Sledujeme-li vývoj šlechtění prasat za uplynulé století z organizačních a metodologických aspektů, lze najít některé důležité postupy, které šlechtitelskou práci posunovaly dopředu. Nejdříve to byla standardizace či popis plemen, dále zavedení záznamů (kontroly) užitkovosti, a to v centrálních testačních stanicích (staniční test), později v jednotlivých chovech (polní test), zavedení inseminace, hybridizace a v poslední době odhad plemenné hodnoty pomocí metody BLUP-animal model.
Standardizace plemen
Vznik dnešních moderních plemen prasat spadá do konce 19. století. Chovatelé s běžným zájmem o jednotlivé typy prasat se spojovali do šlechtitelských spolků (svazů, asociací), a to ze dvou důvodů. Jedním bylo chránit „čistotu“ plemene pro uchování jeho typických (rozlišovacích) zevních znaků prostřednictvím systému rodokmenů, přičemž pouze potomstvo rodičů s „rodokmenem“ bylo vhodné pro další chov. Druhým byla komerční reklama. Tím se vytvářela mezi chovateli čistokrevných plemen konkurence, i když z dnešního pohledu založená na poněkud povrchních a emocionálních argumentech.
V této době bylo funkcí chovatelských svazů:
udržování čistokrevných plemen, neboli zabránění migrace cizích genů,
registrace rodokmenů u všech zvířat,
definice a udržení plemenných znaků,
pořádání chovatelských přehlídek, zdůrazňujících fenotypovou dokonalost předváděných zvířat,
pomoc chovatelům v reklamě a obchodování.
V tabulce 1 jsou uvedeny informace o vzniku nejdůležitějších plemen, která se u nás kdy chovala nebo byla použita pro zušlechtění jiných plemen. V tabulce 2 je uveden původ nejrozšířenějších plemen vzniklých a chovaných v ČR.
Po druhé světové válce došlo v aktivitách šlechtitelských společností k výrazným změnám. Větší důraz byl kladen na užitkovost a ekonomickou hodnotu plemenných zvířat než na rodokmen a standard či plemenný typ. Tento posun ve funkci šlechtitelských společností byl doprovázen programy kontroly užitkovosti a vývojem vzdělanosti v oblasti genetiky. V některých zemích byla kontrola užitkovosti a testace zvířat v centrálních testačních stanicích prováděna za finanční podpory státu.
Tradiční aktivity šlechtitelských společností v dřívějším období byly užitečné v jednom důležitém aspektu. Umožnily vytvořit široký sortiment mírně inbredních plemen různého původu. Genetická rozmanitost mezi těmito plemen, vzniklá částečně selekcí na odlišné vlastnosti a znaky v různém prostředí a částečně působením náhodných změn v genových frekvencích (drift), má dodnes hodnotu při využívání heteroze v hybridizačních programech.
Kontrola užitkovosti
Programy kontroly užitkovosti u prasat lze rozdělit do dvou částí. První část zahrnuje testační stanice, které kontrolují pouze znaky produkční (výkrmnost a jatečnou hodnotu). Druhá část zahrnuje oblast testování v chovech (farmách), kde se kontrolují jak znaky reprodukce, tak produkce (polní test).
Staniční test
Historicky první organizovaná kontrola užitkovosti začala v roce 1907, kdy byla jako první na světě založena v Elsesminde v Dánsku testační stanice potomstva. V jednom kotci tehdy byli dva vepříci a dvě prasničky ze stejného vrhu. Dlouhou dobu dánské schéma testování potomstva zůstalo tradičním testovacím postupem pro znaky výkrmnosti a jatečné hodnoty a v určité modifikaci slouží dodnes. Testační stanice potomstva vznikaly v dalších letech například ve Švédsku v roce 1923 (kontrola užitkovosti byla zavedena v plemenné knize již od roku 1911), v Německu 1925 (kontrola užitkovosti začala od roku 1919). V Československé republice byla kontrola užitkovosti zavedena v roce 1926 na základě nového plemenářského zákona z roku 1924 a zkoušky výkrmnosti a jatečné hodnoty byly zahájeny v roce 1934 (testační stanice byla postavena v roce 1933 v Brankách na Moravě).
