V prvním týdnu roku 2002 byl potvrzen výskyt klusavky v Čechách. Toto onemocnění ovcí a koz patří mezi tzv. přenosné spongiformní encefalopatie. Chorobu vyvolávají priony a patří do jednoho pytle v „nemocí šílených krav“ (BSE) nebo Creutzfeldt-Jakobovou chorobou lidí.
Na rozdíl od nemoci šílených krav je klusavka „stará známá“. Především v Británii žijí lidé vedle ovcí nakažených klusavkou celá staletí bez toho, že by se někdo touto chorobou od ovcí nakazil. Klusavka je proto považována za chorobu člověku neškodnou. Zároveň jde o chorobu velice rozšířenou. Z „ovčáckých“ zemí je „klusavky-prostá“ pouze Austrálie a Nový Zéland. V Čechách se tedy objevila choroba, která postihuje ovce v řadě zemí a není nebezpečná pro člověka. Přesto vyvolal výskyt klusavky v České republice řadu otázek mezi odborníky i laiky.
Mimořádná veterinární opatření, jež přijalo Ministerstvo zemědělství ČR, nebyla nijak drastická. V podstatě se omezila na likvidaci zvířat, u nichž byla klusavka prokázána, na dozor nad vybranými chovy, na kontrolu poražených či uhynulých koz a ovcí. Z minulosti mají naši chovatelé s likvidací tohoto onemocnění v ovčích stádech poněkud jinou zkušenost. Počátkem devadesátých let se postupovalo obvykle metodou „všemu hlavy dolů“. Ve světě se ale tento přístup neosvědčil, protože v obavách z likvidace stáda se chovatelé často pokoušejí případy klusavky zatajit.
V poslední době jsme v mnoha zemích svědky tažení proti klusavce. Dochází k likvidaci zvířat a řada zemí má programy šlechtění ovcí na odolnost vůči klusavce. Proč se svět najednou začal bát choroby, která nepředstavuje pro člověka žádné riziko a která má přinejmenším v Evropě svoji „tradici“? Důvodem jsou obavy z ovcí nakažených hovězími priony, tedy z ovcí, které nemají „klasickou“ klusavku, ale mohou trpět „ovčí BSE“.
Způsob šíření klusavky ve stádech není jasný. Svou roli hraje zřejmě přenos choroby z matky na mládě. Vyloučit ale nelze ani přenos klusavky roztoči v seně nebo parazitickými červy. Možností je opravdu hodně.
Pokusy ukázaly, že prionové onemocnění může u ovcí vyvolat i zkrmováním masokostní moučky obsahující infekční materiál z „šílených krav“. Ovce onemocní chorobou, která se podobá klusavce, ale v jejím těle jsou „hovězí“ priony. Především v Británii byly zřejmě ovce po určitý čas krmeny krmivy s příměsí masokostní moučky, která mohla obsahovat materiál z „šílených krav“. Nikdo neví, v jakém rozsahu k tomu došlo a zda se některé ovce nakazily. Z nejistoty pramení strach. Lékaři se obávají, že priony vytvořené po nákaze ovcí hovězím materiálem nemusí být pro člověka neškodné. Zvažuje se zatím neprokázané podezření, že takto nakažené ovce by mohly být pro konzumenty skopového stejně nebezpečné jako „šílené krávy“.
Proto jsou především ve Velké Británii, ale i ve Francii nebo USA patrné snahy zjistit, zda se u ovcí nevyskytuje „ovčí BSE“. Není to jednoduché. Zatím existuje jediný spolehlivý test. Ten je založen na očkování pokusných myší mozky ovcí. Myš nakažená klusavkou má jiné příznaky choroby než myš nakažená „ovčí BSE“. Takové testování trvá roky. Na podzim roku 2001 se v Británii chýlil ke konci pětiletý pokus, v němž byly na myších testovány mozky ovcí, které počátkem devadesátých let uhynuly na klusavku. Pokusy měly odpovědět na otázku, zda se mezi těmito ovcemi neskrývají i „ovce s BSE“. Výsledky testů svědčily o přítomnosti BSE. Britská vláda vyhlásila poplach a připravovala katastrofické scénáře, ve kterých bylo jako krajní řešení zvažováno vybití všech 40 miliónů britských ovcí. Pak se ale ukázalo, že se do testovaného materiálu omylem přimíchaly i mozky skotu stiženého BSE. Čtvrt miliónu liber vyletělo oknem a Britové dodnes nevědí, jestli jejich ovce mají BSE nebo ne.
Z této situace existuje jediné východisko. Musí být vyvinuty testy, které spolehlivě odliší klusavku od BSE nejvýše během několika dnů. V současné době je připraveno hned několik typů testů rozlišujících ovčí a hovězí typ prionů v ovčích mozcích. Nejsou ale spolehlivě otestovány. Mozky ovcí s BSE lze získat jen cílenou infekcí zvířat mozky „šílených krav“, a to je pracné a časově náročné. Než pokusně nakažená ovce onemocní BSE, uplynou celé roky.
Ani šlechtitelské programy, které selektují ovce s genotypem, jenž dodává zvířatům odolnost proti klusavce, zřejmě nejsou všelékem. Není jasné, zda tato tzv. „odolná“ zvířata nemají jen prodlouženou inkubační dobu. To znamená, že by se mohla klusavkou nakazit, ale choroba by u nich probíhala pomalu a nestačila by se za život zvířete projevit. Tyto ovce by mohly být přenašeči klusavky (jacísi bacilonosiči, kteří kolem sebe šíří chorobu, i když sami neonemocní). Navíc je dědičná odolnost vůči klusavce u mnoha plemen podmíněna více alelami (u některých plemen pěti) a to šlechtění dále ztěžuje. Nemluvě o tom, že se klusavka se vyskytuje v několika „kmenech“ a že některá plemena mohou být vnímavá jen k určitým kmenům klusavky.
Zvažuje se chov ovcí výhradně odolných genotypů, nebo naopak jen ovcí vnímavých genotypů, u kterých by nákaza nemohla uniknout veterinárnímu dozoru a nehrozil by výskyt „přenašečů“. Možný je i chovu ovcí odolných genotypů spolu s několika kusy náchylnými k onemocnění. Ty by sloužily jako „kanárci v dole“, protože jejich onemocnění by prozradilo přítomnost klusavky ve stádě.
I když je riziko výskytu „ovcí s BSE“ v České republice prakticky nulové, neznamená to, že by celková evropská situace s klusavkou byla jednoduchá.
Doc. Ing. Jaroslav Petr, DrSc.,
VÚŽV, Praha - Uhříněves
