Pokud se o USA někdy mluví jako o zemi neomezených možností, pak v sektoru zemědělství platí totéž o Novém Zélandě. Pro člověka s duší farmáře je tato relativně malá země zemí zaslíbenou.
Nový Zéland je někdy právem nazýván „největší světovou farmou“. Díky příznivým klimatickým podmínkám a úrodné půdě je pro zemědělství ideální zemí. Zemědělství a lesní průmysl je nejvýznamnějším sektorem ekonomiky tohoto ostrovního státu. Při zahrnutí zpracovatelského sektoru a doprovodných služeb přispívá pravidelně více než 20 miliardami dolarů, tj. zhruba 20 % ročně, ke tvorbě hrubého domácího produktu. Vzhledem ke své zeměpisné poloze a poměrně malé populaci (3,5 miliónů obyvatel) je novozélanská ekonomika vysoce závislá na obchodě se zahraničím. Země se v minulosti vyprofilovala jako dodavatel zemědělské produkce pro Velkou Británii, která byla až do vstupu do Evropského hospodářkého společenství základním odbytištěm novozélandského exportu. V posledních dvaceti letech se však Nový Zéland úspěšně přizpůsobil měnícím se světovým podmínkám. Přestože Velká Británie zůstala důležitým trhem, stále významnějšími obchodními partnery se stávají země pacifické oblasti, především Austrálie, Japonsko, Spojené státy a Korea. Novozélandské zemědělsví a zpracovatelský sektor se přeměnily tak, aby byly schopny vyhovět potřebám odlišných trhů. Zemědělství a lesnictví vytváří největší devizový příjem ze všech sektorů novozélandské ekonomiky. V roce 1999 činil příjem z exportu zemědělských produktů téměř 10 miliard NZD, což je 46 % celkové hodnoty exportu, dohromady s lesnictvím pak vytváří 65% procentní podíl na devizovém příjmu. Největší část této hodnoty je získána vývozem mléčných produktů a dále skopového a hovězího masa. Přitom je nutné si uvědomit, že státní podpora zemědělství je na Novém Zélandě nejnižší ze zemí OECD. V porovnání s ostatními zemědělskými velmocemi je podpora sektoru třikrát vyšší v Austrálii, pětkrát vyšší v USA a mnohonásobně vyšší v zemích EU, Norsku, Švýcarsku či Japonsku. Hlavní oblastí, ve které je stát ochoten zemědělství pomáhat, je vládou sponzorovaný výzkum a vývoj, řízení a kontrola nákaz a nemocí a odstraňování následků živelných pohrom.
Z historie
Počátek novozélandského mlékárenského průmyslu se datuje do roku 1814, kdy byly do země dovezeny první dvě krávy a býk. V roce 1871 byla založena první mlékárna na výrobu sýrů a o 11 let později byla exportována první produkce za pomoci speciální lodi vybavené mrazicí technologií. Inovace a vývoj stály a stojí za úspěchy, jichž bylo v mlékárenství dodnes dosaženo. Za zmínku stojí především začátek používání prvních mechanických dojicích zařízení již v roce 1890. Snaha o neustálá zlepšení se prolíná všemi částmi odvětví, prvovýrobci a výzkumem počínaje a marketingem konče. Odvětví je vysoce integrované, přičemž farmáři – dodavatelé – vlastní ve formě akcií zpracovatelské podniky (tzv. cooperative), které až do letošní restrukturalizace sektoru vlastnily New Zealand Dairy Board, jedinou společnost oprávněnou vyvážet domácí mléčnou produkci.
Prvovýroba – zdroj konkurenční výhody
V roce 1999 bylo na Novém Zélandě 14 400 mléčných farem. Průměrná velikost farem byla 90 ha s 230 dojnicemi a produkcí 708 000 litrů mléka s obsahem 59 200 kilogramů mléčného tuku a bílkoviny. Trend v posledních dvaceti letech směřoval ke snižování počtu farem, růstu velikosti obhospodařované výměry a počtu krav. Byl také zaznamenán výrazný růst produktivity přepočtené na krávu a na hektar. O efektivnosti vypovídá i skutečnost, že na farmě o výměře přes 100 hektarů a s 300 pracují dojnicemi zcela obvykle pouze dva lidé.
