O aktuální nákazové situaci v chovech nejdůležitějších hospodářských zvířat jsme hovořili s MVDr. Zbyňkem Semerádem, ředitelem Státní veterinární správy.
Jaká je nákazová situace u skotu?
Daří se nám držet příznivou nákazovou situaci, nemuseli jsme řešit žádná podezření na nákazy u skotu, udrželi jsme statusy země prosté brucelózy, leukózy a tuberkulózy skotu. Nepostihla nás jako jiné roky katarální horečka ovcí a ani nedošlo k zavlečení nodulální dermatitidy skotu. V tomto směru provádíme stálý monitoring uvedených nákaz. Díky dobré nákazové situaci se daří obchodovat se zvířaty jak plemennými, tak jatečnými, a to v rámci Evropy tak do třetích zemí. Zároveň se daří udržet stavy skotu v ČR, neboť jsme z hlediska hovězího masa naprosto soběstační. Spotřeba na osobu a rok je aktuálně někde nad 8 kg, ačkoli dříve bývala až 27 kg. Kromě živých plemenných zvířat se vyvážejí se rovněž zárodečné produkty – sperma a embrya.
Zapomněl jsem onemocnění způsobené Schmallenberg virem, na který je v mnoha certifikátech, zejména třetích zemí, požadavek na negativní výsledek laboratorního vyšetření. My s tímto onemocněním nemáme problémy, opravdu nejsou žádné klinické případy. Vzhledem k tomu, že infekce na našem území proběhla, je tady 30 až 50 % zvířat určených pro export sérologicky pozitivních. Logiku požadovat vyšetření má už jenom u plemenných zvířat, protože pokud by se zvířata nakazila v době březosti, může docházet ke zmetání a malformacím. Nic takového se však na území ČR neobjevuje.
Jak to vypadá se ziskem statusu IBR prosté země?
Pokud jde o IBR, v roce 2017 skončil národní ozdravovací program odstartovaný v roce 2006. Zbyla zde však hospodářství, kde po jeho skončení byla v režimu mimořádných veterinárních opatření. U hospodářství probíhalo pravidelné vyšetřování a vakcinace. Jedině plošná ochrana celého stáda zamezí objevení nových pozitivních případů. K 31. červenci tohoto roku zbývalo 1152 pozitivních zvířat a jejich chovatelé více než rok věděli, že musí být stanoveno datum jejich vyřazení. Ozdravováním máme totiž dodatečné garance, které se pozitivně projevují v rámci obchodu. Aby to mělo úplný efekt, je třeba získat status země prosté IBR. Zatím ho nemáme, my si to neurčujeme, rozhoduje Evropská komise. O získání statusu jsme se již pokusili, když jsme ukončili ozdravovací program. Komise však řekla ne, musíte mít celou republiku bez pozitivních zvířat, přičemž chovy mohou být vakcinovány. Povinnost vyřadit poslední pozitivní zvířata nastala k 31. říjnu tohoto roku. V době publikace tohoto čísla Našeho chovu tedy už v České republice budou vyřazena zjištěná IBR pozitivní zvířata.
Je třeba dodat, že abychom mohli prohlásit hospodářství za IBR prosté, se provede závěrečné vyšetření za 30 dní od vyřazení posledního pozitivního zvířete. Další kontrolní vyšetření následuje ještě tři měsíce poté. Pokud i druhé vyšetření bude negativní, můžeme s jistotou říci, že hospodářství je prosté. Pak bude ČR žádat Evropskou komisi o status, podklady k žádosti již samozřejmě zpracováváme průběžně. Nelze však říci úplně přesný termín, v horším případě se může objevit také reinfekce. Chov pak bude pod mimořádnými veterinárními opatřeními (MVO), dojde k neprodlené vakcinaci celého stáda a chovatelé musí tato zvířata co nejrychleji vyřadit ze stáda.
Jak je to s udržením statusu země IBR prosté?
