Mírně zaskočena byla svým potomkem klisna, která přivedla na australské Monach University na svět osla. Experimentální přenos embrya cizímu druhu měl za cíl záchranu ohroženého oslího plemene.
Největší, nejušatější, nejchlupatější a nejvzácnější. Tyhle přívlastky právem patří poitouskému oslu. Osli francouzského plemene dorůstají výšky 150 cm v kohoutku a při hmotnosti 600 kg skutečně nemají mezi oslími plemeny konkurenta. Domovem těchto vzácných oslů je jihofrancouzský kraj Poitou, kde je zřejmě chovali Galové už v dobách příchodu Římanů v roce 54 př.n.l. Přestože jsou poitouští osli opravdu velcí, pro práci se nikdy moc nepoužívali. Většinou byli tito osli kříženi s klisnami plemene Mulassier. Výsledkem byli vysoce ceněné poitouské muly, které ve středověku plnily úlohu prestižních limuzín. Takový čtyřnohý „rolls royce“ si mohl dovolit jen opravdový boháč.
Produkce poitouských mul byla výnosným podnikem a chovatelé si bedlivě hlídali, aby se poitouští osli nedostali mimo kraj a aby se nekřížili s jinými plemeny oslů. Ročně se rodilo v kraji Poitou asi 33 000 mul. Díky tomu se toto archaické plemeno udrželo v čisté formě po dlouhá staletí.
Za první a druhé světové válce začali poitouští osli rychle mizet. Většina jich skončila na jatkách, protože o oslí maso byl v době všeobecného nedostatku potravin velký zájem. Po válce ustoupily muly automobilům a traktorům. Když nebyl zájem o muly, klesl zájem i o chov oslů. V roce 1970 žilo ve Francii posledních 60 poitouských oslů, v roce 1977 klesl jejich počet na 44. Naštěstí se Francouzi rozhodli poitouského osla zachránit, a tak dnes žije na světě asi 200 těchto zvířat. Nejvyšší stavy má pochopitelně Francie, jednotlivé kusy jsou roztroušeny po evropských zoo a dvacet jich žije v USA.
V Austrálii jsou chováni dva poitouští osli. Oslice je už ale příliš stará, než aby mohla donosit mládě. Především problémy se zadními končetinami ji z role matky vylučují. Tým biologů vedený Angusem McKinnonem inseminoval oslici spermatem poitouského osla, odebral jí vzniklé embryo a to přenesl klisně. Celá procedura skončila úspěchem. Narodilo se malé chlupaté a ušaté stvoření s velkými klouby typickými právě pro poitouské osly.
„Je nádherný,“ rozplývá se na oslíkem McKinnon. „Má uši delší než hlavu!“
Zkušenosti s přenosem oslích embryí koním jsou velmi špatné. Tři čtvrtiny podobných přenosů končí nezdarem. Vzniklé embryo musí matce „oznámit svou přítomnost“. Děje se tak prostřednictvím látek, které embryo vylučuje do okolí. Pokud matka tuto „zprávu“ neobdrží, nepřipraví se na nadcházející březost. Její imunitní systém rozezná embryo jako cizorodý organismus a odmítne jej. Jednotlivé klisny se liší v tom, zda dokážou „zprávu“ oslího embrya „pochopit“. McKinnonův tým provedl přenos oslího embrya vynikajícím způsobem a navíc se strefil i při volbě vhodné klisny.
„Excelentní práce,“ ocenil výkon Australanů britský expert na reprodukci koní Twink Allen, který je průkopníkem přenosu embryí oslů klisnám. „Je to první případ, kdy byla tato technika využita k namnožení ohroženého plemene a to je to nejlepší, co se mohlo na tomto poli podniknout.“
