Nejčastější chyby ve výživě prasat ve výkrmu

U rostoucích prasat se mění složení těla v závislosti na hmotnosti i délce výkrmu. Denní přírůstky jsou u starších prasat jsou absolutně vyšší, ale relativní přírůstky jsou nižší. Růst prasat (zjišťovaný jako přírůstek živé hmotnosti) je tvořen buněčným dělením, zvětšováním buněk a (nebo) inkorporací materiálu do buněk. Prasata potřebují k růstu (k uložení živin v těle) určité množství živin, které je definováno normou potřeby živin.

Z živin přijatých v krmné dávce rostoucí prase nejprve uhradí svoji záchovnou potřebu a teprve zbývající část živin použije k produkci (tzn. k tvorbě přírůstku). Na složení těla prasat (a tedy i na potřebu živin) má vliv:
 pohlaví - ukládání tuku v těle prasniček je nižší než u kastrátů
 původ - genetický materiál - plemeno, linie, použitý hybrid
 podmínky prostředí - z nich nejvíce výživa a teplota
Již ve 40. letech minulého století (1939-1944) prováděl McMeekan pokusy na prasatech ve kterých prokázal, že genetický původ má největší vliv na růst a spotřebu krmiva. Pokud se týkalo vlivu výživy prokázal, že pokud prase nemá dobrý genetický základ nepodaří se sebelepší dietou dosáhnout optimálních výsledků a obráceně také konstatoval, že špatnou dietou lze sebelepší genetický materiál přinutit ke špatným výsledkům užitkovosti.
Jak se dají tyto dávné pravdy přenést do praxe - musíme se vyvarovat základních chyb při krmení prasat. Tyto chyby lze rozdělit na :
1. chyby složení směsí - nesprávné komponenty, nesprávná norma potřeby neoptimální směsi, aj.
2. chyby techniky krmení - dávkování, nedostatek vody, šrotování, nesprávné termíny krmení, aj.
3. chyby prostředí - nesprávná teplota ve stájí, vlhkost, plyny ve stájovém prostředí, velký počet zvířat v kotci, aj.

Chyby složení směsí
Nesprávné komponenty - velmi častá chyba v praxi, protože ti co sestavují směsi se snaží vyhovět chovatelům po co nejnižší ceně výsledné směsi a klidně proto zařadí do směsí vysoké procento řepkových produktů, vysoké procento otrub, velký podíl špatně uskladněných a zaplesnivělých krmiv.
Nesprávná norma potřeby - při sestavování směsi výživáři by měli si prohlédnou zvířata jak ve stáji tak i po porážce na jatkách a až podle těchto poznatků sestavit směs na příslušnou normu. Velmi často chovatelé tvrdí, že mají prasata masná či supermasná a skutečnost je jen běžné standardní prase. Zbytečné dávkování lysinu a ostatních aminokyselin v tomto případě prasatům neškodí, avšak prodražuje výrobu.
Neoptimální směsi - většina výživářů používá k sestavení receptur směsí optimalizační programy. Tyto programy z přísně matematického pohledu neoptimalizují správně, pokud některá živina v dávce je v neoptimálním množství (např. málo lysinu, mnoho vlákniny, aj.). Někteří tzv. „výživáři“ si proto pomáhají tak, že úmyslně změní v katalogu krmiv obsah příslušné živiny či cenu tak, že směs sice vyjde optimálně na dipleji počítače či na papíře, avšak zvířata dostávají suboptimální směs. Výsledkem je pak vysoká spotřeba a nízký přírůstek. Podle našich zkušeností se tak stává v případech, kdy tzv. „výživáři“ chtějí do směsi zakalkulovat výrobek na jehož prodeji mají zájem. Jiný případ jsme zaznamenali v případech, kdy se dvě firmy pokoušení v rámci konkurenčního boje získat zákazníka. V takovém případě bývá obvyklé změnit cenu některého krmiva tak, že doporučená směs je zdánlivě levná (opět však jen na displeji a nebo na papíře) a předpokládá se, že chovatel si nevede přesně evidenci o nákladech a spotřebě krmiva. Výsledkem takové „chyby“ je prodražování výroby a zisk z této cenové manipulace má jen prodejce. Podle našeho názoru odstranit tento nešvar není možné častým měněním dodavatele, ale spíše prověřováním údajů a přesnou evidencí všech vstupů do výroby a jejich následným vyhodnocením..

