Čelina je obec poblíž Slapské přehrady a snadno ji najdeme v polovině cesty z Dobříše do Sedlčan. Jen málo lidí ale ví, že místní popisné číslo 1 patří historickému objektu, starému nejméně sedm set let. První zmínka o čelinském statku totiž pochází z roku 1336. Král Jan Lucemburský tehdy prohlásil řadu svých statků za svobodné s tím, že mu za to jejich majitelé musí pomáhat v případné válce. Středověký lénní korunní statek koupil v roce 1897 Gustav Adámek. O provoz dnešního Statku Adámek se teď starají tři rodiny potomků zmíněného muže.
Vnučka zmíněného velkoobchodníka, zakladatele a ředitele Městské spořitelny Pražské i vůbec první české pojišťovací banky, člena pražské městské rady, říšského a zemského poslance se jmenuje Eugenie Vychodilová. Letos v září byla na Středočeských dožínkách oceněna titulem Zemědělský hospodář roku 2004.
Se svým bratrem Otakarem Adámkem požádala o navrácení majetku v Čelině v roce 1991. Sourozenci se rozhodli, že ze všeho nejdřív musí zajistit klasickou zemědělskou a lesnickou výrobu a současně zachránit nejvíc zdevastované památkově chráněné budovy.
Dcera Eugenie Vychodilové, Mgr. Eugenie Židová je nyní zplnomocněnou zástupkyní majitelů Statku Adámek. Ve stájích a na polích můžeme dále potkat jejího manžela, syna a synovce, stejně jako tři zaměstnance.
„Na zásadní otázku, jak a kterým směrem hodláme postupovat dál, jsme zatím nenašli definitivní odpověď. Rozhodně chceme využít krásné přírody a některých nemovitostí k provozování agroturistiky, což samozřejmě nemůže být celá pracovní náplň firmy,“ říká Židová.
Zasloužilé stáje
a kanceláře z tvrze
Statek Adámek má k dispozici 220 hektarů orné půdy a 90 hektarů luk a pastvin. Stádo masného skotu plemene aberdeen angus (víc než 80 kusů), výkrm prasat (stáj s kapacitou 300 míst) a porodna prasnic (50 plemenic), to je živočišná výroba. Hlavním partnerem statku jsou v tomto případě jatky společnosti Agroprim Všetice.
„Nehledejte u nás kompletně přestavěné stáje vybavené poslední technologií. Museli byste vidět, jak vypadal podnik po hospodaření státu. Před takovými deseti lety jsme vám mohli ukázat na tehdejší dobu skutečně moderní krmení prasat od Schauera. V této chvíli to už samozřejmě žádný hit není, ale systém stále funguje a to je nejdůležitější,“ pokračuje Mgr. Židová.
Stáj, o které hovoří, by klidně mohla nést označení „zasloužilá“. Původně patřila býkům a ti nakonec ustoupili dojnicím. Po nich obsadila objekt prasata a se změnou technologie jejich výživy se pochopitelně muselo předělat také ustájení. Zastřešený prostor před stavbou momentálně patří černým býkům a jalovicím.
Rodiny Židů a Libých bydlí přímo naproti, přes dvůr, v zámečku postaveném v roce 1839 na místě původní tvrze. Ze dvou přízemních místností se po sedmi stoletích staly kanceláře Statku Adámek.
Jedna cena
pro celou rodinu
Čelinský statek vlastnil nejdéle rod Dejmků, od roku 1514 plných 140 let. Po něm se majitelé střídali poměrně rychle. Po katolických pánech z Lowenmachtu zůstala v areálu kaple svatého Jana Nepomuckého, pozoruhodná stavba českého vrcholného baroka ze začátku 18. století. Restituenti ji opravili stejně jako zámeček díky finanční pomoci státu.
Nejtěžší období statek nezažil kupodivu za třicetileté války, ale s příchodem Vítězného února. Po revizi pozemkové reformy zůstalo rodičům Eugenie Vychodilové 69 hektarů zemědělské půdy, polovina z této výměry byla následně zkonfiskována a výměrem ministerstva došlo k vyvlastnění budov statku.
„Můj dědeček Jaroslav Adámek pak prožil osm měsíců v chebském vězení a jáchymovských dolech a po propuštění se musel zavázat, že se do Čeliny nikdy nevrátí. Majetek mu pochopitelně zabrali a babička s dětmi byla vystěhována ze zámečku,“ konstatuje žena zastupující oficiálně zájmy jedné rodiny.
Hospodaření na statku v Čelině pod taktovkou státu ani nemá cenu podrobně komentovat. Zámeček, kaple a park registrované od roku 1969 jako kulturní památka by mohly rovněž vyprávět.
„Výsledek péče státu se dá vyjádřit jedním slovem – tristní. A v takovém stavu dostali zpátky svůj majetek matka a strýc. Cena ze Středočeských dožínek je proto pro nás všechny především symbolická, a o to víc těší,“ končí dlouhý příběh ze života Eugenie Židová.
