Vzájemné boje mezi prasaty se mohou pohybovat od pouhého neškodného hraní až po život ohrožující situace. Faktory vyvolávající takové chování jsou velice rozmanité. Častou příčinou vzájemného poraňování prasat je kanibalismus. Nejčastěji se kanibalismus projevuje okusováním ocásků. Podobné je okusování špiček ušních boltců, ke kterému dochází jestliže hojící se rány vyvolávají svědění. Běžně k tomu dochází např. při onemocnění prasat osutinou (infekce Staphyloccocus hyicus). Boje selat o místo při sání vedou k poranění v oblasti žvýkacích svalů (maseterů). Tato poranění mohou mít za následek infekci až nekrózu kůže a podkoží. Prasnice se chovají někdy agresivně vůči vlastním selatům. Takové chování se označuje jako tzv. puerperální neuróza prasnic.
Puerperální neuróza prasnic:
Vyskytuje se zpravidla u prvniček. Chování takových prasnic je charakterizováno strachem a agresivitou. Sele, které se dostane do blízkosti hlavy prasnice je vnímáno jako ohrožení a je prasnicí pokousáno, případně usmrceno, zpravidla však nebývá pozřeno. Následkem značného rozrušení prasnice lze očekávat prodloužení doby trvání porodu následkem působení adrenalinu. Příčina této poruchy je nejasná. Předpokládá se možná dědičná predispozice. Kanibalismus z důvodu kvalitativních nedostatků v krmení není považován za příčinu této poruchy. Zklidnění prasnice lze dosáhnout injekční aplikací sedativ (azaperon, chlorpromazin, acepromazin). Pro účinnou sedaci je důležité, aby se selata před aplikací oddělila od prasnice, čímž se prasnice uklidní. Odstraněny musí být i ostatní případné rušivé vlivy. Selata se přikládají k sání hned po sedaci. Tím se stimulují porodní stahy a sekrece mléka působením oxytocinu. Jako preventivní opatření se doporučuje v problémových stájích umístit do porodního kotce před plánovaným porodem králíka. Prasnice si tak mohou zvykat na přítomnost cizího živočicha v porodním kotci. Tendence prasnic napadat lidi je v podstatě fyziologickou reakcí, kdy prasnice brání selata. Následkem však může být poranění selat pošlapáním.
Kanibalismus
Kanibalismus bývá častým problémem především v intenzivních chovech prasat.Nejčastěji je vyvolán nepříznivými podmínkami prostředí.
Konec ocásku prasat je nedostatečně inervován, proto je jeho okusování prasaty tolerováno. Při bezstelivovém ustájení mají prasata jako objekty pro vybíjení své aktivity k dispozici pouze těla okolních prasat. Celková aktivita a tím i sklon ke kanibalismu se zvyšuje následkem těchto faktorů:
- nepříznivé stájové klima (příliš vysoká teplota, rychlost proudění vzduchu a koncentrace CO2)
- příliš velká hustota ustájení
- napadení prasat ektoparazity
- velká intenzita osvětlení
Zdá se také, že existují linie prasat se sklonem ke kanibalismu.
Počáteční stadium, kdy dochází pouze k zarudnutí konce ocásku, je většinou přehlédnuto. Zpozorována bývají až hlubší poranění, stopy krve na okolních prasatech a stěnách kotce. Jakmile dojde ke krvavým poraněním, projevy kanibalismu nabírají na intenzitě. Hojení poraněného ocásku vyvolává svědění, které způsobuje, že prasata tolerují okusování i horní části ocásku. Někdy může dojít až k úplnému ukousnutí ocásku. Poranění ocásku umožňuje bakteriální infekci, která se šíří dále do organismu míšním kanálem nebo krevním řečištěm. Infekce míšního kanálu bývá příčinou ochrnutí zadních končetin. Naproti tomu šíření infekce krevním řečištěm může způsobit např. zánět plic nebo tvorbu abscesů. U prasat s poraněným ocáskem bývá často pozitivní nález při bakteriologickém vyšetření masa.
