Není žádným tajemstvím, že drobní živnostníci to mají v naší zemi těžké a jestliže ještě takový živnostník podniká v zemědělství a dokonce vyrábí potraviny, jeho obtíže se násobí. Nejen proto, že ho svazují přísné předpisy Evropské unie a stát na něj má stejný metr jako na velké podniky, ale také proto, že zemědělství není odvětví, ve kterém by mohl drobný farmář snadno a rychle zbohatnout. Velmi dobře to ví i Emilie Citterbartová, která už téměř deset let vede rodinnou kozí farmu v Březí na Strakonicku.
S chovem koz začala již v osmdesátých letech. Ze dvou prvních zvířat jich bylo časem deset, pak čtyřicet ... a pak přišel rok 1989 a s ním úvahy o tom, jak dál. Manžel paní Citterbartové, který pochází z Březí, získal po pětiletém jednání s místním družstvem v restitucích asi deset hektarů pozemků, rodina pronajala sousední statek, od zkrachovalé firmy odkoupila zbytek stáda sedmdesáti koz a začali hospodařit sami. Od roku 1997 k chovu koz přirozeně přibyla také výroba kozích sýrů.
Vstup do EU byl drahý
„Výrobnu sýrů jsme vybudovali ve vlastním domku. Před vstupem do unie jsme ji zhruba za sto tisíc korun dovybavili, aby vyhovovala předpisům unie, ale nebylo to nic platné. Po vstupu jsme ji museli zavřít především kvůli nízké kapacitě, horšímu odvětrání a dalším problémům, které nebylo technicky možné ve starém prostoru řešit,“ vysvětluje farmářka. Bylo tedy třeba postavit výrobnu novou, přímo na statku, kde chovají kozy. Ta byla zkolaudována loni na podzim. Investici, která se pohybovala kolem jednoho milionu korun, rodina financovala z bankovního úvěru. Z moderní dojírny, tak jde dnes mléko bez doteku lidské ruky do chladicího zařízení, projde pasterizací a na nerezových stolech se zpracovává se na konečný produkt, který míří po zabalení přímo do maloobchodního prodeje. Technologická linka už vyhovuje všem náročným parametrům jak domácím, tak i unijním a slouží perfektně. Jedinou vadou na kráse je pouze ten milionový úvěr, říká s trochou nadsázky majitelka. Z bývalé výrobny ve vlastním domě je nyní prodejna, kde farma realizuje prodej ze dvora. Přes léto se zde prodá zhruba deset procent produkce.
Nejmodernější technologie vzbudila pozornost i u farmářů z nedalekého Bavorska, kteří byli nedávno na farmě na exkurzi. Citterbartovi jejich údiv pochopili až o pár týdnů později, když na oplátku sami navštívili bavorské kozí farmy a prostory, kde vyrábějí chovatelé sýr. Tamější zařízení by totiž u našich kontrolních orgánů prošlo jen stěží. „Buď má evropské unie na producenty v různých zemích různý metr, nebo jsou naši úředníci přísnější než ti evropští,“ uvažuje chovatelka.
O značku bio je zájem
V sezóně se produkce mléka pohybuje kolem sta litrů denně. Při optimálním využití suroviny lze z tohoto množství vyrobit zhruba deset kilogramů sýrů, samozřejmě záleží na druhu. Farma v Březí ale kromě samotných sýrů produkuje také sýrové kozí pomazánky s různými příchutěmi a s různým obsahem tuku, pasterizované kozí mléko, tvarohy, a případně i kozí máslo – to vše v bio kvalitě, která zaručuje ekologicky čistý přírodní výrobek.
Hlavním odbytištěm je Praha, kam směřuje devadesát procent produkce farmy, a právě na pražském trhu je značka bio stále žádaná, a to nejen v prodejnách zdravé výživy, ale také v některých prodejnách lahůdek. Právě kvůli biokvalitě mají čerstvé sýry relativně krátkou dobu trvanlivosti. Nicméně čtrnácti denní záruční lhůta u pomazánek či sedmidenní u pasterizovaného kozího mléka umožňuje dodávky i do obchodních řetězců.
„I přes vysoké poplatky za uvedení výrobku do prodej jsme to v jednom z nich zkusili a očekávali jsme slušný odbyt, jenže očekávání se nesplnilo a odběry jsou nízké, takže prodej v obchodních řetězcích pro nás není zajímavý a tak podporujeme maloobchod,“ říká s tím, že kromě maloobchodních prodejen jsou stálými odběrateli zejména kozího sýra i některé pražské vinárny. Farma má také vývozní certifikát, zatím ale naprostou většinu produkce uplatní na tuzemském trhu. Distribuci provádějí sami vlastním chladírenským autem vždy jeden den v týdnu na základě telefonických objednávek. Zájem je zejména o pomazánky, které již vešly do povědomí zákazníků a také o kozí mléko, jehož popularita v poslední době roste.
