Infekční onemocnění způsobují v chovu skotu celosvětově rozsáhlé ztráty . Rozdílná je skladba původců onemocnění, kdy v rozvojových zemích převažují exotické nákazy jako slintavka a kulhavka, mor skotu a různá parazitární onemocnění.
V zemědělsky vyspělých státech jsou příčinou ztrát především choroby , které se v rozvojových zemích nevyskytují nebo nemají v porovnání s nebezpečnými nákazami takový význam. Sem patří mimo jiné bovinní herpesvirus 1 (BHV-1) jako původce infekční bovinní rhinotracheitidy a infekční pustulární vulvovaginitdy (IBR/IPV) a virus bovinní virové diarrhoe (BVD) původce slizniční choroby skotu. Tyto nákazy jsou v posledních letech v mnoha zemích Evropy předmětem rozsáhlých ozdravovacích programů na národní úrovni nebo na lokální úrovni v jednotlivých chovech . Důvodem je snaha o snižování ztrát živočišné výroby a dále zvyšování kvality chovu eliminací původců hospodářsky významných nákaz. V České republice mají ozdravovací programy již dlouholetou tradici, jejímž výsledkem je například ozdravení chovů od tuberkulózy skotu, brucelózy a enzootické bovinní leukózy . Ozdravování od IBR je u nás realizováno rovněž řadu let , avšak intenzifikace velké části chovů a specializace na mléčnou a masnou produkci spojenou s dovozem vysoce kvalitního chovného materiálu posunuje tento program do vyšší dimenze. Druhé zmiňované onemocnění BVD, přestože je známo již více než padesát let, se stává předmětem ozdravovacích programů až v posledních letech, především v chovatelsky vyspělých zemích a ve špičkových chovech.
Obě onemocnění mají svoje charakteristické vlastnosti a možnosti eliminace onemocnění vychází z dokonalé znalosti vlastností původce.
Infekce bovinním herpesvirem 1 (BHV-1) původcem infekční bovinní rhinotracheitidy způsobuje onemocnění respiratorního traktu u telat i dospělého skotu a může být rovněž příčinou zmetání. Charakteristickou vlastností viru je vznik latentní infekce. V akutní fázi infekce pronikne virus do nervových ganglií, kde přežívá v latentním stavu i po odeznění klinických příznaků a není ovlivněn přítomností protilátek v krvi.
Tato latentní infekce trvá po celou dobu života zvířete a může být aktivována působením vnějších vlivů. Poté dochází k opětovnému vylučování viru a rozšíření infekce, jsou-li ve stádě přítomna vnímavá zvířata. Nejvýznamnějším faktorem ovlivňujícím možnost reaktivace latentní infekce je stres vyvolaný přepravou zvířat, porodem, nevyhovujícími podmínkami chovu, aplikace steroidů a řada dalších blíže nespecifikovaných vlivů. Ke vzniku latence sice nedochází u všech infikovaných zvířat, není však možno intravitálně identifikovat jedince s virem v latentním stavu. Proto je nutno považovat všechna zvířata s protilátkami proti viru za potenciální nosiče . Vakcinovaná zvířata s protektivní hladinou protilátek mohou být rovněž infikována, nedochází však u nich rozvoji infekce a možnost vzniku latence je tak minimalizována. Přítomnost protilátek také nemůže zabránit aktivaci infekce, ale významně snižuje množství vylučovaného viru.
Základem pro stanovení postupu ozdravování je vždy analýza nákazové situace v chovu a identifikaci infikovaných zvířat s využitím metod laboratorní diagnostiky.
Využíváme především serologické diagnostické metody pro zjištění specifických protilátek. Základní (screeningová) metoda je imunoenzymatický test (ELISA), další je sérum neutralizační test jako konfirmační metoda, popřípadě ELISA test jiného výrobce
Při zjištění pozitivní nebo dubiozní reakce ve screeningovém testu se provádí ověření
konfirmačním testem podle indikace. Při výskytu pozitivních reagentů v nižším počtu
vzhledem k celkovému počtu zvířat provádíme konfirmaci všech pozitivních a dubiózních reakcí. Je-li zjištěna pozitivita ve vyšším procentu případů, konfirmujeme
pouze dubiózní a slabě pozitivní reakce. Výsledek vyšetření musí být vždy formulován jednoznačně, tj. pozitivní nebo negativní. Dubiózní výsledek může být vydán pouze
výjimečně, není-li možno rozhodnout žádnou z dostupných metod. V takovém případě se provádí opakovaný odběr vzorku krve v určitém časovém odstupu od prvního odběru.
Ozdravovací program musí být vždy přizpůsoben konkrétním podmínkám chovu a výchozí nákazové situaci. V principu je možné definovat čtyři základní metody ozdravování, které na sebe do určité míry navazují nebo se v dílčích fázích prolínají.
