Šlechtění je nepřetržitý dynamický proces, který si vyžaduje na všech úrovních činnosti odpovídající znalosti z oblasti biologie, genetiky, fyziologie a výživy hospodářských zvířat.. Nastíněné požadavky se bezesporu vztahují i na nejstarší domestikovaný druh hospodářských zvířat, kterým jsou ovce spolu s kozami. Z historických pramenů se chov ovcí na našem území datuje přibližně od 9. stol. a je spojován se slovanským osídlováním. Ovčí a kozí produkty byly v té době zřejmě nejdostupnějšími zdroji obživy masem, mlékem a ošacením z vlny a kůží. V průběhu staletí docházelo k různým proměnám v orientaci na užitkovost.
Chov ovcí ve své rozmanitosti chovaných plemen by měl mít, v porovnání s ostatními druhy hospodářských zvířat jistou výhodu, ale není tomu zcela tak. Ze současných 17 chovaných plemen ovcí v ČR neexistují ani dvě plemena, která by se výrazněji shodovala v užitkových vlastnostech (plodnosti, mléčnosti, výkrmnosti, zmasilosti), produkci, kvalitě a sortimentu vlny, dále pastevními návyky na technologii pastvy, odolností vůči přírodním klimatickým podmínkám, barvou hlavy a končetin, případně vlny apod. Z povahy jednotlivých plemen a genetické variabilitě zvířat vyplývá, že každé plemeno nebo i chov si v provozních podmínkách vyžaduje téměř individuální přístup v procesu šlechtění a technologii chovu. Z praktického hlediska to tedy znamená, že každý začínající a nezkušený chovatel by se měl předem, než se rozhodne pro založení stáda, podrobně seznámit s charakteristikou plemene a s jeho nároky na chovatelské a přírodní podmínky. Je všeobecně známo, že ne každé plemeno je zcela vyhovující zejména do horských oblastí. Vhodně zvolené plemeno k založení chovu patří na základě dlouhodobých zkušeností k těm nejdůležitějším rozhodnutím.
Každý začínající chovatel ovcí, který projeví vážný zájem o odborné informace, může se v ČR obrátit mimo jiné na Svaz chovatelů ovcí a koz Brno, Český svaz chovatelů Praha – Kobylisy, Českomoravskou společnost chovatelů Praha, a. s., Výzkumný ústav živočišné výroby Praha – Uhříněves, zemědělské univerzity v Praze, Brně a Českých Budějovicích nebo zkušené chovatele. K osobnímu studiu lze mimo jiné například doporučit publikaci z roku 2000 „Chov ovcí“ prof. Ing. Františka Horák, CSc. a kol. V této souvislosti nelze opomenout i poměrně značnou nabídku odborných článků v tomto časopise. Tento příspěvek, zaměřený na masnou užitkovost ovcí, se zabývá výsledky výkrmnosti a jatečné hodnoty ovcí v polních podmínkách za rok 2000.
Testace na výkrmnost a jatečnou hodnotu je součástí šlechtitelského opatření a provádí se v České republice u chovatelů v tzv. polních podmínkách od roku 1994. V průběhu sedmiletého období bylo otestováno za aktivní účasti chovatelů celkem 137 skupin jehňat u 14 plemen a 6 kombinací meziplemenného užitkového křížení. Nejvíce skupin po plemenných beranech (skupina 10 a více jehňat) bylo otestováno u plemene charollais (34 skupin), v pořadí na dalších místech následují plemena merinolandschaf (24 skupin), suffolk (17), kent (15), šumavská ovce (6), cigája (6), zušlechtěná valaška (6), oxford down (6), texel (4), romanovská ovce (5), německá dlouhovlnná ovce (2), bergschaf (1), východofríská ovce (2) a meziplemenní kříženci (9).
V roce 2000 bylo otestováno na základě vlastního potomstva 20 plemenných beranů. V 11 případech šlo o klasickou testaci v rámci čistokrevné plemenitby a v 9 případech o meziplemenné užitkové křížení (tab. L). Touto metodickou změnou dáváme současně chovatelské veřejnosti na vědomí, že další období testace bude zaměřeno mimo jiné také na zjištění efektu užitkového křížení (hybridizace) mezi mateřskými a otcovskými plemeny. V této tabulce uvádíme kromě výsledků výkrmnosti a jatečné hodnoty beranů z čistokrevné plemenitby také výsledky z meziplemenného užitkového křížení mezi mateřskými plemeny (merino, kent, šumavská ovce) a masnými plemeny (oxford down, charollais, texel). Pro velké množství údajů se nelze k jednotlivým číselným hodnotám vyjadřovat. Navíc výsledky jsou tak srozumitelné, že nepotřebují další odborný komentář. V této souvislosti stojí pouze za upozornění, že rozdíly mezi jednotlivými berany z meziplemenného křížení v rámci chovu jsou v porovnání s berany z čistokrevné plemenitby podstatně nižší. Ze zjištěných údajů je zcela evidentní, že na výsledný efekt křížení (s přibližně stejnou plemennou hodnotou beranů) má dominantní vliv masné plemeno v otcovské pozici.
