženci měli hrubou kostru, zhoršila se výtěžnost, peří mělo nižší podíl prachové složky a hůře se zpeněžovalo, ztratila se výborná chuť masa. A tak se chovatelé vrátili zpět k původnímu plemeni. Další podobný poklus byl realizován v 50. letech 20. století. Tehdy se zakládaly velkochovy hus a přikřížením italských hus se měla zvýšit snáška. Samozřejmě se ztratil pud přirozeného líhnutí, nastaly také velké problémy s oplozením vajec snesených nad obvyklou míru a došlo ke zhoršení výtěžnosti, kvality masa i peří. V té době bylo několik tisíc těchto hus vyvezeno do tehdejšího NDR. Výsledky kříženců nesplnily ve velkochovech očekávání a tak byla česká husa regenerována v původní podobě. Navíc vznikly při této druhé regeneraci jako nové plemeno i české husy chocholaté.
Dnes je česká husa zařazena ministerstvem zemědělství v takzvaných genových rezervách a její chovatelé dostávají podle stupně chovatelské a šlechtitelské práce finanční příspěvky. Z pověření ministerstva zemědělství o chov původních českých hus pečuje Český svaz chovatelů. Plemeno je považováno za kulturní památku, kterou je třeba zachovat pro budoucí generace.
České slepice
Až do poloviny 19. století měl téměř každý region v Evropě svá primitivní plemena chovaná po staletí. V Rakousku jsou to štýřanky, v Polsku zelenonožky, ve Švýcarsku sulmtálské slepice a v Čechách české slepice. Tato plemena byla velmi otužilá, nenáročná, dobře přizpůsobená klimatickým podmínkám své oblasti. Jejich užitkovost odpovídala nízké úrovni výživy, primitivnímu ošetřování a ustájení. Snáška byla sezónní (na jaře a v létě) a pohybovala se v rozmezí 60 – 120 vajec za rok.
Vznikající průmysl, stavba železnic, vynálezy páry a elektřiny vytvářely novou společenskou třídu dělníků. Stoupala poptávka po potravinách, a tak v zemědělství počala epocha šlechtění výkonnějších plodin a užitkovějších plemen všech hospodářských rostlin i zvířat. Samozřejmě že se tato intenzifikace nevyhnula ani drůbeži. Původní krajová plemena byla zatlačena do pozadí, hrozilo jejich úplné vymizení. Jen v zapadlých koutech regionů se na počátku 20. století vyskytovaly poslední zbytky těchto plemen. Těsně před první světovou válkou se poštovní úředník Karel Škoda působící v Pardubicích a později v Havlíčkově Brodě ujal úkolu regenerovat české slepice. Našel na Českomoravské vysočině pět slepic a jednoho kohouta, se kterými začal pracovat. Válka jeho práce přerušila, a tak v nich pokračoval až za dob první republiky. Úkolu se následně ujala Drůbežnická jednota a její tajemník Čestmír Sedlák z Rokycan. A tak se podařilo původní českou slepici zachovat.
Jde o otužilou, lehkou, nosnou slepici, která dobře využívá pastvu. Její roční snáška se pohybuje od 150 do 190 vajec. Vejce mají skořápku smetanově nažloutlou. Hmotnost kohouta se pohybuje od 2 do 2,5 kg, slepice 1,8 až 2,2 kg. Je shánlivá, temperamentní, středně vysokého postoje, s přilehlým peřím. Zbarvení je označováno jako zlatě kropenaté a je velmi podobné původnímu divokému zbarvení. Částečně připomíná zbarvení koroptvích vlašek, i když kresba je poněkud jiná. Tvarem trupu i výrazným ocasem jsou české slepice podobné leghornkám nebo již zmíněným vlaškám. Tělo nese téměř vodorovně, ocas je nasazen poněkud výše. Prsa jsou dobře klenutá, břicho výrazné, ocas kohouta bohatě opeřený rovnými rýdováky i zahnutými srpy. Menší hlavu zdobí vzpřímený jednoduchý hřeben, červené ušnice a laloky. Toto plemeno je však známo i v jiných barevných rázech.
Plemeno je také chováno ve zdrobnělé formě. Zde kohout dosahuje hmotnosti kolem 1 kilogramu a slepice 0,8 kg. Tělesnými tvary, zbarvením očí, běháků i peří se podobají velké formě. Jejich roční snáška se pohybuje od 100 do 120 vajec o průměrné hmotnosti kolem 40 gramů. Na velikost těla nese poměrně velká vejce.
Podobně jako české husy i české slepice ministerstvo zemědělství jako původní české plemeno zařadilo do genových rezerv. Obtíž zachování tohoto plemene spočívá ve skutečnosti, že toto plemeno má specifické exteriérové znaky. Proto si není možno v chovech pomoci přikřížením jiného plemene ze sousedních států. Kdysi provedené přikřížení polských zelenonožek se příliš neosvědčilo. Ještě dodnes, přestože uplynulo už více než dvacet let, se občas v populaci objeví jedinci se zeleně zbarvenými běháky. Ovšem Češka musí mít běháky i zobák zbarvené břidlicově modře. A tak šlechtitel musí použít příbuzenskou plemenitbu. Velice by celou práci usnadnilo rozšíření počtu chovatelů a tím i celé základny tohoto plemene. Umožnilo by to totiž vzdálenou příbuzenskou plemenitbu, kde depresivní vlivy tohoto způsobu šlechtění jsou daleko menší.
