Všeobecně se udává, že k domestikaci králíka docházelo v pozdním starověku, tj. kolem 2. až 5. století našeho letopočtu. Dělo se tomu tak především ve francouzských klášterech. Později, s přibývajícím časem se chov šířil i do jiných
států, zvláště na území dnešní Belgie, Anglie a Německa.
Do 60. let minulého století se u nás o chovu králíků v dnešních dimenzích nedá hovořit. Jednalo se vyloženě o tak zvaný stájový chov, kde králíci pobíhali volně ve stájích skotu. Český hospodář František Fuchs tehdy dokonce ztvrdil, že chovat králíky ve velkém množství je škodlivé a pokračoval „pouze mohou býti prospěšní, když zužitkují spadané krmivo u krav a koní“. Velký expert Kálal uvádí, že králík byl spíše trpěn pro zábavu dětí a služebných. Teprve na sklonku 19. století se dá mluvit o chovu králíků v samostatných ustájovacích prostorech. Stanislav Kodym k tomu uvádí ve svém spise „O chovu králíků“ několik poznatků z chovu těchto zvířat v Belgii a Francii, ale historie chovu byla trochu delší.
V uplynulých desítkách let zaznamenal chov králíků u nás celou řadu pozoruhodných změn. Od zvířete pouze "trpěného" se králík stává později zdrojem masa a potěšení celé řady chovatelů. Jedním z nejúčinnějších opatření na úseku zvelebování kvality zvířat (dříve i teď) jsou přehlídky a výstavy.
Ty mají u nás dlouholetou tradici. V Čechách od roku l830 pořádala Ovčácká jednota skoro každoročně výstavy ovcí. Na nich byla postupně vystavována i jiná hospodářská zvířata. Králíci se poprvé dostali před publikum u nás 7. září l863 v jihočeské Březnici na výstavě „Jednoty hospodářské kraje píseckého“. Mezi vystavovateli byl první český králíkář, který se nebál jít s na výstavu, a když chyběla drůbež, Václav Fürst z Březnice za vystavené králíky (patrně stájové strakáče, předchůdce dnešního národního plemene český strakáč ) obdržel stříbrný zlatník.
V dalších letech byli králíci vystavováni stále častěji, ať už v Karlíně (27. září l864) nebo v Písku (7. září l867). Následovala výstava (l4. až l7.května l874) v pražských Bubenečských sadech s názvem "Krajská hospodářská výstava" a na ní bylo vystaveno l4 kusů. Kladnou úlohu sehrálo založení pražského Zemského spolku pro zvelebování drobného zvířectva roku l877. Až do roku l885 byli králíci vystavováni pouze na všech všeobecných výstavách hospodářských zvířat a na hospodářských průmyslových výstavách.
Od roku l885 byly u nás pořádány samostatné výstavy spolků pro chov drobného zvířectva. První takovou výstavou byla „ Výstava zahradnická, semenářská a drobného užitečného zvířectva“. Ta se uskutečnila v Chrudimi v říjnu roku l885.Drobné zvířectvo zde bylo vystavováno jako rovnocenné jiným druhům. Úplně samostatnou výstavou drobného zvířectva byla „ První národní výstava drůbežnická", která se konala v Pardubicích ve dnech 6. až 8. prosince l896. Bylo na ní vystaveno i. l8 kusů králíků.
Důležitým mezníkem v chovu králíků u nás j e rok l903, kdy se vystavování králíků osamostatnilo a bylo spojeno s králičími hody.
První český králíkářský spolek byl založen Janem V. Kálalem v říjnu l898 v Bernarticích u Tábora. Zcela první samostatná výstava králíků se konala ll. a l2. října roku l903 v jihočeské Blatné. Pořádal ji Spolek pěstitelů králíků založený v roce l902 jako třetí v Čechách. Návštěvníci viděli na tehdejší dobu úctyhodných 299 králíků. Z hlediska zastoupení plemen to bylo 97 stříbrošedých, 6 stříbro - krémových, 60 belgických obrů, 45 ruských, 27 anglických beranovitých, l0 angorských, 6 tříslových, dva modří a 46 kříženců.
I v období mezi dvěma světovými válkami měl náš chov králíků u nás své opodstatnění. Z hlediska významu to bylo ale zvíře, které sloužilo k samozásobení chovatelů.