V tabulce 2 uvádíme souhrnné výsledky výkrmnosti a jatečné hodnoty plemen z čistokrevné plemenitby a meziplemenného křížení za rok 2000 a v tabulce 3 pro porovnání uvádíme současně výsledky čtyř hodnocených čistokrevných plemen i za období 1994 až 2000. Z vyhodnocených výsledků je zřejmé, že zahraniční plemena v testu za sedmileté období nezaznamenaly v našich podmínkách v porovnání s rokem 2000 zhoršení, ale v některých ukazatelích dokonce mírné zlepšení, což je považováno za jev pozitivní. V této souvislosti je nutno připomenout, že všechny výsledky od roku 1994 až do současnosti byly zjištěny v tzv. polních podmínkách. Znamená to tedy, že zejména výkrmnost (přírůstek) byla významně ovlivněna chovatelskými podmínkami, především výživou. Z tohoto důvodu je proto zapotřebí tyto zjištěné hodnoty mezi berany či chovy hodnotit a porovnávat. Podstatně jiná situace je v oblasti hodnocení zmasilosti, ztučnění a jatečných částí trupu (procentický podíl kýty s kostí, masa z kýty, ledvinového loje, případně výtěžnosti atd.). Při dodržení přibližně stejných průměrných porážkových hmotností jehňat plus minus do 3 kg lze tyto hodnoty i mezi chovy (berany) téhož plemene vzájemně s dosti velkou přesností porovnávat, hodnotit. Zvlášť mimořádnou pozornost si také zaslouží zejména první výsledky testu z meziplemenného užitkového křížení u nás po roce 1990. V chovu Jiřice, okres Znojmo byly otestovány čtyři skupiny jehňat kříženců mezi mateřským domácím merinem a zahraničními berany (OD, CH, ML, T) a dvě skupiny u chovatele Jana Koutného, Proseč, okres Ústí n. Orlicí mezi otcovským plemenem texel a mateřskými plemeny kent a šumavská ovce. Výsledky jsou uvedeny v tabulce 2 pod pořadovými čísly 5 až 10 a nepochybně stojí za povšimnutí. Týkají se jak průměrné porážkové živé hmotnosti, přírůstků a doby výkrmu, tak bodového hodnocení zmasilosti, ztučnění, ale i jednotlivých jatečných částí trupu, výtěžnosti v % a MLD v cm2. Z důvodu velkého počtu číselných údajů přenecháváme objektivní zhodnocení výsledků čtenáři.
Testace v polních podmínkách je v porovnání se standardními staničními systémy podstatně náročnější metoda. Proto rozbor trupu jehňat je omezen pouze na nejdůležitější jatečné části. Přes jisté úskalí má tato metoda na straně druhé tu výhodu, že prezentuje skutečné docílené výsledky z běžného provozu.
Test v polních podmínkách probíhá nepřetržitě od narození do porážky jehňat. Zjišťuje se datum narození a živá hmotnost po obahnění, ve 100 dnech věku a den před porážkou. U masných plemen trvá test v průměru 135 dnů a ostatních kombinovaných plemen 150 dnů. Přírůstek jehňat v g se vypočítá ze živé hmotnosti za období od narození (po odečtení živé hmotnosti po porodu) do ukončení testu. Zmasilost a ztučnění jatečných trupů se hodnotí za tepla krátce po zabití a druhý den po vychladnutí. Hodnotí se pětibodovou stupnicí podle systému EUROP. Z jatečných částí trupu se hodnotí procentický podíl kýty, masa z kýty a ledvinového tuku. Plocha hřbetního svalu se měří v cm2 mezi posledním hrudním a prvním bederním obratlem. Výtěžnost v % se zjišťuje tak, že od živé hmotnosti zvířete se po porážce odečte hmotnost hlavy, kůže, distální části končetin a vnitřní orgány, kromě ledvin.
V testaci u všech skupin a plemen bylo postupováno podle schválené metodiky. Základní krmnou dávkou po odstavu byla převážně pastva na trvalých travních porostech.
Ing. Alois Pinďák, CSc., ČMSCH a. s., Praha,
Ing. Vít Mareš, SCHOK ČR, Brno