Převážná většina novozélandských farem (96 %) se věnuje sezónní produkci mléka. Laktační období začíná obecně na jaře (během srpna) a krávy jsou na zimu zasušeny. Tím je umožněno plně využít příležitostí, jež klima a pastevní způsob chovu nabízí. Zbylá 4 % farem dodávají mléko celoročně a jejich produkce slouží k pokrytí domácí poptávky. Sezónní systém chovu umožňuje zdejším farmářům produkovat mléko s náklady výrazně nižšími, než jsou průměrné světové náklady a tím jim dává velkou konkurenční výhodu. Příznivé klimatické podmínky dovolují pást stáda během celého roku a tak se vyhnout potřebě zimního ustájení a drahého krmení.
Většina novozélandských mléčných farem je vlastněna a řízena rodinou farmáře. Velice rozšířený je ale také systém tzv. sharemilkingu. Sharemilker je smluvní partner vlastníka farmy. Stará se o farmu a přebírá celou řadu ve smlouvě stanovených povinností, za což mu náleží odměna ve formě podílu na příjmu z prodeje mléka. Tento systém přispívá ke stálému přílivu vzdělaných a perspektivních mladých lidí do odvětví a umožňuje jim postupně se propracovat k rovnocennému partnerství a k samotnému vlastnictví farmy. Sharemilking je aplikován na 36 % farem, z čehož dvě třetiny jsou tzv. 50 : 50 smlouvy (sharemilker vlastní dojnice, základní mechanizaci a farmu řídí, za což mu náleží polovina z příjmu za mléko).
Zpracovatelský sektor na přelomu tisíciletí
Zpracovatelské podniky jsou vlastněny svými dodavateli. Mlékárny platí farmářům měsíčně na základě velikosti jejich dodávek a odhadované tržní ceně produktů, jež jsou vyráběny. Konečné vyrovnání je učiněno na konci sezóny a odráží velikost skutečných exportních příjmů a zpracovatelskou efektivitu mlékárny. Před rokem působily na Novém Zélandě čtyři nezávislé mlékárenské podniky, jejichž výrobky byly vyváženy prostřednictvím New Zealand Dairy Board (NZDB). NZDB byl zodpovědný za veškerý vývoz novozélandské mléčné produkce a s ročním prodejem převyšujícím 6 miliard dolarů byl největším novozélandským podnikem a exportérem.
Během roku 2001 došlo z důvodu dlouhodobě neudržitelného systému v tomto sektoru k významným změnám. Dvě největší mlékárny spojily své síly a zároveň splynuly s NZDB. NZDB byl zbaven monopolu na export mléčné produkce, čímž byl umožněn vývoz také zbylým dvěma menším zpracovatelům, jejichž akcionáři se postavili proti účasti v tomto sjednocení. Nově vytvořená společnost získala název Fonterra Cooperative Group Ltd a stala se osmým největším mlékárenským podnikem na světě.
Mlékárenská velmoc
Ačkoli Nový Zéland produkuje relativně malou část celkové světové produkce mléka, jeho význam ve světové obchodě s mléčnými produkty je velmi velký. Při vyloučení vnitřního obchodu EU je na světových trzích obchodováno pouze 5 % světové produkce. Podíl EU zde činí 38 %, Nový Zéland následuje s 31 % a dalších 12 % poskytuje Austrálie. Nový Zéland je největším exportérem másla a druhým největším exportérem sušeného mléka a sýrů. Těchto úspěchů dosáhl bez spoléhání se na produkční či vývozní dotace a bez ochranářských opatřeních zaměřených na dovoz. I proto by jistě neškodilo využít některé ze zkušeností novozélandských farmářů a zpracovatelů pro posílení našeho mlékárenského sektoru ještě před očekávaným vstupem do Evropské unie.
Ing. Oldřich Menšík, Nový Zéland