1. Jednorázová eliminace pozitivních zvířat
uzavření chovu (zákaz přesunů zvířat)
serologické vyšetření celého stáda
vyřazení všech pozitivních kusů
opakované serologické vyšetření celého stáda
vyřazení všech pozitivních kusů
serologické vyšetření celého stáda na konci pozorovací doby
Tento způsob je nejrychlejší a nejspolehlivější způsob ozdravení. Nevýhodou je vysoká nákladnost spojená s nutností vyřazení většího počtu zvířat, proto je možná jeho realizace při nízké incidenci seropozitivních zvířat (do 10 %). Je možné pozitivní zvířata eliminovat postupně v průběhu delšího časového úseku (například jednoho roku) avšak s rizikem aktivace viru u serologicky pozitivních zvířat, která mohou být latentně infikována. Ztrácí se tak rovněž výhoda rychlého radikálního postupu.
2. Postupná eliminace s vakcinací pozitivních zvířat
serologické vyšetření celého stáda
vakcinace a revakcinace všech pozitivních kusů
opakované serologické vyšetření nevakcinovaných zvířat v pravidelných
intervalech
revakcinace všech pozitivních kusů po 6 měsících
serologické vyšetření celého stáda po vyřazení všech vakcinovaných zvířat
opakované serologické vyšetření na konci pozorovací doby
Výhodou je relativně nižší nákladnost a možnost ozdravení v průběhu 3 až 5 let
Nevýhodou je riziko aktivace viru u latentně infikovaných zvířat a promoření
nevakcinované části stáda po celou dobu ozdravovacího procesu . Toto riziko je
možné minimalizovat izolací vakcinovaných zvířat od nevakcinované části stáda v prostorově a provozně oddělených objektech.
3. Plošná vakcinace s následnou postupnou eliminací
vakcinace a revakcinace celého stáda po dobu 2 až 5 let
zastavení vakcinace jalovic
revakcinace vakcinovaných krav po 6 měsících
serologické vyšetření nevakcinovaných zvířat v pravidelných intervalech
serologické vyšetření celého stáda po vyřazení všech vakcinovaných zvířat
opakované serologické vyšetření na konci pozorovací doby
Tento postup se využívá zejména v případě aktivní infekce, kdy je nutná stabilizace nákazové situace. Plošná vakcinace udržuje stádo v imunitě a po přerušení cirkulace viru ve stádě je další postup totožný s předchozí metodou. Čím delší je doba plošné vakcinace, tím nižší riziko reaktivace infekce z latentně infikovaných zvířat . Při tomto způsobu je relativně vyšší nákladnost spojená s dlouhodobou vakcinací a možnost ozdravení za 5 až 10 let podle aktuální situace.
4. Plošná vakcinace markerovou vakcínou
Markerová vakcína je vakcína připravená z mutovaného kmene viru IBR, kterému
chybí určitá část obalového proteinu - glykoprotein E . Imunogenní vlastnosti jsou porovnatelné s kompletním virem , protože chybějící glykoprotein není rozhodující pro
vytvoření protektivní hladiny protilátek. Specifické testy na bázi monoklonální protilátky detekující pouze glykoprotein E umožňují odlišení vakcinovaných zvířat od kusů infikovaných terénním virem. Není možno však identifikovat zvířata vakcinovaná klasickou vakcínou, která reagují stejně jako zvířata infikovaná.
vakcinace a revakcinace celého stáda po dobu 3 až 5 let
serologické vyšetření vakcinovaných zvířat specifickým testem odlišující zvířata vakcinovaná od infikovaných
vyřazení pozitivních zvířat a pokračování vakcinace
opakované serologické vyšetření v pravidelných intervalech
ukončení ozdravovacího procesu po vyřazení všech pozitivních zvířat
Tímto postupem je možno docílit stabilizace nákazové situace v případě aktivní infekce. Použití specifického testu umožňuje kontrolu cirkulace terénního viru v průběhu celého procesu, současně je udržováno celé stádo v imunitě a je tak nižší riziko reinfekce. Cena vakcíny je srovnatelná s klasickou inaktivovanou vakcínou, cena specifického testu pro odlišení protilátek u vakcinovaných zvířat je však výrazně vyšší.
