Mastitida je jedno z nejčastějších onemocnění dojného skotu. Pravděpodobnost výskytu klinické mastitidy na krávu a rok se pohybuje mezi 20 - 40 %. Ze všech onemocnění dojného skotu způsobují mastitidy nejvyšší ekonomické ztráty. Ve studiích z různých států byly tyto ztráty vyčísleny na 108 až 460 US dolarů na každé onemocnění krávy.
Ztráty jsou způsobeny především náklady na léčení, zvýšením pracovních nákladů, snížením dojivosti ve zbývající části laktace, ztrátami na zisku za mléko v době onemocnění (zákaz prodeje a nižší kvalita mléka), vyšší pravděpodobností vyřazení krávy a zvýšením rizika opakovaného onemocnění.
V důvodech pro předčasné vyřazení krav z chovu je mastitida uváděna na 1. až 3. místě. Např. ve Finsku se onemocnění vemene podílí na vyřazování krav 35%.
Je obecně známo, že mezi dojivostí a náchylností k mastitidě existuje kladná genetická korelace. Její odhady, stanovené na základě vyhodnocení rozsáhlých datových souborů ve Skandinávských zemích se pohybují v rozmezí 0,24 až 0,55. Jednostranná selekce na vysokou mléčnou užitkovost tedy zvyšuje náchylnost krav k mastitidě. Podle simulačních studií je při korelaci mezi dojivostí a výskytem mastitidy 0,3 nutno očekávat, že v běžných selekčních programech nezahrnujících zdravotní stav zvířat dojde k nárůstu výskytu mastitidy o 0,02 případy na krávu a rok.
V současnosti existují selekční programy zahrnující kontrolu dědičnosti výskytu mastitidy a odhad plemenné hodnoty býků pro rezistenci k mastitidě pouze ve Skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko a Finsko). V těchto zemích mohou zvířata léčit antibiotiky pouze veterináři, což zjednodušuje systém záznamu onemocnění. Každý veterinární lékař je povinen zaznamenat každé onemocnění krávy, k jejímuž léčení použil antibiotika. Tato data pak jdou do centrální databanky a jsou přičleněna k údajům z kontroly užitkovosti. Národní systémy kontroly zdraví byly zavedeny v Norsku už v roce 1975, ve Švédsku v roce 1984, ve Finsku 1982 a v Dánsku v roce 1990.
Rezistence proti mastitidě je v těchto zemích definována jako schopnost dojnice neonemocnět v definovaném úseku laktace. Není zde rozhodující, zda kráva onemocněla pouze jednou nebo opakovaně. Perioda zvolená pro kontrolu dědičnosti zdraví je v jednotlivých zemích poněkud odlišná a zahrnuje období od 7 až 15 dní před otelením do 120 až 180 dnů po otelení. Tento poměrně krátký úsek laktace byl zvolen proto, aby se předešlo zkreslením údajů v důsledku předčasného vyřazení krávy. V prvé třetině laktace dochází k úmyslnému vyřazení zvířat velmi zřídka a bylo také zjištěno, že dvě třetiny všech onemocnění mastitidou spadají do tohoto období. Korelace mezi výskytem mastitidy zjišťovaným mezi 10-tým dnem před laktací a 50-tým, respektive 180-tým nebo 350-tým dnem po otelení byly u všech dánských dojných plemen vyšší než 0,85 a to bez ohledu na to, zda opakované onemocnění krávy v tomto období bylo bráno jako nový případ mastitidy nebo zda se k opakovaným onemocněním nepřihlíželo. Proto se i krátký úsek laktace jeví jako dostatečný pro definování zdravé nebo nemocné krávy.
Ve všech Skandinávských zemích je odhadovaná plemenná hodnota býků pro rezistenci k mastitidě zahrnuta do celkového indexu pro hodnocení býků. Znaky zdraví se vyznačují velmi nízkou heritabilitou, ještě nižší než u znaků reprodukce - odhady pro dánská plemena se pohybují v rozmezí 0,02 až 0,06. Proto je potřeba pro dostatečnou přesnost odhadu plemenné hodnoty zajistit dostatečně velké skupiny dcer po jednotlivých býcích. Ve Skandinávských zemích se průměrné počty dcer s informacemi o zdraví pohybují od 90 do 250. Je to umožněno tím, že v těchto zemích je vysoký podíl krav zapojených do kontroly užitkovosti (např. v Norsku v roce 1996 to bylo 90 % krav) a vysoký podíl testovacího připařování mladými býky (v průměru 45 %). Variabilita v náchylnosti k mastitidě mezi býky je pro selekci dostatečná. Např. rozdíl mezi nejhorší a nejlepší indexovou hodnotou pro frekvenci výskytu mastitidy byl v Norsku v roce 1995 17 %.