Důležitý krok ve šlechtění prasat byl učiněn v 50. letech zavedením technik měření hloubky podkožního hřbetního tuku na živých zvířatech. Tím byla otevřena cesta k nové metodě, tj. testu vlastní užitkovosti. Ultrazvukové přístroje jsou nyní obecně používané ve šlechtění prasat při měření výšky tuku, případně plochy zádového svalu, i u jatečné půlky.
Ve Spojených státech začala v roce 1956 v testační stanici (ve státě Iowa) centrální kontrola užitkovosti kanečků. Od této doby podobné americké stanice testovaly čtyři kanečky nebo tři kanečky a jednoho vepříka (určeného k jatečnému rozboru). Ve většině evropských zemích nastal velký nárůst testačních stanic v 60. a 70. letech. Ze znaků sledovaných ve stanicích bývá evidován u kanečků průměrný denní přírůstek (od 25 až 35kg až 85 až 100 kg), konverze krmiva (měřena individuálně nebo celkem) a ultrazvuková výška hřbetního tuku. Tyto tzv. kombinované zkoušky výkrmnosti a jatečné hodnoty (dva kanečci, jedna prasnička a jeden vepřík) se sice u nás rovněž zavedly, ale z organizačních či zdravotních důvodů se brzy přestaly využívat.
Polní test
Zavedení ultrazvukového měření pro odhad složení těla na živých zvířatech vedlo v evropských zemích k rychlému vývoji faremních (polních) testovacích programů. První z nich byl zaveden v Norsku v letech 1959 až 1960. Základem byla evidence průměrného denního přírůstku (od narození do dne měření ultrazvukem) a výška hřbetního tuku. Ve stejnou dobu se polní testace začala například provádět u kanců prodávaných na aukci v SRN. Norské schéma polní testace bylo přijato byť s nepatrnými změnami ve většině evropských států. Kontrola užitkovosti pro prasničky a kanečky byla zavedena v letech 1967 až 1969 ve Švédsku, Nizozemsku, Francii, Velké Británii, atd, kdežto v Dánsku se polním testům nepřikládal takový význam. Dnes bývají zvířata obvykle ustájena ve skupinách s individuální nebo skupinovou kontrolou konverze krmiva, a tím se blíží staniční testaci.
Samostatnou součástí faremní kontroly užitkovosti je evidence znaků reprodukce, která začala již se zakládáním plemenných knih. Například ve Švédsku se vrhy oficiálně evidují od roku 1928. Od roku 1970 jsou informace o početnosti vrhů zpracovávány pomocí počítačů prakticky ve všech zemích.
Nové znaky
Kromě obvyklých záznamů týkajících se reprodukce prasnic, přírůstku, spotřeby krmiva a podílu libového masa byly zavedeny do testovacích programů „nové“ znaky charakterizující kvalitu masa, především tzv. PSE maso, a to v souvislosti s vnímavostí na stres. Již v roce 1954 se v testačních stanicích potomstva v Dánsku hodnotila barva a struktura masa. V současné době jsou znaky kvality masa rutinně měřeny na poražených prasatech v centrálních stanicích většiny evropských zemí. Tyto znaky jsou zjišťovány buď na porážkových linkách (například svalové pH za 45 až 60 min. post mortem) nebo den po porážce (například pH, barva masa či schopnost vázat vodu).
Jelikož PSE maso je těsně spojeno s náchylností k prasečímu stresovému syndromu (PSS), v posledních 25 až 30 letech byla navržena řada in vivo ukazatelů syndromu jako kritérií kontroly užitkovosti pro kvalitu masa. Nejčastěji je používán halotonový (Hal) nebo kreatin fosfokinázový (CPK) test. Halotonový test je rutinně používán od konce 70. let (v ČR od 1978), CPK-test byl používán v mnohem menším rozsahu a pouze v některých zemích (Švýcarsko, NSR). Jelikož je vnímavost na halotan děděná jako autozomální recesivní znak (Hal lokus, RYR 1 lokus), detekce halotan pozitivních prasat je pro šlechtitelské účely velice výhodná.
