Stále méně je v Polsku divokých, klidných míst, která jsou „daleko od civilizace“. Ze všech stran se dozvídáme, jak divokým zvířatům ubývá volný prostor. Vysušují se rašeliniště, regulují toky řek, obdělávají pozemky, vypouštějí stoky a hromadí odpadky. O to více radostněji působí zpráva o nalezení základny pro polské koniky. Místa, ve kterém žijí volně a přece v přátelství s člověkem.
Zakladatelem chovu polských koniků na svobodě byl profesor Tadeusz Vetalani. První stádečko těchto tarpanovitých koníků bylo v roce 1936 umístěno na čtyřhektarovém území Bialowiezského pralesa ve vzdálenosti 5 km od Bialowiezy. V roce 1937 byli konici převedeni do nového ohrazeného území o rozloze asi 28 ha a na jaře 1938 byla tato rezervace zvětšena na 36 ha. Už 1. září 1936 bylo v rezervaci Bialowiez 35 koniků. Záměrem T. Vetulana byla regenerace člověkem vyhubeného divokého lesního tarpana. Po profesorově předčasné smrti v roce 1952 experiment s regenerací tarpana ustal.
Regenerace čistého tarpana se ukázala jako nemožná, avšak aby se nepromarnil výsledek práce Vetulaniho, rozhodlo se na vědecko-chovatelské konferenci v roce 1954 v Popielně pokračovat v experimentu. Byla vytvořena rezervace v Popielně, kde již čtyři roky vedli hřebčín polských koniků. Volba Popielna byla ovlivněna především praktickými přírodními podmínkami, protože leží na poloostrově obklopeném jezery: Beldanským, Mikolajským, Šniardwským a Warnoltským.
První stádo koniků dovezené z Bialowieze se skládalo z hřebce Gordyj 1943 a osmi klisen. Byli vypuštěni v roce 1955 do lesů o rozloze 200 ha na severovýchodní části poloostrova. Výběr tohoto místa se ukázal jako nevhodný (byl velmi bahnitý), proto byli konici v následujícím roce převezeny na severozápadní část poloostrova, kde jim byla přidělena ohrazená oblast o rozloze 237 ha s přístupem do Beldanského jezera. Po šesti letech, v roce 1962, byl konikům zpřístupněn téměř celý poloostrov a celá rezervace se rozrostla na 1620 ha. Toto území konici obývají dodnes.
V Národním parku v Bialowiezi byla ponechána jen ukázková skupina koniků, skládající se z hřebce a tří až čtyř klisen, kteří byli celoročně drženi v zalesněné několikahektarové ohradě, zčásti porostlé stromy. Malé rezervace, tzv. střediska chovu polských koniků, byly založeny v pozdějších letech i na území jiných parků. V roce 1982 bylo založeno středisko polského konika ve Zwierzyncu (Rostočenský národní park) a v roce 1986 pak pro koně bilgorajské v horském parku „Janowské lesy“ u Janowa Lubelského. Katedra zoologie AR v Poznani od roku 1980 drží v polodivokých podmínkách (bez staveb a jiné ochrany) v Doswiadczalské stanici ve Stolnici a v lesích pilského vojvodství skupinu polských koniků. Mimo Popielna všechna ostatní střediska volného (na svobodě) chovu polského konika využívají území o poměrně malé rozloze – od několika málo do 85 ha, z čehož vyplývá větší starostlivost ze strany člověka. Pozorování prováděná v popielňanské rezervaci ukázala, že čím větší plochu přírodního prostředí mají konici k dispozici, tím méně jsou nutné zásahy člověka. Konikům se tímto způsobem zabezpečí dostatek přirozeného krmení a také odpovídající nároky na prostor.
Teprve základna polského konika, jaká byla založena na začátku 90. let v rezervaci „Siedem Wysp“, může být vzhledem k oblasti a částečně i přírodním podmínkám porovnatelná s rezervací v Popielně.
