Jedním z prvních míst, kde se v České republice objevil počátkem devadesátých let skotský náhorní skot, byla soukromá farma Vladimíra Krtouše v jihočeském Branišově. Tamější pastviny leží na samotném okraji Národního parku Šumava a tato poloha, stejně jako vlastnosti u nás dodnes poněkud exotického plemene, také rozhodly o jejím dalším směřování.
Na statku, který patří rodině již několik století, bydleli Krtoušovi i před rokem 1989, jen s tím rozdílem, že jim zde byl přidělen jeden menší byt a zbytek obytného domu i farmy obsadilo místní zemědělské družstvo. Hned po pádu komunismu však požádali o vrácení majetku a začali uvažovat co dál. Oba manželé sice měli odborné zemědělské vzdělání, jenže začínat hospodařit s prázdnýma rukama pro ně bylo obtížné stejně, jako pro většinu soukromých zemědělců. Jako pracovník Správy šumavského parku však Vladimír Krtouš velmi dobře věděl, že ve zdejších podmínkách má dlouhodobou perspektivu pouze extenzivní zemědělství, šetrné nejen ke krajině, ale také co možná nejméně náročné na čas a pracovní sílu farmáře. A právě takovou možnost nabízel pastevní chov skotského náhorního skotu
Minimální potřeb, maximální užitek
„Skotský náhorní skot je původní primitivní plemeno, které nebylo vystaveno modernímu šlechtění a v nezměněné podobě se chová již od osmnáctého století, takže si částečně zachovalo i vlastnosti divoké zvěře. Tento skot je zvyklý na tvrdé přírodní podmínky, skromnou pastvu a celoroční volný pohyb v přírodě. Chová se naprosto přirozeně a současně funguje jako udržovatel krajiny,“ říká chovatel.
Podle počtu narozených telat se branišovské stádo pohybuje mezi třiceti a čtyřiceti kusy. Díky jisté exkluzivitě prodává farma devadesát procent zvířat jako plemenný chovný materiál. Býci, kteří nesplňují požadavky pro chov, jdou na porážku a následně k zákazníkům jako certifikované ekologické hovězí maso. Ceny u chovných zvířat tohoto plemene jsou výrazně vyšší, než u skotu běžného. U ročního kusu začínají někde na padesáti tisících korun, což je téměř pětinásobek. To dává farmě větší možnosti investic.
Ekonomicky však pouze pastevecký chov skotu v tomto rozsahu rozhodně není k uživení rodiny. K tomu, by bylo potřeba chovat alespoň nějakých tři sta, čtyři sta kusů dobytka na ploše kolem 500 hektarů. „Oba dva, manželka i já tedy chodíme do zaměstnání, takže chov skotu musíme mít organizovaný tak, by zejména přes zimu stačila jedna návštěva stáda týdně. Zatím se to daří a základní zabezpečení dobytky zvládneme o sobotách a nedělích,“ vysvětluje.
V krmivu je farma soběstačná. Zhruba 15 hektarů pastvin leží přímo kolem statku, ze vzdálenějších dalších asi deseti hektarů plochy sklízejí seno, které přes zimu zkrmují. Jadrné krmivo zvířata nedostávají vůbec. „Jde o ekologickou farmu, navíc na Šumavě, takže vyprodukovat zde ekologické obilí je problematické a kupovat ho relativně draze z produkčních oblastí by bylo neekonomické. Nakonec právě proto, jsme zvolili k chovu skotské plemeno, které jadrné krmivo nepotřebuje. Naopak odborníci tvrdí, že jádro vede u zvířat k nadměrnému tloustnutí, které následně komplikuje porody,“ dodává farmář.
Pomohl Sapard
Přestože skotský náhorní skot nevyžaduje ze strany chovatele žádnou zvláštní péči, natož budování stájí, z hlediska splnění podmínek welfare, které uvádějí předpisy Evropské unie by měl mít dobytek možnost použít v zimním období zastřešenou plochu, kam by se mohl schovat. Pro tento účel vyrostl na pastvině přístřešek o ploše zhruba sto čtverečním metrů, na který navazuje je dalších 650 metrů čtverečních zpevněné plochy. „Dobytek se tam pobývá maximálně z jedné třetiny, většinou telata. Dospělé kusy však i v zimě nejraději leží na sněhu před přístřeškem. Není to zkrátka plemeno, které by potřebovalo přístřeší,“ říká Krtouš Zpevněná plocha však má svůj zásadní význam na podzim, v době před zámrzem, a brzy na jaře. Zvířata se ní drží při krmení takže v okolí nedochází k žádné devastaci půdy. U přístřešku je umístěno také malé izolované hnojiště, které zaručuje splnění nitrátové směrnice, a přes zimu zamezí nežádoucímu úniku močůvky.
