Finsko je zemí, kde se vlivem obtížných klimatických podmínek těžko zajišťuje dostatek kvalitních koncentrovaných krmiv především pro skot. Cestou, jak problém řešit, je systém sklizně vlhkého zrna obilnin, jeho mačkání (krimpování), následné konzervování přípravkem na bázi kyseliny mravenčí a uskladnění. V současné době se technologie postupně rozšiřuje i do dalších evropských zemí. Velmi oblíbená je v České republice, strmě stoupá ve Velké Británii, Nizozemsku, Belgii i v Polsku nebo Rusku. O zkušenosti se odborníci podělili na konferenci, která se konala v lednu v Oulu v sídle společnosti Kemira – druhého největšího výrobce kyseliny mravenčí na světě.
Duchovním otcem systému zkrmování vlhkého zrna je firma Aimo Korteen Konepaja, která vyrábí mačkací stroje. Na počátku, jak říká Aimo Korte, stál vývoj techniky – stroje. „V současnosti máme zkušenosti více než třicetileté,“ prohlásil Korte a vysvětlil podmínky, které jej přivedly k vývoji nové technologie: V sedmdesátých a osmdesátých letech se staly i ve Finsku velmi populární automatické krmné systémy. Pro ně však dodávali výrobci krmiv drahé směsi, to bylo pro farmáře ekonomicky nepřijatelné. Proto se zavedení mačkání a konzervace vlhkého obilí stalo ekonomickou výhodou především pro velké farmáře. Systém je vhodný hlavně pro krmení směsných krmných dávek - TMR.
Jaké jsou rozdíly při krmení vlhkého konzervovaného zrna a suchého obilí? Především je možné sklízet o tři až čtyři týdny dříve, a tak rozložit dobu sklizně. Obsah energie je téměř stejný jako z dosušeného zrna. Z dalších uveďme: Je třeba méně kombajnů, zemědělec má vyšší záruku, že se vše sklidí, snižuje se prašnost a další. „Při spotřebě 2500 až 3000 tun mačkaného zrna se oproti suchému uspoří okolo 150 000 eur,“ vypočetl Korte.
Krmivo je využitelné nejen pro skot, ale i pro prasata. U skotu je však třeba dodržet navykací období.
Metodika
Silážování vlhkého mačkaného zrna je unikátní koncepce, založená na metodě skladování konzervovaného vlhkého zrna, které je upravené pro přímé zkrmování přežvýkavcům. Obilniny, luskoviny či kukuřice se sklízejí o tři týdny dříve, při sušině v rozmezí od 55 do 70 %. Zrno se mechanicky upravuje mačkáním. Ve Finsku i v Anglii používají výraz krimpování. Poté se ošetří konzervantem na bázi kyseliny mravenčí a skladuje v silážním žlabu, věžích nebo silážních vacích.
V centru výroby
Kemira je druhý největší výrobce kyseliny mravenčí na světě. Roční produkce dosahuje objemu 80 000 tun. Továrna u Oulu se rozkládá na 160 ha. Ve firmě pracuje 250 lidí a historii má již více než padesátiletou. Teprve posledních dvacet let však dochází k rozšíření výroby kyseliny mravenčí. Její hlavní využití je jako silážního aditiva (22 až 25 tisíc tun ročně). Další je v kožedělném, textilním, chemickém průmyslu i v potravinářství. Kyselinu exportují do 40 zemí světa a jejich počet narůstá.
Společnost Kemira věnuje na výzkum 3,5 % z obratu. V roce 2003 šlo o částku 55 mil. eur na výzkum a vývoj. Mají dvě hlavní centra – v Helsinkách a v Oulu. „Hodně se věnujeme budoucím technologiím,“ uvedl T. Kenekkala. V současné době jde například o kvalitu vody, jak pitné, tak odpadní.
Zkušenosti z Česka
Podle Františka Mikysky v roce 1999 v ČR využilo systém šest farem, v roce 2003 jejich počat narostl na 51. Celkem jej v tomto roce využili pro produkci 32 697 tun krmiv. V Česku je krimpování aktuální především pro kukuřičné zrno, protože zde není problém s dozráváním obilí. Protože mají Češi v této oblasti velké zkušenosti, byly obsahem příspěvku na semináři v Oulu. Hlavní výhodou systému je možnost pěstování kukuřice na zrno i ve vyšších oblastech, a tak lze získat plnohodnotné krmivo za méně peněz.