V šedesátých letech pak dochází k výraznému rozvoji počtu chovaných zvířat, ale i počtu chovaných plemen. Snad k tomu přispělo i to, že v období tzv. socializace vesnice to byla jedna z možností, jak se bývalý šikovní hospodáři mohli realizovat, aniž by jejich aktivita někomu výrazně vadila. Mohli tedy uplatnit chovatelské zkušenosti z chovu skotu, prasat a koní, zděděné po svých předcích.
V polovině těchto let k nám začala být ze zahraničí dovážena i některá tzv. masná plemena - např. novozélandský bílý, dánský bílý a kalifornský. Můžeme začít již také hovořit o dvou nově se tvořících skupinách chovatelů. První skupinu představují ti, jejichž hlavní snahou je odchovat co nejkvalitnější výstavní kusy, po stránce exteriérové co nedokonalejší jedince. Jsou členy chovatelské organizace. Druhá skupina je mnohem početnější. Cílem jejich chovu je produkce kvalitního králičího masa pro samozásobení, případně i tehdejší tzv. smluvní prodej. Po listopadu l989 dochází k některým dalším změnám. Nutno připomenout, že počet organizovaných chovatelů poklesl na nynějších asi l0 tisíc členů. Počet neorganizovaných chovatelů neklesl tak rapidně, nicméně změna životního stylu na vesnici vykonala své. Objevil se ale další subjekt, do té doby u nás zcela neznámý, zato v zahraničí ano. Jsou to intenzivní producenti králičího masa, farmáři.. Po roce l990 začala řada zahraničních firem z této oblasti expandovat i k nám. Nutno podotknout, že v některých případech naslibované zůstalo naslibovaným, že celá řada podnikatelských záměrů zůstala nedořešených. Na straně druhé u nás vznikly podnikatelské subjekty, které se v oblasti intenzivní produkce králičího masa rozhodně neztratily. Potěšitelné je, že hodně majitelů těchto úspěšných chovů dlouhá léta působilo jako úspěšní organizovaní chovatelé, i když tenkrát samozřejmě s trochu jiným cílem. Ale určité králikářské chovatelské zkušenosti z oblasti výživy a krmení, zdravotní problematiky a reprodukce jim určitě cestu v tvrdé zahraniční konkurenci usnadnily. Na tomto místě je nutno připomenout jeden důležitý moment: Před listopadem bylo velmi obtížné získat jakákoliv jadrná krmiva. Prakticky jedinou cestou bylo členství v chovatelské organizaci. Ta na oplátku předepisovala svým členům nutné dodávky masa, kůži či případně vlny z jednoho kusu chovaného králíka. Pokud mě paměť neklame, pak jeden chovatel měl nárok na takto evidovaných 20 kusů zvířat příspěvek – a ten na jednoho králíka činil 8 kg zrnin. Tzv. uznané chovy dostávaly víc.
Chovatelé, ať vědomě či nevědomě, se ve zmíněné době také podíleli na údržbě krajiny. Drobní chovatelé králíků, mnohdy s obtížemi, totiž sháněli každý kousek orné půdy, aby mohli pěstovat obilniny nebo okopaniny. Stejná byla snaha získat vhodný pozemek buď pro produkci krmiva na zelenou píci, či na sušení sena.
V dnešní době jsou chovatelé králíků organizování v rámci Českého svazu chovatelů (ČSCH). Ten evidoval v roce 2000 celkem 26 6l4 chovatelů drobných zvířat. Z tohoto počtu je chovatelů králíků asi l0 tisíc. Každý musí být členem základní organizace tohoto svazu. Ty jsou činné v rámci jednotlivých okresů, které je zastřešují. Nejvyšším orgánem úseku chovu králíků je sedmičlenná Ústřední odborná komise chovatelů králíků při ČSCH se sídlem v Praze. Jejím úkolem je řešení a zabezpečování globálních problémů v oblasti šlechtitelské práce, přes ústřední výbor svazu zabezpečuje vztah k jiným orgánům a institucím a má v „popisu práce“ i vztah k zahraničním chovatelským subjektům, především pak evropskému svazu chovatelů králíků, holubů a drůbeže (jehož je ČSCH řádným členem).
Mimo oblast základních organizací jsou ustanoveny i chovatelské kluby pro jednotlivá plemena, případně plemena příbuzná. Speciálních klubů s celostátní působností je nyní 27 a členství v nich je dobrovolné.. K jejich nezastupitelné činnosti patří vyšší formy plemenářské práce, tj.vedení plemenných knih, typizace nejlepších zvířat, pořádání speciálních výstav nebo vydávání klubových zpravodajů.
