Kloubní onemocnění klonované ovce Dolly opět rozvířilo diskuse o tom, nakolik jsou klonovaná zvířata zdravá. Z laboratoří přicházejí protichůdné zprávy. Zatímco klonované myši nesou ve své dědičné informaci zjevně mnohé defekty, skot klonovaný americkou firmou Advanced Cell Technology je údajně v naprostém pořádku.
Brzká smrt myších klonů
Japonští vědci z tokijského Národního ústavu pro výzkum infekčních chorob vedení Atsuo Ogurou se rozhodli prověřit zdraví a životaschopnost klonovaných myší důkladným pokusem. Sledovali velice pečlivě klonované myši a srovnávali je s myšmi, které přišly na svět přirozenou cestou nebo se narodily ze zárodků vzniklých oplozením vajíčka „ve zkumavce“ (vstříknutím spermie do vajíčka).
Laboratorní myši se obvykle dožívají 800 dnů. Z dvanácti klonovaných zvířat se ale této hranice dožila jen dvě. Zbývající uhynula podstatně dříve (některé už po 300 dnech) na záněty plic, nádory nebo selhání jater. Mezi „normálními“ myšmi či myšmi „ze zkumavky“ byla podobná předčasná úmrtí výjimkou.
„Je vysoce pravděpodobné, že přinejmenším u některých klonů se v průběhu života objeví neočekávané zdravotní komplikace,“ říká Atsuo Ogura.
Přední světový biolog Davor Solter tvrdí, že z praktického hlediska je klonování vyřešená věc.
„Skutečně důležité otázky spojené s klonováním, ale zatím zůstávají nevyřešené a my ani dost dobře nevíme, jakým způsobem bychom se mohli propracovat k odpovědím,“ dodává Solter působící v současnosti na Ústavu Maxe Placka v německém Freiburgu.
Také v japonském experimentu uhynula drtivá většina klonovaných myší ještě před narozením.
„O tom, jestli klonovaná myš uhyne dříve nebo později rozhoduje závažnost poškození, která jí klonování přivodí,“ vysvětluje Solter. „Klonování zřejmě nebude nikdy tak úspěšné jako přirozené rozmnožování.“
Při japonském pokusu se rovněž ukázalo, že se klonované myši rodí „staré“. Jejich buňky nesou známky zvýšeného „opotřebení“ dědičné informace. Klony si tuto „ošoupanou“ dědičnou informaci přinášejí na svět jako dědictví po buňkách odebraných z těla dospělých zvířat.
Výsledky těchto pokusů jsou varováním pro všechny, kdo by se chtěli pokusit o klonování člověka.
Z čeho klonujeme?
Příčin fatálních defektů klonovaných zvířat může být celá řada a navíc se mohou vzájemně kombinovat. Podle Tonyho Perryho z Advanced Cell Technology je na vině samotný postup klonování, při kterém je nejprve vajíčko zbaveno vlastní dědičné informace a následně je do takového „vyprázdněného“ vajíčka vložena dědičná informace tělní buňky. Vzniklý klonovaný zárodek dostává během těchto procedur pořádně zabrat a zcela jistě mu taková „procházka peklem“ nesvědčí.
Další obtíže klonovaných zárodků a klonovaných zvířat mohou vyvěrat z vlastností buněk, které jsou pro klonování využity. I když vědci použijí pro klonování buňky, které se od sebe na první pohled nijak neliší, není buňka jako buňka. Některé buňky ušly delší cestu ke konečné specializaci než jiné. Vědci se domnívají, že čím dále ve specializaci buňka zašla, tím méně se pro klonování hodí.
I v dospělém těle se ale nacházejí buňky, které jsou předurčeny k obnově opotřebených orgánů či k nápravě škod napáchaných chorobou či zraněním. Tyto tzv. dospělé kmenové buňky mají vlastnosti, které vědcům vyrážejí dech. Často jsou schopny fantastických proměn, jaké původně ve svém rejstříku neměly. Buňky získané z kostní dřeně se dokážou proměnit na nervové, jaterní nebo svalové. Buňky z tuku se dokážou proměnit ve sval, kost nebo chrupavku. To jsou pro biology neuvěřitelné změny „kvalifikace“. Jejich objev byl pro vědce stejným překvapením, jaké by sportovním fanouškům připravil hokejista, který by si po příjezdu na olympijské hry rozmyslel účast v hokejovém turnaji a místo toho by zvítězil v běhu na lyžích.
Buňky se širokou škálou „životních osudů“ se zdají být pro potřeby klonování jako stvořené. Zatím ale máme potíže s jejich vyhledáním v „davu“ ostatních buněk. Nikdo proto neví, jaké buňky vědci pro klonování vlastně používají. Mohou úspěšně naklonovaná zvířata pocházet právě z dospělých kmenových buněk?
Konrad Hochendlinger a Rudolf Jaenisch z Whiteheadova ústavu v americkém Cambridge (stát Massachusetts) se rozhodli prověřit možnost naklonovat myši z buněk, které jsou mimo jakoukoli pochybnost „úzkými specialisty“. Vybrali si k tomu bílé krvinky produkující protilátky. Účinnost klonování z takto specializovaných buněk byla extrémně nízká. Z tisíce pokusů vznikla jen dvě skutečně životaschopná embrya. Z jejich 260 buněk se pak podařilo naklonovat 21 živých myší.
„Jasně jsme ukázali, že klonovat se dá i z velice specializovaných buněk,“ říká Rudolf Jaenisch, „ale je to zoufale neúčinný postup.“
Davor Solter byl ve svých komentářích zdrženlivější.
„Nemyslím, že by se tím jednoznačně prokázala možnost klonování z vysoce specializovaných buněk. Na druhé straně se ale nedomnívám, že by se tímto pokusem dokazovalo, že všechny dosud narozená klonovaná zvířata pocházejí z dospělých kmenových buněk.“
Znamená to jediné. Klonování je stále ještě zahaleno tajemstvími a jejich odhalování je běh na dlouhé trati.
Jaroslav Petr
VÚŽV Praha - Uhříněves