Kromě přímé selekce na rezistenci k mastitidě vycházející z dat o výskytu klinických mastitid lze využít i nepřímé selekce na znaky geneticky korelované s náchylnosti k mastitidě. Nejčastějším nepřímým selekčním kritériem je počet somatických buněk v mléce. Dánsko, Finsko a Švédsko využívají toto kritérium jako doplněk k přímé selekci, v řadě zemí je toto kritérium jediným ukazatelem náchylnosti k mastitidám. Heritabilita tohoto znaku je poněkud vyšší než heritabilita výskytu klinické mastitidy (kolem 0,1), účinnost nepřímé selekce však závisí především na korelaci mezi oběma znaky. Průměrná genetická korelace mezi klinickou mastitidou a počtem somatických buněk uváděná v literatuře je zhruba 0,7. Tyto dva znaky nemají tedy stejnou vypovídací schopnost. Údaje o počtu somatických buněk jsou zaznamenávány při kontrole dojivosti, tj. zhruba jednou měsíčně. Onemocnění klinickou mastitidou odezní většinou za 9 až 17 dní, takže při měsíčních kontrolách může být přes počet somatických buněk podchyceno kolem 10 až 20 % infekcí. Samotná nepřímá selekce na počet somatických buněk se proto jeví vždy méně efektivní než přímá selekce na výskyt klinické mastitidy. Další pochybnosti o vlivu selekce na nízký počet somatických buněk v mléce na výskyt mastitidy vyplývají z řady zahraničních studií. Bylo zjištěno, že vztah mezi počtem somatických buněk a odolnosti k mastitidě není lineární. Stáda s počtem somatických buněk menším než 150 000 vykazovaly vyšší výskyt klinických mastitid než stáda s počtem somatických buněk větším než 250 000 (v jiné studii s větším než 700 000).To indikuje, že existuje optimální počet somatických buněk a pokles pod tuto hranici signalizuje nedostatečnou schopnost krávy vyrovnat se s infekcí baktérií způsobujících záněty vemene. Velmi nízký počet somatických buněk neznamená tedy optimálně zdravé vemeno. V populacích s vysokým výskytem mastitid je přes tyto pochybnosti lepší využít pro selekci proti mastitidě počet somatických buněk jako nepřímý ukazatel náchylnosti k onemocnění, než nezohledňovat zdraví v selekčních programech vůbec. Než však bude v indexech dávána počtu somatických buněk v mléce vysoká váha, je nutné dále prozkoumat vztah mezi výskytem klinických mastitid a nízkou úrovní počtu somatických buněk.
Dalšími nepřímými selekčními kritérii využitelnými pro šlechtění na rezistenci k mastitidy mohou být některé exteriérové znaky. Podle dánských studií byly nejvyšší genetické korelace k výskytu mastitidy zjištěny u znaků přední upnutí vemene, hloubka vemene a mléčný charakter. Čím vyšší je bodové hodnocení pro přední upnutí a hloubku vemene, tím menší je počet případů klinické mastitidy v 1. laktaci (příznivé záporné korelace – 0,32 až –0,42 pro upnutí vemene a –0,46 až -0,53 pro hloubku vemene u všech dánských dojných plemen). Čím vyšší je ocenění mléčného charakteru, tím vyšší je výskyt mastitid (nepříznivé kladné korelace +0,35 až +0,50).
Znaky exteriéru se vyznačují vyšší heritabilitou než náchylnost k mastitidě nebo počet somatických buněk (u dánských plemen byly odhady heritability pro znaky vemene 0,26 až 0,44, pro mléčný charakter 0,25 až 0,38). Ze simulačních studií v Dánsku vyplývá, že zohlednění tří uvedených znaků exteriéru v selekčním indexu pro rezistenci k mastitidy, který u_ zahrnuje výskyt mastitid jako přímé kritérium a počet somatických buněk jako nepřímé kritérium, může zvýšit přesnost indexu ze 46 na 58 %. Pokud by selekce proti mastitidě byla založena pouze na počtu somatických buněk, je zvýšení přesnosti při zahrnutí znaků exteriéru ještě významnější.
V budoucnosti lze očekávat další zpřesnění odhadu plemenné hodnoty pro rezistenci k mastitidě zahrnutím poznatků molekulární genetiky do selekčních programů. V Norsku se v současnosti začíná rozbíhat program mapování genů - hledání markerů, které by indikovaly rezistenci k mastitidě a které by bylo možné využít v selekci zvířat.
Efekt selekce na rezistenci k mastitidě se v populacích samozřejmě neprojeví tak rychle a v takové míře jako efekt selekce na produkční znaky. Z dlouhodobého hlediska je však tento efekt velmi významný, protože snižuje množství antibiotik používaných v léčení mléčného skotu. V současnosti se stává rostoucím problémem vznik kmenů bakterií rezistentních proti antibiotikům. Tato skutečnost snižuje i význam vakcinace proti mastitidě, která je uváděna jako jedna z možných (levnějších) alternativ ke šlechtění na rezistenci. Ve společnosti také roste tlak ochránců zvířat a spotřebitelů, kteří vyžadují produkty zdravých zvířat, nekontaminované antibiotiky a jinými cizorodými látkami.
Dvacetileté zkušenosti ze Skandinávských zemí ukazují, že selekce na rezistenci proti mastitidě je možná a měla by být součástí každého moderního šlechtitelského programu. Jde jen o to optimálně a s co nejmenšími náklady zorganizovat sběr dat pro kontrolu dědičnosti rezistence proti mastitidě, spojit tyto údaje s daty z probíhající kontroly užitkovosti a využít je pro odhad plemenné hodnoty zvířat.
Podle zahraničních pramenů připravila ing. Marie Wolfová, VÚŽV Praha-Uhříněves.
Použitá literatura je k dispozici u autorky