Přístřešek, krmiště, nemrznoucí napáječky a zejména manipulační zařízení, kolem kterého dobytek denně chodí, také výrazně zjednodušuje práci se zvířaty a umožňuje celkem jednoduše provádět potřebné manipulační zákroky. Zvíře je totiž podstupuje ve známém prostředí bez jakéhokoli stresu „To je obrovská výhoda. Dnes jsme tak schopni provést očkování celého stáda ve dvou lidech,“ doplňuje Krtouš s tím, že celková investice přišla zhruba na 800 tisíc korun, přičemž z poloviny byla hrazena z prostředků předvstupního programu Sapard.
Nejen chov, ale také produkce potravin
Snaha o finalizaci konečného produktu, který opouští farmu, a tím i o lepší zpeněžení zemědělské výroby vedla chovatele ke zřízení vlastního porážkového místa. „Není to sice ekonomicky právě nejvýhodnější investice, nicméně díky ní jsme nyní schopni nabídnout hotový produkt.“ vysvětluje.
S budováním porážkového místa začali zhruba před šesti lety a celkové náklady se v průběhu let postupně vyšplhaly do úctyhodné výše. Porážka je vestavěna do původní hospodářské budovy, je vybavena moderní technologií, klimatizací, nerezovým inventářem a dalším zařízením, které předpisují přísné veterinární předpisy unie. S těmi také svádí farmář neustálý boj. „Je to poněkud ubíjející. Na jedné straně je všude propagováno finální zpracování domácí výroby a podporují je například i vyhlášené dotační programy ze strukturálních fondů unie a na druhé straně přitom současné předpisy, anebo ještě spíše výklad těchto předpisů našimi úředníky, něco takového doslova znemožňují,“ stěžuje si.
Porážkové místo na farmě je schváleno pouze pro její vlastní potřebu, takže zde nelze porážet cizí zvířata. To umožnilo vyhnout se poměrně komplikovanému plnění některých předpisů, které platí pro větší porážky. „Máme povoleno porážet po jednom kusu - takže pokud se nevyskladní poslední maso z předchozí porážky a neproběhne kompletní desinfekce prostoru, nemůže být porážen další kus. I při předpokládané době zrání kolem čtrnácti dní lze v tomto režimu porazit ročně kolem pětadvaceti, třiceti kusů dobytka, takže kapacita je úplně dostačující,“ konstatuje chovatel.
Protože se ale naprostá většina zvířat prodá jako chovný materiál, porážka slouží hlavně pro vlastní spotřebu, případně drobný prodej, většinou do lepších hotelů, s bohatší klientelou, která je ochotna zaplatit za certifikované „bio hovězí“ zhruba dvakrát více než za to obyčejné. Ceny masa se totiž pohybují zhruba na úrovni cen zvěřiny. Je to pochopitelné, protože výtěžnost masa je proti specializovaným masným plemenům nižší. V letním období dosahují mladá zvířata přírůstku kolem jednoho kilogramu za den, v zimě, vlivem sníženého metabolismu se přírůstek pohybuje mezi 0,2 až 0,4 kilogramu. Na druhou stranu však jde o maso pomalu rostlé, takže svojí kvalitou také zvěřinu připomíná.
Stabilita stále chybí
Za zhruba čtrnáct let činnosti farmy se v českém zemědělství mnohé změnilo. Pro chovatele však tyto změny často znamenaly jen další výdaje na investice, které vyplývaly z nových předpisů. Většina zemědělců je vynakládala s nadějí, že po vstupu České republiky do Evropské unie se podmínky jejich hospodaření výrazně zlepší. Ne vždy se ale tyto naděje splnily.
„Dnes se stále hovoří o tom, že do marginálních oblastí teče z evropských fondů více peněz, ale v našim podmínkách to pravda není. Dokonce jsem přesvědčen, že po vstupu do unie, jsme zde na podporách dostali dokonce méně než dřív. To se týká zejména drobných chovatelů, kteří jsou podobně jako my specializovaní například na masný skot a produkci plemenného materiálu. Ti totiž doplatili na to, že dotace nejsou cílené a prostředky se rozmělňují v rámci celého zemědělství,“ hodnotí současnou situaci v resortu farmář.
Tím druhým a možná ještě závažnějším problémem je ale podle něj nestabilita podmínek v zemědělství, kterou měl právě vstup do unie odstranit. „Podmínky se dnes mění doslova měsíc od měsíce, stačí se jen podívat na opatření, která ministerstvo zemědělství vyhlašuje v rámci operačního programu. Mám pocit, že i tohle je stále poplatné politickému tlaku a opatření jsou šitá na míru velkým zemědělským podnikům, jejichž vliv na rozhodování úřadu je zřejmý,“ uzavírá chovatel.