Status udržet samozřejmě lze, kdyby to nešlo, nebude např. Rakousko už několik let zemí prostou IBR. Udržení je relativně snazší, než jeho získání. Pak i při objevení pozitivních zvířat není status ihned ztracen. V dané zemi je limit zhruba do 0,2 % pozitivních hospodářství z počtu registrovaných hospodářství, v hospodářstvích se vyhlásí a budou platit MVO. Především musíme vždy doložit, že pobíhá monitoring IBR, a že přijímáme neprodlená mimořádná veterinární opatření.
Lze odhadnout datum získání statusu?
Když do konce roku bude závěrečné vyšetření ve všech stádech negativní, lze v prvním pololetí 2019 status země IBR prosté získat. Zasedání stálého veterinárního výboru, kde bude také žádost projednána, kde se jednání účastní všechny členské země, je zpravidla jednou měsíčně.
Jak SVS vnímá paratuberkulózu?
My jsme ji donedávna měli jako nebezpečnou nákazu a přijímali jsme opatření. Postupně se tato opatření zmírňovala a už se nenařizovalo povinné ozdravení. Byl s tím v minulosti spojen problém s dostatečně rychlou diagnostikou, dnes však v praxi funguje metoda PCR.
Na základě jednání došlo loni při novele veterinárního zákona k vyškrtnutí PTB z nebezpečných nákaz. Dnes se SVS paratuberkulózou tedy nezabývá. Ale neznamená to, že v chovu budou vyhublá a průjmující zvířata. Když se taková zvířata ať už z jakýchkoli příčin vyskytnou a nejsou léčena, přijímáme opatření, protože chovatel nedodržuje welfare. Ozdravování od PTB je na chovatelích – na programech chovatelských svazů. Ozdravovací programy jsou navržené, ale z hlediska státu aktuálně není žádný důvod vydávat na ně státní peníze. Je věcí chovatelů, jestli se do programů zapojí, případně zavedou certifikaci a jestli ozdravování také zdárně ukončí, neboť nejvíce náročná jsou v tomto případě zootechnická opatření.
Jaká byla nákazová situace u drůbeže za uplynulý rok?
Pokud jde o nákazy drůbeže, rok 2018 byl k České republice velice příznivý. Jediné, co jsme řešili, byla Newcastleská choroba v malochovu na Zlínsku, kde se likvidací chovu dál nákaza nerozšířila. Je to dáno tím, že nákaza se vyskytuje u volně žijících ptáků a v malochovech není povinná vakcinace. Velkochovy se proti Newcastleské chorobě vakcinují v souladu s vakcinačním programem. Byť to bylo jedno malé hospodářství, bohužel na to zareagovaly některé třetí země a zakázaly dovoz drůbeže, násadových vajec, masa a drůbežích výrobků. Takže z tohoto důvodu je jasné, že všechna opatření se musí dělat velice rychle, abychom mohli získat status země prosté. Ten se získá zasláním podrobného hlášení na OIE (Světovou organizaci pro zdraví zvířat). OIE požadovala zodpovězení dotazů, např. jak děláme monitoring a mnoho dalších informací. Teprve pak zveřejnila ucelenou zprávu o ukončení eradikace v ČR a na základě ČR oslovila třetí země, že už jsme opět na seznamu zemí prostých.
Za rok 2018 bylo v systému hlášení nákaz EU - ADNS nahlášeno 98 ohnisek. Nejvíce v Turecku a Belgii. Po jednom případu bylo ve Švédsku, Nizozemsku, Lucembursku a České republice. Takže zjednodušeně řečeno, nákaza je v populaci divokých ptáků a někdo má bohužel smůlu, pokud jde o drobnochovy. Horší by to bylo samozřejmě ve velkochovech.
Ptačí chřipka, pokud vím, u nás nijak nezazlobila.
Ne, ale na rozdíl od předcházejícího roku se v Evropě zvýšil výskyt vysoce patogenní aviární influenzy. V ČR máme monitoring v chovech a vyšetřujeme podezřelé hromadné úhyny drůbeže a volně žijících ptáků. Vše toto bylo negativní.