Holokrčky
Dříve se označovaly „holokrčky sedmihradské“. Upoutají na první pohled svým neopeřeným, holým a červeně zbarveným krkem. Pravděpodobně pocházejí z Orientu, ale jejich původ není přesně znám. Na evropských výstavách se prvně objevily před 150 lety a tehdy pocházely z dnešního Rumunska. Maďarský drůbežnický výzkumný ústav v Gödöllö je před padesáti lety choval v množství 300 kusů se snáškou kolem 150 až 180 vajec ročně, chov tohoto plemene byl v té době rozšířen také v Jugoslávii. U nás je jeho výskyt datován už do dob první republiky.
Plemeno dosahuje hmotnosti u kohouta 2,5 až 3,0 kg, u slepice 2 až 2,5 kg. Mají chutné maso a dobrou snášku vajec s bílou až nažloutlou skořápkou. Jde o středně velké plemeno, obdélníkového trupu, středně vysokého postoje. Vedle zcela nahého krku je obvykle neopeřený i hřeben hrudní kosti. Ostatní peří je přilehlé, ale poměrně řídké. Holý krk je založen dědičně geny dominantního charakteru, takže při křížení s plemeny s opeřenými krky má první generace kříženců krky holé. V dalších generacích se už tato vlastnost štěpí, takže se vyskytují jedinci s opeřenými i holými krky.
Trup je nesen jen nepatrně zvednutě. Středně velká hlava je opeřena takzvanou „čepičkou“. Hřeben je vzpřímený, jednoduchý, obličej i ušnice jsou červené. Krk je esovitě prohnutý, křídla středně dlouhá a těsně přilehlá, prsa dobře klenutá, břicho vystouplé, ocas je nesen mírně zvednutě a je plný, bohatě opeřený.
Chovají se v jedenácti barevných rázech ve členských zemích EE (Evropská unie chovatelů drůbeže, králíků a holubů). Vedle jednotného zbarvení peří v barvě bílé, žluté, červené, mahagonové, modré a černé existují ještě následující kresebné rázy: modré tmavě lemované, koroptví, krahujcovité, černé bíle skvrnité a pestré trojbarevné. Každý chovatel má tedy možnost širokého výběru. Němečtí chovatelé tohoto plemene jsou sdruženi ve speciálním klubu s téměř stoletým trváním. I u nás jsou holokrčky ojedinělými chovateli vystavovány na větších (národních nebo celostátních) výstavách. Například na 25. evropské výstavě v Brně 1998 byly vystaveny holokrčky červené a krahujcovité v počtu šesti kusů.
V Německu byla později vyšlechtěna i zdrobnělá forma tohoto plemene. Kohout má hmotnost kolem 0,8 kg a slepice 0,6 kg. Jejich roční snáška je asi 120 vajec s průměrnou hmotností 35 gramů. Exteriérem zcela odpovídají velké formě. I jejich vejce mají bílou až nažloutlou skořápku.
Také ony jsou chovány ve více barevných variantách. Z jednobarevných jsou to bílé, černé, červené a žluté. Z kresebných rázů modré s tmavými lemy, krahujcovité (žíhané), koroptví, pestré trojbarevné a stříbrné černě vločkované. Jako u jiných plemen i u holokrček zdrobnělá forma na výstavách začíná převládat.
Na už zmíněné jubilejní evropské výstavě v Brně v roce 1998 zaujala chovatele kolekce dvou kohoutů a dvou slepic v černé barvě a stejný počet v modré barvě s tmavými lemy. Obojí vystavil německý chovatel p. Winterwerber. Na celostátní výstavě v Brně v roce 2000 dosáhly zdrobnělé černé holokrčky dvou českých chovatelů J. Peňa ze Sedlčan a J. Veselého z Úpice vysokého ocenění u tří kohoutků a čtyř slepiček. Tři jedinci obdrželi stupeň elita.
Zdrobnělé formy velkých plemen v rámci čistokrevných chovů slepic v poslední době jsou stále více rozšířeny. Chov zdrobnělých forem se mezi chovateli čistokrevné drůbeže obecně rozšiřuje pro menší spotřebu krmiva, nižší nároky na výběhový i ustájovací prostor. Navíc se u nich objevují velmi atraktivní kresebné rázy, jako jsou pestré trojbarevné, modré s tmavými lemy nebo žíhané krahujcovité. Tento trend je jasně patrný na místních i oblastních či celostátních výstavách, pořádaných Českým svazem chovatelů. Pokud jsou pro chov vytvořeny vhodné podmínky, je to výborná příležitost pro odrostlejší děti, jak je vést k pracovním návykům, k pocitu odpovědnosti a ke kladnému vztahu k živé přírodě.
Ing. František Tuláček
Přemyslovice