Chyby techniky krmení
Dávkování - velmi častý případ je snaha chovatele dávkovat méně krmiva v mladším věku. Tato chyba se obvykle projeví prodloužením doby výkrmu. K této chybě dochází obvykle buď použitím méně chutných komponentů, nebo krátkou dobou osvětlení ve stáji, nebo příliš malým počtem krmných míst v kotci, nebo nedostatečnou délkou krmného žlabu, nebo krmením pouze jednou (2x) denně a nedostatečnou kontrolou jak prasata žerou. Optimální je krmit podle přesně zjištěné hmotnosti prasat i konzumovaného krmiva. Pokud tuto možnost nemáme je nutné být přítomen ve stáji v době krmení a přizpůsobit dávkování tak, aby prasata 10 minut po podání krmiva ještě měla co žrát a 20 minut po krmení již měla vše vyžráno.
Nedostatek vody - velmi častá chyba, která je způsobená obvykle tím, že napáječka je umístěna na opačném konci kotce než je podáváno krmivo, nebo je napáječka chybně konstruována a neposkytuje v krátkém termínu dostatečný průtok vody, nebo je poskytována voda nevhodná k pití (např. vysoký obsah dusičnanů, solí) a prasata takovou vodu nechtějí pít,
Šrotování - příliš jemné nebo příliš hrubé rozmělnění krmiva zhoršuje přírůstek a spotřebu krmiva. Příliš jemné šrotování (přes síto s průměrem 1 mm) je nákladné a často zvyšuje počet prasat předčasně odporažených pro výskyt žaludečních vředů. Toto nebezpečí se zvyšuje tehdy, když je do krmné směsi zařazena kukuřice ve vyšším množství. Příliš hrubé šrotování snižuje stravitelnost krmiva a následně zvyšuje spotřebu a zhoršuje přírůstek na den. Také se podle našich zkušeností častěji vyskytují výhřezy konečníku, především u selat a mladších prasat.
Nesprávné termíny krmení - frekvence krmení by měla být rozdělena buď pravidelně (např. každých 6 hodin) nebo tak, aby se zachoval denní režim s nočním klidem. V budoucnu to bude nutné respektovat.

Chyby prostředí
Nesprávná teplota ve stájí - prasata mají nejnižší spotřebu krmiva a nejvyšší přírůstek tehdy, když jsou chována v tzv. termoneutrální zóně. Ta je v našich podmínkách při výkrmu prasat v rozmezí 18 až 22 stupňů Celsia. Mladší prasata mají optimální teplotu ve stáji okolo horní hranice a starší zvířata těsně před porážkou okolo dolní hranice. Přesné rozmezí se dá odhadnout pouze na základě znalosti vlhkosti ve stáji (při vyšší vlhkosti se požadavek na teplo zvyšuje) a také na základě znalosti isolace (výšky tuku) kterou si prase vytvořilo v předchozím období. Prasata chovaná v chladném prostředí část krmiva použijí na udržení tělesné teploty, záchovné potřeby a teprve zbývající část energie použijí na tvorbu přírůstku. Prakticky to znamená, že prasata chovaná v chladu mají zpravidla vyšší výšku špeku a vysokou spotřebu krmiva na kg přírůstku. Pokud je prasatům příliš teplo a nemohou se ho zbavit, začnou méně přijímat krmivo. Pokud teplota ve stáji překročí maximální hranici termoneutrální zóny (např. 34 stupňů Celsia ve stáji), prasata žerou méně než potřebují na krytí záchovné potřeby a na krytí termoregulačních systémů a začnou dokonce hubnout. Prakticky se to projevuje tak, že v tropických dnech v letních měsících prasata nepřirůstají a chovatelé by je měli rosit či ostřikovat vodou.
Vlhkost - velmi nebezpečná chyba. Prase je zvíře, které miluje teplo a sucho ve svém okolí. Pokud mu v minulosti bylo příliš teplo snažilo se přebytečného tepla zbavit tak, že se ponořilo či vyválelo v bahně a odpařující se voda z povrchu těla jej ochlazovala. Tento zlozvyk má prase dodnes a pokud je mu příliš teplo, snaží se ležet v močůvce, ve výkalech a tím se zabuje přebytečného tepla. Pokud má však vysokou vlhkost ve stáji je praseti obvykle chladno a proto se před pocitem chladu snaží ochránit tím že si v těle vytvoří vysokou vrstvu špeku. Velmi často jsme tento jev pozorovali u prasat, kde v kotci místo shrnutí výkalů se snažili ošetřovatelé odstranit výkaly proudem vody. Také u vyloženě mokrých systému krmení při nedostatečném větrání (odvodu vlhka) pozorujeme vysokou výšku špeku a také vysokou spotřebu krmiva.

