Exteriér plemenic je ve Francii posuzován výrazně déle než je tomu u nás a šlechtitelské společnosti, zabývající se plemenem montbeliard, ve svých postupech vždy zdůrazňovaly velikost a hloubku těla zvířat. Selekční program klade důraz na dva základní znaky exteriéru, výšku v kříži a zadní hloubku hrudníku (středotrupí). Od roku 1990 se exteriér lineárně popisuje na minimálně 35 dcerách. Byl rovněž zaveden souhrnný znak CORPS (kapacita), jako 35 % výšky v kříži, 15 % šířky hrudníku a 50 % (!) zadní hloubky hrudníku.
Výsledkem striktního upřednostnění velikosti a hloubky těla je dnes nepochybně velký tělesný rámec plemene s vynikající hloubkou. Tyto stěžejní parametry zevnějšku stád umožňují nejen dále zvyšovat mléčnou užitkovost, ale též velikostí jatečného trupu udržet rentabilitu vyřazených krav.
Do selekčního indexu plemene montbeliard je zařazeno 28 % zevnějškových hodnot. Exteriérová hodnota dcer (NG) dnes zahrnuje 40 % za vemeno, 30 % kapacity, 15 % za končetiny, 10 % za záď a 5 % (!) za zmasilost. Skutečností je, že parametr zmasilosti nebyl ve šlechtění montbeliarda nikdy příliš uplatňován. Jako důvod tohoto postupu je uváděna snaha nepreferovat zvířata náchylná v dospělosti k ukládání loje. Je nutné si uvědomit, že lineární popis se provádí u prvotelek a mladé krávy nesmějí mít podle chovného cíle plemene náznaky ztučnění. Jediným, ale velmi tvrdě uplatňovaným selekčním kritériem pro zmasilost je vyřazování plemenných býčků v odchovně ve věku 1 roku podle přírůstku a spotřeby granulovaného krmiva v testu.
V lineárním popisu potomstva plemene montbeliard se používá běžný devítibodový systém lineárního popisu pro jednotlivé znaky. Jednotlivé znaky jsou obdobné jako u hodnocení naší domácí populace. Tabulka 1 přináší porovnání hodnocených znaků v populaci českého strakatého plemene a plemene montbeliard.
Celkové hodnocení krav ve Francii neprovádí bonitér, ale je propočteno přímo ze znaků lineárního popisu a měření. Počet bonitérů je ve Francii vysoký – při zhruba dvojnásobné velikosti populace oproti strakatému skotu v ČR je zde asi 40 bonitérů. Minimem hodnocení pro jednoho bonitéra je 300 krav ročně. Oprávnění k činnosti je vydáváno každému bonitérovi na 3 roky a poté musí absolvovat porovnávací test, kdy simultánně hodnotí 35 krav 1. den a stejných 35 krav další den. Počítač vyhodnotí počet různících se hodnocení a závažnost odchylek hodnocení mezi oběma dny a mezi bonitéry. 10 % nejhůře hodnocených bonitérů automaticky ztrácí licenci.
Rozdíly v utváření zevnějšku montbeliardského a českého strakatého plemene jsou patrné v několika rovinách. Jednou je utváření pánevních končetin. Pro většinu montbeliardských stád jsou charakteristická otevřenější hlezna, což je v našich podmínkách považováno za poměrně vážnější vadu, která negativně ovlivňuje délku produkčního života dojnice, ale i býka na inseminační stanici. V českých podmínkách je za „menší zlo“ považován spíše opačný projev, tj. více zaúhlené pánevní končetiny. Podle francouzských šlechtitelů však otevřená hlezna montbeliarda nemají vliv na brakaci krav a právě více zaúhlené končetiny vidí jako závažnější problém. Částečně lze tento stav vysvětlit i tím, že montbeliardské krávy tráví většinu času na pastvě nebo ve volném ustájení a v našich podmínkách je stále ještě nutné počítat s vysokým podílem vazných stájí.
Další patrný rozdíl je v pohledu na utváření horní linie zvířat, která je jakýmsi ukazatelem konstituční pevnosti. U montbeliarda se podle slov šlechtitelů Umotestu na tento znak býci neselektují již pět let, kdy přešli na hodnocení dlouhověkosti přímo.V našich podmínkách je utváření horní linie zvířat poměrně pečlivě sledováno.
Také v utváření zádě je u montbeliarda patná větší variabilita, zvláště v jejím sklonu a utváření kosti křížové, přičemž francouzští šlechtitelé tvrdí, že tento znak, stejně jako utváření horní linie, nijak negativně neovlivňuje produkční ani reprodukční schopnost dojnic a jejich dlouhověkost.
Poslední rovinou, v níž jsou patrné rozdíly mezi oběma fylogeneticky příbuznými plemeny je osvalení, které se u montbeliarda v mnoha případech velmi blíží úrovni holštýnského plemene s rovnou plochou kýtou.
Porovnáme-li obě plemena a vyjdeme-li z podmínek, ve kterých jsou chována, jeví se pro chovatele českého strakatého plemene využití montbeliarda zajímavé z hlediska velkého tělesného rámce, velmi žádoucích hloubek hrudníku a vynikající mléčné užitkovosti. Na druhé straně je třeba chovatele objektivně upozornit i na problémy, které se z populace českého strakatého skotu v minulosti podařilo z větší části odstranit, avšak v chovu montbeliarda jim není, možná důvodně, přikládán velký význam a jsou de facto přehlíženy. Jde především o posuzování pánevních končetin a zádě, frekvence pastruků, ale i o přístup k některým konstitučním nedostatkům a horšímu osvalení.
Lze tedy říci, že montbeliardské plemeníky lze v chovu českého strakatého plemene využít, ale je třeba pečlivě vybírat a před širším využitím ověřit, jak jsou výše zmíněné vlastnosti přenášeny na potomstvo při jednorázovém a několikanásobném užití. Tomu by měla napomoci i deklarovaná snaha o plošné posouzení a vyhodnocení užitkových vlastností, ale i exteriéru zvířat, která pocházejí po montbeliardském otci a z české matky.
Ing. Karel Kovář , Plemko, s. r. o., Pardubice,
Ing. František Hřeben, Českomoravská společnost chovatelů, a. s.,
Ing. Petr Pytloun, Svaz chovatelů českého strakatého skotu