Prevence spočívá v kupírování poslední třetiny ocásku, která je nedostatečně inervována a do které se prasata bez reakce nechají kousat. Ponechání dvou horních třetin ocásku usnadňuje ruční manipulaci s prasaty a má i ochranný význam pro řiť a vulvu. Jestliže ke kanibalismu i přesto dochází musí být prověřeny podmínky prostředí. Rozptylování pozornosti prasat pomocí pohyblivých kovových předmětů (koule, řetěz), předkládání slámy a krmných doplňků mívá pouze přechodný účinek. Snížení intenzity osvětlení pod 1 Lux zhoršuje vizuální orientaci prasat, snižuje jejich pohybovou aktivitu a tím i sklon ke kanibalismu. Takové podmínky však nejsou v chovech prasat povoleny. Poraněné ocásky se ošetřují dezinfekčním roztokem nebo sprejem, který musí být pro prasata chuťově odpuzující. Zvířata s těžkými zánětlivými změnami a zvýšenou teplotou musí být ošetřena celkově antibiotiky (např. ampicilin, amoxicilin). Nekrotické konce se amputují mezi dvěma obratli ve zdravé části ocásku. Amputace probíhá za anestézie, používá se ostrý emaskulátor. Vhodnější metodou je řádné chirurgické odpreparování obratle a sešití kůže. Dochází tak k rychlejší zástavě krvácení a urychluje se hojení. Nejlepším způsobem se jeví oddělit prasata aktivně způsobující kanibalismus od prasat postižených. Vyhledávání takových prasat je však obtížné, protože projevy kanibalismu při příchodu ošetřovatele většinou ustávají. Navíc to vyžaduje přídatný prostor, který není většinou k dispozici.
Boje o pořadí v sociální hierarchii
Prasata si vytvářejí při skupinovém ustájení stabilní pořadí v sociální hierarchii. Toto pořadí se vytváří po sloučení prasat vzájemnými boji a ve skupinách do 20 prasat zůstává stabilní. Dalším podnětem pro vznik bojů je ochrana teritoria, při které původní osazenstvo napadá nově příchozí prasata. Boje při ochraně teritoria probíhají zvláště intenzivně. Vytváření nových skupin by mělo probíhat vždy v prostředí, které je pro všechna prasata neznámé. Rozlišování prasat mezi sebou probíhá hlavně na základě rozdílných pachů. Postřikování prasat silně páchnoucími látkami usnadňuje vzájemné navykání při slučování prasat různého původu. Další možností je použití sedativ. Kromě dnes nejčastěji používaného azaperonu (Stresnil) je možné používat také phenothiazinderiváty (např. chlorpromazin, acepromazin). Při sedaci dochází k užšímu kontaktu mezi prasaty, což přispívá k vzájemnému přizpůsobování se pachům. Ve skupinách s počtem 15 až 30 zvířat není pořadí v sociální hierarchii stabilní. Stále dochází k novým bojům pravděpodobně z toho důvodu, že mají zvířata potíže navzájem se mezi sebou rozeznávat. Ve skupinách s počtem přes 50 se nemusíme obávat vážnějších bojů o pořadí v sociální hierarchii. Pravděpodobně je to dáno tím, že je napadené zvíře při útěku chráněno anonymní masou velkého množství zvířat. Bez bojů probíhá slučování prasat, která jsou zřetelně rozdílné velikosti. Např. starší prasnice a prasničky nebo starší výkrmová prasata a běhouni. Nejčastějším místem pokousání při bojích mezi prasaty bývá báze uší a krk. Na otevřených krmných stáních jsou stojící prasnice kousány svými konkurentkami i do vulvy. Sající selata se vzájemně zraňují při bojích o místo během sání v oblasti žvýkacích svalů (maseterů). Tato poranění umožňují vstup infekce. Selata při sání zraňují ostrými zoubky mléčnou žlázu prasnice. To prasnici jednak zneklidňuje, jednak to napomáhá šíření aktinomykózy mléčné žlázy. Z toho důvodu se selatům v prvních dnech života odstraňují špičáky a vnější řezáky. Při použití kleští dochází k otevření dřeňové dutiny zubu, zubní pahýl se navíc často roztříští. Následkem toho může dojít k poranění dásní a jazyka, k lokální i generalizované infekci (např. polyartritida). Šetrněji mohou být zoubky zkráceny obroušením. Při obrušování zoubků dochází sice také k otevření dřeňové dutiny, vzniká však hladká ploška, pod kterou se může vytvářet demarkační val.
MVDr. M. SVOBODA
VFU Brno