Plyny ve stájovém prostředí - obsah čpavku (sirovodíku) ve stájovém ovzduší prasatům škodí v již tak malé koncentraci a často dříve než chovatel zpozoruje zvýšenou hladinu ve stájovém ovzduší. Vyšší procento čpavku vede ke zhoršení zdravotního stavu, někdy i k nechutenství, malátnosti zvířata a často také ke zhoršené užitkovosti (příjem a spotřeba krmiva na jednotku produkce). Velmi snadno se také naruší imunitní systém a prasata snadno podléhají infekcím a dostávají některé respirační choroby. Vysoký obsah oxidu uhličitého v ovzduší vede také ke zhoršení užitkovosti. Chovatelé se mohou bránit vysokému obsahu škodlivých plynů v ovzduší častým a účinným větráním a při budování nové stáje také optimální kubaturou stáje. Nedostatek kyslíku vede k mnoha problémům, které se projeví nízkou užitkovostí.
Počet prasat v kotci - tato chyba se vyskytuje nejčastěji. Bývá to způsobeno tím, že chovatel při zahájení předvýkrmu či výkrmu se snaží dát do kotce více zvířat než bylo projektováno Pokud zvířata vyskladní brzo, neprojeví se tato skutečnost negativně, pokud však z nějakých příčin nemůže prasata vyskladnit včas, prasata vzájemně se ruší při krmení, dochází k potyčkám a vysoká spotřeba krmiva na kg přírůstku zhorší ekonomiku chovu tak, se zisk z vyššího osazení (výroby na stájové místo) neprojeví a dokonce bývá často horší. Při menší hustotě osazení, je prasatům často v zimním období chladno a musí část zkonzumovaného krmiva použít na termoregulaci, prasata bývají velmi často tučná.(bez ohledu na genetický základ). To se projeví negativně na celkové výrobě na stáj (ustájovací místo).

Jaké výsledky lze dosáhnout (v pokusech)
Z tabulky č. 1 (ŠIMEČEK aj. 2000) je vidět, že prasata máme definovanou normu potřeby živin pro každou hmotnost a předpokládaný přírůstek. Při pozorném prohlédnutí této tabulky je třeba si všimnout, že potřeba se velmi mění a pravděpodobně by nejoptimálnější bylo pro každou hmotnost a přírůstek vyrábět jednu směs. Zatím je to však v praxi nemožné. Přesto jsme se pokusili v našich pokusech na odchovávaných prasničkách sestavit směsi podle doporučené potřeby pro každý věk a hmotnost a nebo podle principu běžně v praxi používaného a tím je sestavení 4 typů směsí (ČOS, A1, A2, A3). Z grafu č. 1 až 3 je zřejmé, že optimálně krmená prasata měla dobré výsledky (růst a přírůstek.)
Pro praxi z tohoto pokusu vyplývá :
a) nejlepší pro prasata je optimální dávkování energie, lysinu (skutečně stravitelného lysinu) a všech dalších živin podle skutečně dosahované užitkovosti
b) zabezpečením kvalitního genofondu, optimálního prostředí a optimální krmné dávky lze dosáhnout denního přírůstku nad 1000 gramů na den a zkrácení délky výkrmu o 14 až 21 dní.
c) Pokud se týká spotřeby krmiva na přírůstek ta se pohybovala mezi 2,65 až 2,68 kg
Z těchto našich výsledků je vidět, že i při optimálním sestavení směsí je stále co zlepšovat a jak v technice krmení tak ve stájovém prostředí abychom se přiblížili k našemu cíli a to dosáhnout
ve 110 dnech věku 110 kg živé hmotnosti
při spotřebě 2,30 kg / kg přírůstku.

Mnoho čtenářů tohoto textu si jistě řekne, že jich se žádné chyby ve výživě či technice krmení netýkají, protože dělají vše správně. Naše zkušenost pak říká, že takové sebeuspokojení vede vždy k vysokým nákladům na výrobu a k nízké rentabilitě. Každý chovatel či výživář by si měl závěry k tomuto textu udělat sám a pokud jej tento text přinutí se alespoň zamyslet nad tím zda něco nedělá špatně bude to jen ku prospěchu jeho vlastního chovu. Jsme přesvědčeni, že bez znalostí (záznamů) o všech vstupech do výrobního cyklu a na základě svých vlastních pozorování se mu pořadí zlepšit celkovou efektivnost chovu. Vždyť výsledky uvedené z našich pokusů prováděných na školním statku v Žabčicích nemusí být ničím výjimečným v jiných podnicích.

Při zpracování tohoto textu jsme použili údaje získané řesením
výzkumného záměru MSMT 43210001.

Prof. Ing. Ladislav ZEMAN, CSc., MVDr. Ing. Petr DOLEŽAL, CSc.
MZLU v Brně