Od začátku roku 2018 do 31. října se v Evropě objevilo 28 ohnisek vysoce patogenní aviární influenzy. Jsou tady různé subtypy, které se objevují. Letos se např. nevyskytoval subtyp H5N1 jako v roce 2006 u nás. Samozřejmě opatření vůči nákaze znamenají likvidaci zasažených chovů. Bohužel aviární influenza zasahuje často i velké chovy – v Bulharsku to byl např. chov o 140 tisících nosnicích, v Nizozemsku to bylo 36 tisíc kusů v rodičovském hejnu. Nejvíce postižených hospodářství zaznamenalo Bulharsko.
U nízce patogenní aviární influenzy bylo zaznamenáno 32 ohnisek v pěti státech, největší výskyt byl ve Francii. Chovy se také likvidují, neboť je tady možnost mutací viru a přerod ve vysoce patogenní formu.
Jak hodnotíte plnění národních programů na tlumení výskytu salmonel v prostředí?
Sledování salmonel a campylobakteru je povinný program, jehož cílem je snížení určitých sérotypů těchto bakterií v prostředí chovu drůbeže a snížení nebezpečí přenosu onemocnění do populace lidí. Programy běží podle stanovených cílů. Z pohledu České republiky je situace příznivá, u tlumení salmonel v chovech drůbeže jak v reprodukčních chovech dosahujeme nulové prevalence. V posledních sedmi letech se daří držet cíl u nosnic, kde je to do 2 %. Horší je to u brojlerových kuřat, kde se nedaří udržet cílovou prevalenci do jednoho procenta. V roce 2018 to bude kolem 1,8 %. Tam je co zlepšovat z hlediska zoohygieny v chovech a sanitace. Z hlediska hodnocení podle hospodářství i hejn došlo ke zlepšení oproti roku 2006 zhruba o 50 %, tlak na další zlepšování je tu však neustále.
Jak jsou na tom z hlediska nákaz ovce a kozy?
Největší obavou z hlediska malých přežvýkavců byl loni mor malých přežvýkavců. Historicky byl poprvé zaznamenán 23. června v Bulharsku tohoto roku. Bylo zde postupně potvrzeno sedm ohnisek, které byly ve větší vzdálenosti. Problémem je, že mor malých přežvýkavců se dlouhodobě vyskytuje v Turecku. Musím říci, že tady opatření zafungovala a nákaza se dále nerozšířila, přestože obava šíření do další členských zemí byla. Nákaza může být obavou do budoucna.
Jak fungují prohlížitelé včelstev na mor včelího plodu?
Zatím prohlížitelé jako proškolení včelaři tolik nefungují. Bylo již proškoleno zatím 17, ačkoli požadavek praxe je mnohem vyšší a chápu potřebu včelařů, aby vzorky na mor včelího plodu odebíral někdo, kdo tomu rozumí. Prohlížitelé ale nemohou fungovat plošně. My jsme přizpůsobili MVO tak, aby oblast s využitím prohlížitelů spadla pod MVO jen v tom případě, kde je v oblasti nějaký prohlížitel. Zatím tam bude, že odběr vzorků při podezření na mor může provést chovatel. Může to tedy udělat soukromý veterinář, úřední veterinář, chovatel a nově i prohlížitel včel. Prohlížitel tuto činnost samozřejmě nebude vykonávat zadarmo – pokud si udělá školení, je třeba, aby dostal za tuto činnost zaplaceno. Stále je to člověk, který má zkušenosti a je na chovateli, jestli si prohlížitelé pozve, či nikoli. Náhrady nákladů jdou přes mimořádná veterinární opatření. Včelaři by si v organizacích měli prohlížitele zpropagovat, ale stále je to činnost dobrovolná a SVS nemá možnost prohlížitelům nařizovat úkony.
Přejdeme na situaci v chovech prasat. Virus afrického moru prasat (AMP) se podařilo udržet na relativně malém území a postupně utlumit. Za to určitě patří gratulace všem, kteří se na tom podíleli.
Důležité je, že nám štěstí přálo a podařilo se nákazu odhalit rychle. Nebylo to ale náhodou – od roku 2014 jsme prováděli pasivní monitoring na tuto chorobu. To často další země neudělaly, přestože výskyt této nemoci měly „za humny“. My jsme měli zkušenosti s klasickým morem a věděli jsme, že problematická jsou uhynulá divoká prasata. Přestože Evropská komise laboratorní vyšetření přes původní příslib nefinancovala, my jsme je prováděli z našich prostředků a vyplatilo se.