Virus bovinní virové diarrhoe - BVD - je významný patogen široce rozšířený v chovech skotu způsobující závažné ekonomické ztráty. Infekce BVD se projevují řadou klinických příznaků: mírné subklinické infekce s narušením imunitního systému, průjmová a respiratorní onemocnění telat, letální hemoragický syndrom u mladého dobytka (BVDV typ II), poruchy reprodukce. Nejzávažnější z pohledu možných ztrát jsou kongenitální infekce, kdy infekce plodu zejména v raném stadiu březosti může způsobit odumření plodu a následné zmetání, mrtvě narozená nebo defektní telata s poškozením CNS. Při infekci plodu v první třetině březosti, která nezpůsobí zmetání, může dojít ke vzniku tzv. perzistentní infekce . Organismus, jehož imunitní systém není ještě schopen identifikovat virus jako cizorodé agens, přijme virus BVD jako tělu vlastní, který je potom přítomen v lymfatickém systému a leukocytech periferní krve po celou dobu života zvířete. Perzistentně infikovaná zvířata (PI), která masivně vylučují virus do prostředí, jsou hlavním faktorem umožňujícím cirkulaci viru BVD ve stádě. PI telata zaostávají v růstu a často uhynou během několika měsíců, mohou však být naprosto bez příznaků a nelze je odhalit bez provedení laboratorního vyšetření. Při infekci PI zvířat jiným kmenem viru nebo mutaci viru, jímž je zvíře infikováno, dochází k rozvinutí klinické formy slizniční choroby. Pokud se PI telata dožijí dospělosti a jsou zařazena do reprodukce, býci šíří virus semenem a jalovice, které zabřeznou, porodí opět PI telata. Po celou dobu života vylučují velké množství viru, kterým jsou infikována ostatní zvířata ve stádě s důsledky popsanými v úvodní části.
Výskyt infekcí BVD v našich chovech dokazují pozitivní nálezy na úrovni 1 až 2 % při vyšetření plemenných býčků před zařazením do odchoven na přítomnost viru BVD. Přestože tento počet vyšetření je relativně nízký vzhledem k celkové populaci skotu, zjištěné výsledky odpovídají údajům zjištěným v dalších zemích, ve kterých je problematice BVD věnována větší pozornost.
Ozdravovací programy se rozvíjejí v posledních letech zejména ve skandinávských zemích na národní úrovni, na regionální úrovni v Německu a Rakousku . V ČR se provádí kontrola BVD povinně testací plemenných býčků před přesunem do OPB, ozdravování chovů se realizuje dosud jen v jednotlivých chovech .
Pro stanovení postupu a zahájení ozdravovacího programu je nutné zjištění nákazové situace v chovu na základě laboratorního vyšetření. Na základě výsledků je možno rozdělit chovy do čtyř skupin:
1. neidentifikovaný chov - chov s neprověřenou nákazovou situací s možným výskytem
serologicky pozitivních a PI zvířat,
2. chov s aktivní infekcí - chov s výskytem seropozitivních a PI zvířat identifikovaný
na základě serologického a virologického vyšetření,
3. chov prostý PI zvířat - chov identifikovaný na základě serologického a virologického
vyšetření s přítomností serologicky pozitivních, v němž nebyla zjištěna přítomnost PI
zvířat nebo z nějž již byla PI zvířata eliminována,
4. chov prostý BVD - chov serologicky a virologicky negativní.
Laboratorním vyšetřením se zjišťuje přítomnost viru v bazénovém vzorku mléka, ve směsném vzorku krevních sér nebo v krevních vzorcích jednotlivých zvířat. Současně se provádí vyšetření na přítomnost protilátek u indikovaných skupin zvířat.
Na základě zjištěných výsledků se provádí eradikace perzistentně infikovaných zvířat.
Všechna zvířata základního stáda, jalovičky nově zařazované do stáda a telata narozená v průběhu 9 až 12 měsíců od zahájení ozdravovacího programu identifikovaná jako perzistentně infikovaná při virologickém vyšetření musí být vyřazena z chovu. Jako PI zvířata jsou posuzovány kusy opakovaně pozitivní v odstupu tří týdnů. Vyšetření telat se provádí ve věku 3 až 6 měsíců po odeznění mateřských protilátek.
Po odstranění PI zvířat se provádí kontrola nákazové situace:
vyšetření bazénového vzorku mléka na přítomnost viru BVD 2x v intervalu 3 až 6 měsíců v průběhu roku následujícího po odstranění PI zvířat,
opakované serologické a virologické vyšetření zvířat serologicky negativních při individuální testaci , která nebyla identifikována jako PI,
serologické vyšetření telat ve věku 6 měsíců - indikátorová skupina 6 až 10 zvířat
V ozdraveném chovu a v chovu prostém BVD se provádí kontrola následujícím způsobem :
vyšetření bazénového vzorku mléka na přítomnost viru BVD 2x ročně
serologické vyšetření telat ve věk 6 měsíců - indikátorová skupina 6 až 10 zvířat
serologické vyšetření dojnic a prvotelek - indikátorová skupina 6 až 10 zvířat
serologické vyšetření „zmetalek“ na přítomnost protilátek proti viru BVD.
Účelem tohoto článku mělo být poskytnutí základních informací chovatelům a praktickým veterinárním lékařům o existujících možnostech ozdravovacích programů dvou hospodářsky významných onemocnění skotu. Česká republika se již dnes řadí mezi chovatelsky vyspělé země a s předpokládaným vstupem do Evropské unie se otevírají i našim chovatelům další rozsáhlé perspektivy uplatnění kvalitního chovného materiálu a produktů na otevřeném trhu. I z tohoto důvodu je potřeba možnostem ozdravování chovů věnovat náležitou pozornost.
MVDr. Pavel Barták,
Státní veterinární ústav, Jihlava