Umělá inseminace
První experimenty s umělou inseminací u prasat byly uskutečněny ruskými pracovníky již v 20 letech. Nejdůležitější příspěvky v této oblasti přišly ze Zootechnické experimentální stanice v Japonsku a využívání umělé inseminace tam začalo koncem 40. let. Od poloviny 50. let se umělá inseminace začala používat jako praktická šlechtitelská metoda v Nizozemsku, Norsku, Francii a Velké Británii a v následujícím období se rozšířila i do ostatních zemích. Její vývoj byl nesrovnatelně pomalejší, než tomu bylo například u mléčného skotu. V posledních letech se odhaduje procento prasnic zapojených do inseminace ve Finsku, Francii a Španělsku na 70 až 80 %, v Dánsku, Nizozemsku a Švédsku na 60 až 70 %, v Rakousku, Německu a Irsku na 50 až 60 %, v Belgii, Itálii a Lucembursku na 40 až 50 %, v Řecku a Velké Británii na 20 až 30 % a méně než 10 % v Portugalsku.
Výhody umělé inseminace spočívají v kontrole zdraví, managementu chovu a v oblasti šlechtění. Použití inseminace minimalizuje, případně případech může i eliminovat nákazová rizika v chovu a umožňuje systém turnusového zapouštění, zvláště u velkochovů. Z genetického hlediska dovoluje vyšší intenzitu selekce a intenzívnější využívání kanců s vysokou plemennou hodnotou. Rovněž v hybridizačních programech zkracuje genetické zpoždění mezi nukleem a užitkovými chovy. Dále umožňuje plánované páření a genetické propojení stád pro odhad prostřeďových efektů při odhadu plemenné hodnoty. V neposlední řadě inseminace umožňuje mezinárodní výměnu inseminačních dávek, zvláště při použití zmrazeného spermatu. Většina spermatu se však používá v čerstvém tekutém stavu a zmrazování spermatu je zatím v experimentálním stupni vývoje. Významné ztráty v zabřezávání a početnosti vrhu v porovnání s přirozenou plemenitbou brzdily rozšiřování inseminace, a proto umělá inseminace prasat sehrála menší roli v oblasti zušlechťování.
U nás byly systematické výzkumné práce v oblasti inseminace prasat zahájeny v roce 1955 na pracovišti Výzkumného ústavu pro chov prasat v Kostelci nad Orlicí a prakticky v této činnosti pokračovali pracovníci plemenářské služby tehdejšího Pardubického kraje. Od 70. let umělou inseminaci řídil Státní plemenářský podnik a již v roce 1970 eviduje 272 prvních inseminací, kdy v inseminaci bylo 45 kanců a 319 prasnic. V roce 1971 bylo provedeno 4541 prvních inseminací, kanců v inseminaci 130 a prasnic 9249, i když březost po první inseminaci byla na úrovni 50 až 60 %.
V současné době působí v inseminaci u mateřských plemen 50 až 60 % kanců, zatímco u otcovských plemen zhruba 70 %, u plemene bílé ušlechtilé - otcovské linie již takřka 90 % kanců.
