Na prodeji mléka v „ne-GMO“ režimu není z obchodního hlediska nic špatného. Z hlediska vědeckého poznání ale postrádá racionální jádro.
Smlouvy mluví jasně
Čeští producenti mléka budou dodávat do německých mlékáren mléko z režimu „ne-GMO“. Z ryze obchodního hlediska je to standardní krok. Odběratel vznesl požadavek, dodavatel na něj kývl. Obě strany sepsaly příslušnou smlouvu a podpisem stvrdily souhlas s jejími podmínkami. Chovatelé nebudou krmit dojnice krmivy z geneticky modifikovaných plodin, mlékárny jim to budou kompenzovat vyšší výkupní cenou.
Pokud jsou obě smluvní strany svéprávné, obsah smlouvy neodporuje zákonu a dobrým mravům, je smlouva v pořádku. Ostatně požadavek mlékáren na vyloučení geneticky modifikovaných krmiv z výživy dojnic není v naší republice nic nového. Už dříve si některé naše mlékárny dávaly do smluv klauzuli: „Prodávající nebude pro přežvýkavce používat krmiva geneticky modifikovaná. U prodávajícího nebude používána geneticky modifikovaná setba ani rostliny.“
Smluvní strany se mohou dohodnout na jakýchkoli podmínkách pro produkci mléka. Například, že dojičky budou během dojení kravám pískat „Teskně hučí Niagára…“ a mlékaři za to dodají vedení farmy na konci každého přestupného roku deset vylisovaných čtyřlístků pro štěstí.
Je nad slunce jasnější, že čeští producenti mléka dodávající do Německa nemají jinou možnost než na režim „ne-GMO“ mléka přistoupit a jejich rozhodnutí jim nelze vyčítat nebo dokonce rozmlouvat. Chovají se tržně. Jiná je otázka, nakolik odpovídá tento obchod zdravému selskému rozumu a stavu vědeckého poznání.
Geneticky modifikovaná krmiva
Krmiva z geneticky modifikovaných plodin jsou v Evropské unii zcela legální a jejich používání neodporuje ani české ani evropské legislativě. Jde o krmiva důkladně prověřená a velmi komplikovaně povolovaná. Žádné jiné plodiny nemohou nabídnout tak důkladné záruky nezávadnosti, protože prostě nejsou podrobeny tak důkladnému testování. Pravda, francouzský toxikolog Gilles-Éric Seralini před pár lety publikoval studii, v které se snažil prokázat karcinogenní účinky geneticky modifikované kukuřice, ale tahle studie byla záhy odmítnuta a vědecký časopis ji vyřadil ze svých publikací.
Na organismu krav se konzumace geneticky modifikovaných krmiv rozhodně negativně neprojeví. Naopak, Bt-kukuřice odolná vůči zavíječi kukuřičnému, bývá slaběji napadena plísněmi a mívá nižší obsah řady mykotoxinů. Například v italském pokusu týmu Pierra Morandiniho měla geneticky modifikovaná Bt-kukuřice 140krát méně mykotoxinů fumonisinů než klasická kukuřice ze sousedního pozemku. Fumonisiny vyvolávají malformace lidského plodu a přecházejí z krmiva do organismu dojnice, odtud pak do mléka a následně i do lidského organismu. Byla by hloupost tvrdit, že geneticky modifikovaná krmiva jsou automaticky zdravější. Ale za určitých okolností tomu tak může být.
Krmení geneticky modifikovanými krmivy se na mléce a jeho kvalitě přímo nijak neodrazí. Neexistuje test, který by odlišil mléko krav, které geneticky modifikovaná krmiva konzumovaly, od mléka krav, které nikdy geneticky modifikované krmivo ani nezahlédly. Kontrola krmení tak musí vzít za vděk kontrolami faktur za nákup krmiva nebo analýzami krmiv. Ale i s krmivářskými analýzami to bude čím dál tím složitější.
Revoluce v genetice
Molekulární genetika prodělala v posledních čtyřech letech revoluci, která silně otřásla evropskou definicí geneticky modifikovaných organismů. Donedávna jsme vystačili v EU s dvěma seznamy. Na jednom jsou techniky, kterými geneticky modifikované organismy, vznikají, na druhém pak jsou techniky, které rovněž mění dědičnou informaci organismů a zajišťují jim nové vlastnosti, ale mezi genetické modifikace nepatří. Tato kocourkovská schizofrenie byla umocněna na druhou novými technikami, jako jsou TALEN nebo CRISPR-Cas9. Ty dovedou dodat organismu novou vlastnost změnou dědičné informace, která je k nerozeznání od spontánně nastalé přírodní mutace.
O tom, jak moc mají z těchto technik zamotanou hlavu i v sousedním Německu popíjejícím „ne-GMO“ mléko, svědčí kauza řepky americké biotechnologické firmy Cibus. Tato řepka získala novou technikou těžko identifikovatelnou změnu dědičné informace a díky ní vzdoruje herbicidu. Má tedy stejnou vlastnost jako geneticky modifikovaná kukuřice, kterou před pár lety strašil svět Gilles-Eric Seralini. Přesto německé úřady povolily výsev této řepky jako geneticky nemodifikovanou. Teprve důrazný apel z Bruselu je donutil, aby začaly s řepkou nakládat jako s geneticky modifikovanou. Podobných plodin bude ve světě přibývat a nebude lehké rozhodnout, kudy vede silně neostrá hranice mezi změnami DNA, které lze považovat za genetické modifikace a které nikoli. Kontroloři GMO-krmiv se se svými testovacími metodami už dnes podobají výběrčím mýta, kteří čekají u cesty na koňský povoz a přitom si jaksi nevšimli, že jim nad hlavami hřmí dopravní trysková letadla.
Kdo to zaplatí?
Každá legrace něco stojí. Nemusíme chodit daleko a podívat se na stav v jakém se ocitla německá energetika poté, co se vzdala atomových elektráren. Kompenzace výpadku v produkci energie tepelnými elektrárnami spalujícími to nejméně kvalitní uhlí zvýšila emise oxidu uhličitého a zvýší cenu energie.
I když produkce „ne-GMO“ mléka není legrace, zadarmo nebude. Všechny ty kontroly, inspekce, administrativu navíc, komplikace při odděleném zpracování produktů a mnoho dalších „vymožeností“ musí někdo zaplatit. Pro něco bude muset sáhnout do kapsy chovatel, pro něco spotřebitel. V konečném důsledku „zatáhne“ část závěrečného účtu i daňový poplatník.
Státní rozpočty ani kapsy občanů nejsou bezedné a platí v nich „zákon zachování financí“. Pokud utratíme peníze za zbytečnosti, zbude nám jich o to méně na řešení skutečných problémů. To, že si na jih nebo na západ od nás „ne-GMO“ mléko žádá anti-GMO propagandou zpracovaný spotřebitel, ještě neznamená, že je rozumné se tímto „hlasem lidu“ řídit. Mnich Alcuin z Yorku radil v listu Karlovi Velikému: „A nenaslouchej těm, kdo říkají, že hlas lidu je hlasem božím, protože křik davu má vždycky blízko k šílenství.“ O volání po „ne-GMO“ mléku platí tato víc než 12 století stará pravda do písmene.*
Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc.
VÚŽV Uhříněves