Závislost na dotacích
V současnosti chovají v Březí v ekologickém uzavřeném chovu kolem stovky českých bílých krátkosrstých koz, z toho zhruba osmdesát dojí. Redukce stavu zvířat byla nutná kvůli požadavku na omezené zatížení pozemků, které bylo podmínkou získání dotací. Na nich je farma, stejně jako všichni drobní zemědělci životně závislá. „Bohužel toto nařízení nás loni zbytečně připravilo o dotace. Letos se zatížení poněkud zvýšilo, takže to snad bude lepší a dotace na agroenvi získáme,“ vysvětluje hospodářka.
K deseti vlastním hektarům půdy si pronajímají Citterbartovi ještě dalších deset. Polovinu pozemků tvoří louky, zbytek je orná půda, kde pěstují obilí, především oves a ječmen. Obdělávání pozemků zvládne rodina vlastní mechanizací, pouze sklizeň a lisování sena do balíků zadává cizí firmě. Při současném počtu zvířat jim produkce sena a jadrného krmiva z této plochy zajišťuje krmivovou soběstačnost.
„Fungujeme jako rodinná farma a přes léto najímáme jednoho či dva brigádníky. Pomáhají děti. Dcera, která vystudovala zemědělskou školu, se postupně připravuje na převzetí živnosti, její manžel rozváží výrobky jako zaměstnanec a syn se s pomocí otce stará o pozemky. Kdybychom si vzali jednoho či dva stálé zaměstnance, což by byla v případě pronajmutí dalších pozemků, zvětšení stáda a rozšíření výroby nezbytnost, potřebovali bychom další úvěr na další investice a to dnes prostě nejde. V současné fázi máme velké problémy vůbec splácet úvěr na technologii, a proto se snažíme udělat maximum vlastními silami v rámci rodiny,“ konstatuje farmářka a dodává, že farma sice rodinu uživí, ale i přes dotace s velkými problémy.
Nekonečná administrativa
Vyplňování nejrůznějších formulářů, hlášení a žádostí, dnes k zemědělství neoddělitelně patří. Hodně však také záleží na úřednících, kteří zemědělskou agendu spravují. „V tom máme štěstí,“ říká Emilie Citterbartová, které veškerou administrativu spojenou s chodem farmy vede sama s dcerou. „Se zemědělskou agenturou ve Strakonicích máme velmi dobrou spolupráci. Její pracovníci se snaží pomoci, upozorní včas na změny a vycházejí nám maximálně vstříc. Také díky tomu jsme zažádali o všechny podpory, které se nás týkaly a také díky dotacím jsme schopni to zatím zvládat. Bohužel tito úředníci už ale nemohou ovlivnit, jak o dotacích rozhodnou v Praze. Stane se, že nám přiznají plnou taxu, ale na konci roku se dozvíme, že se nezbyly peníze a dotace se krátí, nebo se některé programy úplně vypustí. Prostě chybí jistota a člověk neví dopředu přesně, s čím může počítat,“ vysvětluje.
Určitá míra nejistoty a především omezené finanční prostředky také limitují úvahy o budoucím rozvoji kozí farmy v Březí. Na podání žádosti o podporu z operačního programu zemědělství se zatím Citterbartovi necítí, především proto, že je třeba vydat značné náklady, jichž část dostanou zpět teprve po dokončení projektu. Navíc ve svém okolí registrují několik případů, kdy zemědělci nakoupili v minulém roce traktory s podporou operačního programu a dodnes tuto podporu nemají. Přitom mělo jít podle slov tehdejšího ministra zemědělství o „nejrychlejší peníze“.
Nicméně možností, jak využít podpůrné programy, je v Březí mnoho, počínaje rekonstrukcí hospodářských budov, rozšíření výroby a konče například vybudováním ubytovacích kapacit pro agroturistiku. Některé cestovní kanceláře totiž exkurze a ochutnávky na zdejší farmě zařadily do svého programu. Jsou to však zatím jen jednorázové, nepravidelné akce, protože další služby spojené a agroturistikou, zatím farma poskytovat nemůže.
„Ale tak to chodí ve všech malý rodinných farmách. U nás prostě nejsou podmínky pro rozvoj malých živnostníků a příjmy získané z produkce nestačí,“ říká farmářka, která by stejně jako ostatní živnostníci přivítala, kdyby stát konečně začal rozlišovat mezi malými a velkými podniky a těm malým přiznal výrazné úlevy. Bez nich se totiž rozvoj drobného podnikání na českém venkově nastartovat nepodaří.