Odhad plemenné hodnoty
Šlechtění prasat se zaměřuje na vybrané znaky charakterizující reprodukci, výkrmnost a jatečnou hodnotu. Skloubit zušlechťování jednotlivých znaků se podařilo na základě principů teorie selekčních indexů, i když mezi teorií (40. léta) a praxí (70. léta) uběhla dosti dlouhá doba. Teorie selekčních indexů požaduje stanovení ekonomické důležitosti jednotlivých znaků, která je dána současnou hospodářskou situací a chovným cílem u daného plemene. S diferenciací plemen z hlediska jejich využívání při křížení vznikly „mateřské“ selekční indexy s vyšším důrazem na znaky reprodukce a „otcovské“ indexy s vyšším důrazem na znaky výkrmnosti a jatečné hodnoty. Záznamy užitkovosti v selekčních indexech byly zpravidla vyjadřovány jako odchylky od průměru skupiny vrstevníků. V centrální testaci většina zemí používala staniční průměry na základě buď limitovaného období, nebo fixního počtu vrstevníků.
Koncem osmdesátých let byla v chovu prasat zaváděna metoda smíšeného modelu pro nejlepší lineární nestrannou předpověď (BLUP) plemenné hodnoty. Pro stanovení pořadí kanců podle jejich plemenné hodnoty se využívaly zejména údaje z centrálních testačních stanic, neboť poskytovaly dobré porovnání kanců přes stanice. V současnosti používaná metoda BLUP-animal model umožňuje využití informací o užitkovosti jak ze staničního testu, tak z kontroly užitkovosti prováděné na farmách tzv. polního testu. Zůstává otázkou, zda genetické korelace u „téhož“ znaku ze staničního a polního testu jsou dostatečně vysoké. Korelační koeficienty se pohybují pro charakteristiky růstu v rozmezí 0 až 0,6, pro výšku hřbetního tuku v rozmezí 0,3 až 0,8.
Vývoj animal modelu pro odhad plemenné hodnoty prasat v České republice začal v roce 1993 ve VÚŽV v Praze - Uhříněvsi. Přípravné práce pro zavedení první varianty víceznakového animal modelu byly ukončeny v roce 1997 a v lednu následujícího roku zavedeny do rutinního provozu pro mateřská plemena (bílé ušlechtilé a landrase) a pro soubor otcovských plemen. Od 1. 1. 1999 se odhad plemenné hodnoty vybraných vlastností včetně selekčního indexu (celkové plemenné hodnoty) provádí u všech zvířat zapsaných v plemenné knize Svazu chovatelů prasat v Čechách a na Moravě. Popis uvedené metody je součástí Metodických pokynů k ČSN 46 6150 „Plemenná, chovná a užitková prasata“.
Hybridizace
V posledních čytřiceti letech se značně zvýšilo využívání hybridních prasat a byly zformovány nezávislé šlechtitelské organizace dodávající tzv. finální hybridní prasata. Například Farmers Hybrid (Boar Power) začal fungovat v USA již v roce 1945 a britská společnost Pic Improvement Company (PIC) byla ustanovena v roce 1962. Tyto organizace jsou buď soukromé společnosti, specializované na šlechtění prasat podobné šlechtitelským firmám v chovu drůbeže, nebo různé druhy asociací producentů. Firmy většinou vlastní nukleové a rozmnožovací chovy a do komerčních (užitkových) chovů dodávají F1 prasničky a kance - otce (čistokrevné, hybridní nebo ze syntetických linií) finálních hybridů, určených na výkrm. Šlechtění prasat se provádí většinou v uzavřených chovech (nukleových neboli praprarodičovských chovech) pod přísnou selekcí na základě indexů z testů užitkovosti pro kance a prasničky. Nicméně, většina těchto organizací používá také plemeníky z národních šlechtitelských programů prostřednictvím umělé inseminace.
Hybridizační programy využívají jednak rozdílů v užitkovosti výchozích plemen, případně jejich speciální kombinační schopnosti, které se projevují zvláště u vlastností jatečné hodnoty (komplementární efekt), a jednak využívají projev heteroze (heterozní efekt), která se promítá ve zvýšené přizpůsobivosti a odolnosti, v intenzivnější růstové schopnosti a v dokonalejším využívání krmiva. Celková produkce kříženců je tudíž vyšší oproti zvířatům pocházející z čistokrevné plemenitby. Hybridizační programy jsou založeny na dokonalé organizaci výrobního procesu a důkladné základní evidenci.