K dalším formám vyšší chovatelské práce patří i tzv. kontrolované chovy králíků. K jejich uznání je nutno splňovat kriteria co do kvality zvířat z hlediska ocenění na výstavách a dále musí mít určitou úroveň zootechnické evidence a ustájení zvířat. Mohou být uznány pro všechna plemena. V současné době nejvyššího stupně dosáhlo 46 chovatelů a jejich chovy jsou uznány za kmenové, poněkud nižším stupněm pak jsou chovy plemenné (těch je nyní 85). Do této kategorii lze přiřadit i současných 57 uznaných výzkumných chovů. Jejich cílem je regenerace málopočetných plemen či barevných rázů, ale i šlechtění nových plemen a barevných rázů. K výborné bilanci těchto chovů patří vyšlechtění plemen v posledních letech, která nejsou či nebyla v chovatelském světě známa .Jedná se o plemena moravský bílý hnědooký, kuní velký modrý a hnědý, siamský velký žlutý a modrý, zaječí tříslově černý a vídeňský modrošedý.
Chovatelé králíků v rámci ČSCH jsou i garantem programu genových rezerv našich původních plemen králíků evidovaných v centrální plemenné knize. K těm patří moravský modrý, český albín, český luštič, český strakáč, moravský bílý hnědooký, český černopesikatý a český červený.
Významný vliv na další zkvalitňování úrovně našich chovů králíků mají registrace zvířat a tetování, zabezpečované na úrovni okresu, klubu, centrální registrace nebo u ústředního registrátora. Druhou významnou oblastí je pořádání výstav, kde je prezentována záslužná chovatelská práce a současně přibližována široké veřejnosti. Na výstavách je hodnocen exteriér vystavených jedinců. Ten vychází ze standardů plemen králíků.
Výstavy jsou pořádány na úrovni místní, okresní, krajské, speciální klubové a celostátní. Celkový počet vystavených zvířat dosahuje tří až čtyř tisíc kusů. S tím pochopitelně souvisí zabezpečení vhodných výstavních klecí, krmení a ošetřování po dobu tří až čtyř dnů. a jedná se tedy o akce z hlediska organizace poměrně náročné. Mezi akce mimořádného významu patří účast našich chovatelů králíků na evropských výstavách, premiérově v nizozemském Zuelradenu (1993). Výstava v roce 1998 se konala na domácí půdě (Brno) a zatím poslední evropská výstava za účasti českých chovatelů králíků se uskutečnila v prosinci roku 2000 v rakouském Welsu.
Hodnocení zvířat na našich výstavách provádí vyškolení posuzovatelé. Tím se může stát každý člen Českého svazu chovatelů. Chovatel králíků musí absolvovat tříletou adeptskou dobu. Každý rok ho čeká školení a coby adept asistuje řádnému posuzovateli minimálně při 25 výstavách. Nakonec musí úspěšně složit závěrečné zkoušky před jmenovanou komisí. Zkouška se skládá ze znalostí standardu plemen, praxe posuzování, zkoušky z genetiky, zdraví, výživy a krmení králíků. V současné době aktivně působí v ČR 113 posuzovatelů. Jejich práci řídí pětičlenná subkomise posuzovatelů, volená na pět let.
Domníváme se, že pokud má být jakákoli chovatelská činnost smysluplná, neobejde se bez získávání a výchovy mladých chovatelů. Proto ani na tuto skutečnost ČSCH nezapomíná, pořádá nejrůznější soutěže pro tuto kategorii a snaží se ji přivést „do svých řad“.
Na závěr je nutno připomenout, že stoupající kvalita zvířat po stránce exteriéru a užitkovosti s sebou přináší i určité související problémy. Všeobecně lze konstatovat, že králíky nelze úspěšně chovat jako před třiceti či padesáti lety. Dávno pryč jsou doby, kdy se nevyráběly krmné směsi, byla omezena nabídka veterinárních léčiv a znali jsme jen několik chorob. K nejaktuálnějším otázkám současnosti proto nyní patří oblast zdraví, výživy a krmení a logicky i osvěta v tomto směru. A především výskyt moru, myxomatózy, infekční rýmy, kokcidiózy, pasteurelózy a nejnověji enterokolitidy komplikuje českým chovatelům králíků život.
Ing. Josef Zadina
Český svaz chovatelů