Rezervace „Siedem Wysp“ má rozlohu zhruba 2000 ha a nachází se v severních částech dvou vojvodství, suwalského a olsztynského. Centrální část rezervace tvoří mělké jezero Oswin o rozloze 335 ha, které se postupně mění v rašeliniště. Lesy zaujímají 350 ha. Zbývá ještě bývalá zemědělská půda po bývalém zemědělském družstvu, nezalesněné paseky po těžbě dřeva a jiné nijak nevyužitelné plochy. Rezervace „Siedem Wysp“ byla založena v roce 1943 jako ochrana přirozeného hnízdiště vodního a bahenního ptactva a rozsáhlých rostlinstev. Od roku 1984 patří rezervace Konvenci Ramsar, která shromažďuje nejcennější vodní a bahenní území mezinárodního významu. Celé území je také místem výskytu celé řady savců – býložravých i masožravých. V lednu 1990 se objevili na území rezervace „Siedem Wysp“ v oblasti vesnice Zelený Ostrov polští konici. Provázeli je Eliza a Jan Plonští. Jan Plonski se přestěhoval z Varšavy na Mazury v roce 1982. Zpočátku do Pozezdrza a v roce 1985 do Zielonego Ostrowa, kde zůstal pracovat na Odboru ochrany prostředí UW v Suwalkach jako strážník rezervace „Siedem Wysp“. Vzděláním i zaměstnáním je umělecký řezbář, vášnivý přírodovědec, který rád – jak sám říká – žije po svém. Jeho žena s dětmi souhlasily s dobrovolnou „izolací“, protože dům rodiny Plonských v Zeleném Ostrově, jako jediné stavení na území rezervace, se nachází 5 km od nejbližších lidských obydlí.
Prvními koniky, kteří přijeli do Zeleného Ostrova, byly v Popielně zakoupené klisny: Nizka 1986 (Litwin – Nimka) a Lilia 1986 (Litwin – Lanckorona). I přes jejich vypuštění na území rezervace uprostřed zimy se velmi brzy přizpůsobily tvrdým přírodním podmínkám. Ze začátku se držely blízko u domu, ale postupem času se začaly pouštět dále do rezervace. Umístění a tvar jezera Oswin (podkova obrácená svými rameny na sever) pomohly vytvořit přirozené a koňmi nepřekonatelné hranice s jihem. Řeka Swina probíhající západní částí a hraniční plot na severu jsou další nejzazší hranice. Stačilo pouze ohradit obdělávaná pole na východě a přidělit konikům k dispozici 600 ha. Po několika měsících již byly klisny Nizka a Lilia dobře aklimatizovány. Touhou manželů Plonských bylo vytvoření stáda polských koniků žijících na svobodě. Díky spolupráci chovatele koní z obce Nowinka, pana Boguslawa Czepa, se v krátkém čase začalo stádečko v Zeleném Ostrově rozrůstat. V květnu 1990 byl ke klisnám připuštěn hřebec Nizowiec 1975 (Lazur – Niewiaza), který se narodil v popielňanské rezervaci. Přes 10 let působil jako plemeník ve stádě v Popielně. Svůj kvalitní exteriér v požadovaném typu a dobré pohybové vlastnosti předával potomstvu. Protože byl držen ve stájových podmínkách, vyskytl se u něj alergický zánět horních cest dýchacích vyvolaný vdechováním prachu, což se projevovalo kašlem a zrychleným dechem. Proto byl v roce 1988 určen k prodeji. Po změně prostředí jeho problémy ustaly. Dnes má Nizowiec 25 let, je v dobré kondici a užívá si zaslouženého důchodu. V roce 1991 byly k malému stádečku Nizowce (klisny Nizka a Lilia porodily klisničky) připojeny klisny Tyrsa 1976 (Omores – Tundra), Nadolna 1986 (Nacios – Nadobnica) a její dcera Niepogodna po Jenerale. Na podzim 1991 měl Nizowiec již stádo složené ze čtyř klisen a tří hříbat. Nastal problém, co si počít s jeho dcerami. Bylo třeba rozhodnout, zda se Nizowiec vymění za jiného hřebce, nebo se přivede jiný nepříbuzný hřebec a umožní se mu založit vlastní stádo s dcerami Nizowce.
