Katarální horečka ovcí (Blue tongue disease, původce Blue tongue virus – BTV) je virové onemocnění domácích a divoce žijících přežvýkavců, které není přenosné na člověka. Virus se nejčastěji manifestuje u ovcí, hlavním savčím zdrojem viru je však skot, což je z epizootologického hlediska velmi podstatné. Onemocnění přenáší krevsající hmyz, pakomáři tiplíci. Hlavní prevencí a ochranou před virem je vakcinace.
Poprvé byl výskyt katarální horečky popsán na konci 18. století v Jižní Africe, po importu ovcí z Evropy. Označení ,,bluetongue“ nebo ,,blaauwtong,“ které použili afričtí farmáři, vychází z často se vyskytujícího otoku jazyka, který vyčnívá z dutiny ústní a je cyanotický. Řada studií později potvrdila výskyt ,,blue tongue“ viru (BTV) mezi 40°S a 53°N na všech kontinentech kromě Antarktidy.
V Evropě došlo k masivnímu propuknutí katarální horečky ovcí v roce 1998. Nákaza se zpočátku rozšířila na čtyřech řeckých ostrovech a během následujících sedm let bylo onemocnění hlášeno nejméně v 16 středomořských oblastech. Do roku 2005 uhynulo na ostrovech v Řecku přes milion ovcí, v následujícím roce se ohnisko nemoci přesunulo do severní a severozápadní Evropy (Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko a Německo). V roce 2007 se v těchto postižených zemích znovu objevila ohniska onemocnění, která postihla více než 45 000 farem a rozšířila se také do Spojeného království, Dánska a České republiky a mnoha dalších zemí. Na asijském subkontinentu byla katarální horečka ovcí poprvé hlášena v Pákistánu, a to již v roce 1958.
Vnímavé druhy zvířat
Výskyt viru katarální horečky byl popsán u většiny přežvýkavců včetně ovcí, skotu, bizonů, koz, velbloudů, divokých přežvýkavců jako jsou sambarové, jelenci běloocasí, nilgau, lamy, antilopy a další. Mezi přežvýkavci jsou nejvnímavějším zvířetem ovce, u kterých se projevuje široká škála příznaků, včetně hemoragické horečky. Domorodá africká plemena ovcí obecně vykazují subklinický průběh infekce. Náchylnější k onemocnění jsou merino ovce, u evropských plemen jako je Dorset Horn je vnímavost ještě mnohem vyšší. To je spolu s výraznou variabilitou v patogenitě různých kmenů viru příčinou nepředvídatelné a proměnlivé mortality postižených zvířat. Závažnost onemocnění u ovcí je značně podmíněna prostředím, ve kterém jsou chovány. Pokud jsou infikované ovce vystaveny chladným a vlhkým podmínkám, k čemuž často dochází v podzimním období, procento úhynu se značně zvyšuje. Také starší zvířata jsou k onemocnění náchylnější než mláďata. Ovce ve věku 6-12 měsíců jsou vnímavější oproti skupině zvířat ve věku 3-6 měsíců a sající jehňata ve věku 0-3 měsíců zpravidla klinické příznaky onemocnění nevykazují.
U skotu mají infekce velmi často asymptomatický nebo subklinický průběh. Při propuknutí onemocnění v chovu skotu se mohou objevovat reprodukční poruchy, aborty, porody mrtvých mláďat či se zvyšuje výskyt abnormalit u plodů.
Doc. Ing. Eva Chmelíková Ph.D.,
Ing. Kateřina Kheilová, Ph.D.,
MVDr. Romana Krejčířová, Ph.D.,
Ing. Pavla Tymich-Hegrová,
Bc. Hana Babková,
Bc. Barbora Kobzová,
Bc. Vanessa Rita Pflegrová
Katedra veterinárních disciplín,
FAPPZ ČZU v Praze
Kontakt: chmelikova@af.czu.cz
Více si přečtete v Našem chovu 12/2024.