První uhynulá prasata, která se později ukázala jako pozitivní, se našla v nepřístupném terénu za nemocnicí v Přílukách u Zlína. Díky tomu, že se tam šířil zápach. Od začátku jsme pojali podezření, že k rozšíření nedošlo přirozenou cestou. Případ vyšetřovala policie, a přestože se neprokázal konkrétní pachatel, všechny důkazy vedou k tomu, že nákaza se rozšířila jídlem, které si přivezli pracovníci nemocnice ze třetích zemí. Zkušenosti jsou, že tito pracovníci, aby šetřili náklady na živobytí, si zcela běžně potraviny vozí. Toto potvrdily i zkušenosti z Polska.
Virus se šíří díky tepelně neošetřeným potravinám z vepřového masa nebo zvěřiny. Obava z konzumace zde nepanuje, neboť na člověka africký mor přenosný není. V místě ohniska nevede žádná hlavní silnice, kterou by brázdily zahraniční kamióny. S největší pravděpodobností šlo tedy o nevědomé rozšíření nedostatečně tepelně ošetřenými produkty domácí zabijačky v některé ze třetích zemí.
Dalším ztěžujícím faktorem při odhalování nákazy je, že zpočátku se AMP klinicky neprojevuje, což potvrdila pitva 18 pozitivních ulovených kusů prasat divokých uvnitř vysoce rizikové oblasti. Všechna ulovená i uhynulá prasata byla přepravena do asanačního podniku, kde všechny vzorky odebírala a pitvu prováděla úřední veterinární lékařka.
Jaké bylo klíčové opatření, které jste udělali?
Nelze říci, že bylo jedno klíčové, šlo o komplex opatření. Tlak na nás, ať to tam všechno vystřílíme, byl obrovský a ze všech stran. Důležitá byla spolupráce všech stran – rozhodnutí, která ve finále vydávala Státní veterinární správa, byla výsledkem polemik a koncensů. Dávali jsme do toho určitý odborný a zároveň i selský rozum. Udělali jsme také některá rozhodnutí, která úplně nezapadají do legislativy. Když jsme si uvědomili, že zamořená oblast je moc velká, vytvořili jsme vysoce rizikovou a nízce rizikovou, kde jsme povolili individuální lov proškolenými myslivci. Naopak jsme nařídili intenzivní odlov v oblasti kolem tohoto pásma, abychom naředili populaci divočáků.
Oplotit zasaženou oblast s obcemi by nebyl teoreticky problém, ale z praktického hlediska to by nemožné. Největší zkušenosti s pachovými ohradníky mělo Ředitelství silnic a dálnic, nikoli myslivci. Dozvěděli jsme se například, že pachovým ohradníkům vadí především déšť. Když prase divoké nemělo důvod migrovat, ukázalo se, že přes ohradníky nejde. To potvrdily i použité termovize. Prasata došla k pachovému ohradníku a vrátila se. Dalším důležitým opatřením byly nesklizené pozemky, které zapříčinily to, že prasata neměla důvod jít jinam za potravou.
Nasazení policie jistě nenahradilo myslivce, ale doplnilo je. Ale v myslivci je myslivecká etika – na bachyni střílet nebudu. Policista měl jediný příkaz – první střílet to největší. Významné bylo použití tlumičů, pomocí kterých se podařilo odstřelit až pět prasat na jednom místě, a tak bych mohl pokračovat.
Měli jste odhad, kolik je v oblasti divokých prasat?
Ano, od myslivců. Dnes když kalkuluji zpětně počet uhynulých a odlovených, bylo to 500 prasat uvnitř ohradníku. Původní odhad 150 prasat byl o dost nižší. Populace byla mnohem větší – v oblasti s intenzivním odlovem se ulovilo přes deset tisíc prasat.
Situace se neustále vyhodnocovala. Zakázali jsme drobnochovy, domácí porážky. Dnes si to některé státy (jako např. Německo) zapracovaly do legislativy a odborníci doporučují: „Snažte se chovat jako Česká republika.“*