Pro chov prasat bylo typické členění jednotlivých chovů na chovy kmenové, plemenné a užitkové, tvořící tzv. pyramidní strukturu. Její vrchol tvoří chovy dnes označované jako nukleové nebo šlechtitelské, případně praprarodičovské, kde je soustředěn nejcennější plemenný materiál a provádí se veškerá zušlechťovací práce. Vlastním úkolem šlechtitelských chovů je produkce plemenných zvířat s vynikajícím dědičným založením (plemennou hodnotou) pro obnovu vlastního stáda a stád rozmnožovacích chovů, u otcovských plemen pak produkce kanců do užitkových chovů. Účelem rozmnožovacích (prarodičovských) chovů je produkce hybridních prasniček pro užitkové (komerční, produkční, rodičovské) chovy, účelem užitkových chovů je produkce finálních hybridních jatečných prasat.
Na našem území vznikla koncepce hybridizačního programu začátkem 70. let. Jako celorepublikový hybridizační program byl součástí koncepce rozvoje chovu prasat schválené vládou ČSR v roce 1973 a zpřesněné koncepce rozvoje chovu prasat do roku 1990, schválené v roce 1976. Při jeho realizaci se vycházelo ze zásady, že převažující část šlechtitelské základny výchozích populací (pozice A a B) budou tvořit domácí plemena a importovaná plemena výrazně masného typu budou určena k produkci plemenných kanců jako otců finálních hybridů (pozice C). V mateřské pozici byla využívána plemena bílé ušlechtilé (BU), landrase (LA) a přeštické černostrakaté (PC). Do pozice C byla dovezena (1972) plemena belgická landrase (BL), duroc (DC) a hampshire (HA). Plemeno belgická landrase dalo základ k tvorbě dvou syntetických otcovských linií (BL x DC) a (BL x HA), ze kterých vzešlo samostatně uznané (1991) nové plemeno nazvané české výrazně masné (CM). Kromě této tzv. syntetické linie se v pozici C využívaly hybridní kanci z různých kombinací křížení mezi otcovskými plemeny. V současné době jsou určité kombinace křížení otcovských plemen vedeny v kontrole užitkovosti jako syntetické linie (12 linií).
Sortiment otcovských plemen byl rozšířen o plemeno pietrain (PN), které se opět v roce 1991 začalo dovážet (v letech 1966 až 1972 bylo použito pro zušlechťování přeštického černostrakatého plemene) a o plemeno large white (od roku 1992 z Anglie), u nás označované jako bílé ušlechtilé-otcovská linie (BO).
Pro realizaci a řízení hybridizačního programu s celorepublikovou působností bylo nezbytné ustavit řídicí pracovní centrum (gesci za výrobu a šlechtění prasat v podmínkách hybridizačního programu). Za komplexní plnění plemenářských opatření, včetně inseminace prasat a realizaci hybridizačního programu odpovídalo generální ředitelství Státních plemenářských podniků, přičemž vytvořením šlechtitelské základny byl pověřen oborový podnik Velkovýkrmny. Toto „dvojí“ řízení šlechtitelských a hybridizačních programů vyvolávalo řadu komplikací, a koncem 80. let byl OP Velkovýkrmny zrušen. Začátkem 90. let nastává období transformace ve všech oblastech živočišné výroby a formulují se nové směry šlechtění prasat v ČR. Vytvořením Svazu chovatelů prasat v Čechách a na Moravě se podařilo prosadit moderní postupy šlechtění a na konkurenceschopné úrovni vyřešit odhad plemenné hodnoty v rámci čistokrevných plemen, jejichž plemenitba je řízena plemennou knihou, ale koncepci celého šlechtitelského programu v ČR by bylo třeba ještě dopracovat do formy národního hybridizačního programu, jako je tomu například v Dánsku či v Norsku.
Jaromír Fiedler, Jaroslav Smital, VÚŽV, Praha - Unříněves
