Písek u Jablunkova, obec s více než 500 let starou historií a goralským nářečím, leží v nejvýchodnějším výběžku Moravskoslezského kraje v Jablunkovské brázdě na březích řeky Olše. Ze severu je chráněna masivem Slezských Beskyd, po jejichž hřebenech se táhne česko-polská hranice, od jihu se zvedá Jablunkovské mezihoří. V této nádherné, ale drsné krajině hospodaří na své farmě rodina Karla Skupieńa.
,,Povídá se, že jsme možná potomci rodiny sestry nejslavnějšího slezského zbojníka Ondráše,“ začíná vyprávět Karel Skupień. Podle zdejších pověstí byl Ondráš lidovým hrdinou, ochráncem chudých, s nadpřirozenými schopnostmi, kterého bylo možno zabít pouze jeho vlastní valaškou.
Z rodinné historie
Pradědeček byl talentovaným řezbářem, vyřezával křížové cesty pro kostely a za nemalé vydělané peníze se mu v průběhu let podařilo vybudovat grunt se šesti hektary půdy. Práce se dřevem se v rodině předávala po několik generací. ,,Dědeček měl truhlárnu, ve které od mala pomáhal i můj otec. Hlavním výrobním artiklem byly tenkrát rakve a tak nejvíce práce měli za II. Světové války. Aby ušetřili čas, když nestíhali uspokojit poptávku, ustlali si na hoblinách přímo v rakvích a spali v dílně. Otec tak uměl pracovat se dřevem, ale zároveň vyrůstal na gruntu, kde bylo vždy šest tažných krav, a tudíž měl i zkušenosti se zemědělstvím, “ pokračuje farmář. Asi proto, že byl otec výborným vypravěčem, všestrannou silnou a charismatickou osobností, rozhodl se pro poslání učitele. Truhlářské řemeslo se mu hodilo hned po nástupu do školy. Po válce se učilo v jedné třídě dopoledne česky a odpoledne polsky. Protože nezbýval čas na práci na gruntu, rozhodl se mladý učitel školu přestavět. Rozdělil velkou místnost dřevěnou příčkou a vznikly dvě třídy, ve kterých se mohlo učit jen dopoledne. Maminka pocházela také ze zemědělské rodiny, ve které se starali o pár hektarů půdy a hospodářská zvířata. Z této strany asi Karel podědil celoživotní lásku ke koním. Pamatuje si, že dědeček s bratrem bydleli v dvojdomku, měli každý jednoho koně a na těžší práce je společně spřahali.
Základní znalosti o zemědělství získal Karel Skupień od svého otce. ,,Když jsem byl malý, rodiče hospodařili na záhumenku a měli jsme doma krávy, prasata, pár býků. Na těžší práci jsme si půjčovali i koně. Všechno se dělalo ručně. Na dovolené jsme s rodiči nikdy nebyli, “ zavzpomínal. ,,Po gymnáziu jsem nastoupil na brigádu do JZD Jablunkov. První, na co se mě šéf střediska zeptal bylo, jestli mám řidičák na motorku, přikývnul jsem. Od zítřka budeš dělat agronomovi řidiče na motorce! A tak jsem ho vozil na dvěstěpadesátce a přitom se učil nové věci,“ s úsměvem pokračoval farmář. Po vojně mu v družstvu nabídli místo agronoma na jednom ze středisek. Protože vyrostl na gruntu a měl zkušenosti se zvířaty, dostal na starost i chov koní. ,,Chovali jsme jenom vrané koně a víš proč?“ zeptal se mě významně. ,,Obdělávali půdu těm, kdo měli ve vsi záhumenky, ale kromě toho ve službách tahali pohřební vozy ve třech farnostech v okolí. “
Markéta Kratochvílová
Celou reportáž najdete v NCh10/2020