Zvítězila druhá varianta a tak byl v rezervaci Popielno na jaře 1993 zakoupen hřebec Trop 1990 (Nacios – Turówka). V prvním roce mu byly přiděleny tři mladé dcery Nizowce. Na dobu tří měsíců jim byl vyhrazen samostatný prostor, aby se vzájemně seznámili a klisny byly připuštěny. Poté byli vypuštěni do celého prostoru rezervace. Hřebci Trop a Nizowiec si po několika střetech rozdělili toto území na dvě teritoria. Po pravdě řečeno, docházelo i nadále k drobným potyčkám, ale byly to spíše ceremonielní záležitosti vztahující se k potkávání stád. Žádnou větší rozepři mezi sebou neměli. Nebili se mezi sebou o klisny ani o místa pro pastvu, které bylo dostatek, a sama rozloha rezervace byla tak veliká, že se nemuseli často potkávat. Jediným sporným místem zůstalo prostranství před domem manželů Plonských. Obě stáda si jej totiž vybrala za místo pro odpočinek a proto o něj nesčetněkrát válčila. Jejich výběr byl ovšem pro obyvatele domu spíše na obtíž, když koně vířili ze země mračna prachu a přitahovali k sobě hejna komárů.
V přijatelném chovatelském programu bylo v zásadě uznáno, že vměšování člověka do života stád bude minimální. Koně si musí sami získávat potravu, takže v zimě se dokrmují jen tehdy, když vrstva sněhu znemožňuje její dobývání. Rovněž rozmnožování se musí odbývat bez pomoci člověka, bez žádné pomoci při porodu nebo po něm. Z počátku se počítalo s tím, že bude nutná korekce kopyt, protože rohovina u koní, kteří přišli ze stájového chovu, rychle narůstala a obrušování bylo nedostatečné. Později se ukázalo, že kopyta začala praskat a olamovat se a po čase nabrala zase normálního vzhledu a tvaru. Korekce kopyt, nezbytná pro stájové koně, se tu tedy neprovádí.
V prosinci 1994 byla přivezena do rezervace koniků „Siedem Wysp“ klisna Modliszka 1989 (Mohar – Moda), pocházející z chovu polského konika z Zwierzynci (RPN). Zpočátku žila samostatně, protože žádný hřebec ji nechtěl přijmout do svého stáda. Poté co se jí na jaře 1995 narodil hřebeček Morus po Kordon z připuštění v Zwiezynci, přijal ji do svého stáda hřebec Trop.
Vzhledem ke zmíněnému věku Nizowce bylo nutné uvažovat o jeho zastoupení mladším hřebcem, který by nebyl pokrevně příbuzný s klisnami, které měl převzít po Nizowci. Do jeho stáda by zřejmě byly vhodné dcery Tropa. Na podzim 1996 byl v Popielně zakoupen hřebec Nemrod 1994 (Palasz – Niespodzianka). Nizowiec byl odchycen a umístěn se dvěma ročními hřebečky do velké ohrady vedle domu. Největší stádo tedy nyní patří Tropovi, který jej zvětšil na sedm klisen. Nové stádo hřebce Nemrod tvoří dvě starší klisny převzaté po Nizowci a dvě ročky – dcera a vnučka Nizowce. Samovolně také vznikl základ dalšího stáda, který vytvořil hřebeček Morus. Morus byl vyhnán ze stáda na jaře 1996 a více než půl roku chodil sám. Na podzim přebral dvě dcery Tropa (ročku a dvouletku) a vymezil si pro sebe malé osobní teritorium, které Trop akceptoval.
V současné době je na území rezervace chováno 25 koniků. Co se týče jejich četnosti a velikosti obývaného teritoria, je po Popielně „Siedem Wysp“ druhou největší rezervací polských koniků v Polsku. Rozhodnutí o umístění koniků do Zeleného Ostrova bylo dobré. Koně se dokonale aklimatizovali a jejich přítomnost je příkladem proekologického hospodaření. Díky porozumění a dobré vůli Urzeda Wojewodského ze Suwalek a Nadaci Jezera Oswin (založené v roce 1995) se může stádo polských koniků založené manžely Plonskými dále rozvíjet. Dozor nad chovem a zootechnickou práci provádí OZHK v Bialymstoku. Výzkum a pozorování provádí Výzkumná stanice PAN v Popielně.
V tomto krátkém článku není možné čtenáře seznámit se všemi aspekty tohoto chovu. Dali jsme tak alespoň na vědomí všem chovatelům a příznivcům polských koniků, že díky iniciativě soukromých osob vzniklo centrum, ve kterém jsou konici drženi na svobodě v jim přirozených podmínkách.
Dagmar Zapletalová
