Živoucím symbolem amerického státu Texas je dlouhorohý skot. Kdysi se ho tady po pláních proháněly statisíce, aby se nakonec tento druh ocitl téměř před vyhynutím. Dnes se vrací k původní slávě a některé z jeho vlastností z něj činí vysoce žádané plemeno – nejen jako kuriozitu, ale i jako chovný materiál.
U veškerých světových plemen dobytka se předpokládá, že bez ohledu na svou barvu a stavbu těla pocházejí ze dvou původních druhů, Bos indicus a Bos taurus. Historické prameny pak dokládají pohyb afrického skotu na sever do Španělska při dobyvatelských výpravách Maurů, kde dal rovněž vzniknout řadě dalších plemen. Do Ameriky se první skot dostal při plavbách Kryštofa Kolumba v roce 1493 a potomci oněch prvních velvyslanců založili i chov dlouhorohého skotu na území Severní Ameriky.
V roce 1623 do Nového světa připluli Angličané, kteří zase přivezli svá vlastní plemena. Proud skotu z anglického severovýchodu a proud z mexického jihu se začaly mísit kolem roku 1821. Hlavním dějištěm se staly oblasti dnešního Texasu, Mexika a Lousianny. Moderní výzkumy se přiklánějí k názoru, že na dnešním typu texaského dlouhorohého skotu se z 80 % podílela krev španělského dobytka a zbývajících 20 % má na svědomí krev různých kříženců ze severu. Dlouhé rohy, výrazná skvrnitost a stavba těla jsou přičítány dlouhorohému herefordskému skotu, prokvetlá srst se odvozuje od krátkorohého durhamského skotu. Vliv španělských plemen se projevil zřejmě hlavně v zemitých odstínech a opět v dlouhých rozích.
Populace nově vznikajícího plemene se v polovině 18. století spokojeně množila bez zásahu člověka. Základní charakteristiky se upevňovaly díky skutečnosti, že přežívaly jen nejlepší kusy. Tak se zrodila zvířata vyznačující se nesmírně silným zdravím, plodností, odolností vůči nemocím a s pevnýma nohama. Jejich stavy se brzy zvýšily na milióny kusů. Například v roce 1876 bylo do jižní Kanady dovezeno asi tisícihlavé stádo. O pouhých osm let později totéž stádo čítalo 40 000 kusů při uzavřeném chovu s omezenými importy. Jestliže Ministerstvo zemědělství USA v roce 1890 odhadlo populaci dobytka v zemi na 60 miliónů kusů, pak valná většina z tohoto množství v sobě měla krev dlouhorohého texaského skotu.
Na sklonku 19. století začala do USA proudit další plemena z Asie a Evropy a křížila se s plemenem domácím. Díky své plodnosti byli longhorns u rančerů velmi oblíbeni – a díky ní se také původní krev brzy rozptýlila a prakticky zničila. Další ranou byla začínající průmyslová revoluce v Novém světě. Hnací silou rozvíjejícího se dobytkářského průmyslu nebylo ani tak maso, jako kůže a lůj. Hlavním zdrojem světla byly ještě pořád lojové svíčky, mýdla a čisticí prostředky se rovněž připravovaly z loje. Maso bylo pouze výnosným vedlejším produktem. Největší poptávka byla po zvířatech, která mohla poskytnout co největší množství loje - a k nim longhorns rozhodně nepatřili. Od přírody kostnatý, o 80 % méně tučný než jiná anglická plemena, přestal mít texaský dlouhorohý skot žádoucí efekt a ocitl se jako nevýnosný na pokraji vyhubení.
Když si americká vláda tuto katastrofální situaci uvědomila, psal se rok 1931 a v zemi zůstalo jen šest velkých stád, která měla zajistit genetický materiál pro záchranu plemene. Vláda vytvořila ještě stádo sedmé, a to v Oklahomě. Těchto sedm skupinek se díky zaujetí svých vlastníků a nadšení mnoha chovatelů stalo záchranou chovu tohoto jedinečného skotu pro budoucnost. Ačkoli všechna stáda patří k texaskému dlouhorohému skotu, každá z těchto rodin se vyznačuje specifickými rysy, které znalci a milovníci těchto krav dokáží rozpoznat a ocenit. Jednotlivé rodiny jsou tyto: Phillips, Wright, Butler, Marks, Wichita Refuge, Yates a Peeler. Tvrdí se, že tato stáda nejsou navzájem příbuzná, jejich vznik se datuje k roku 1930 a dříve a všech sedm rodin bylo vyčleněno od ostatních stád a příměs jiné krve byla i před rokem 1932 minimální. Bohužel, moderní genetické metody nejsou při určení genetické čistoty dnešních longhornů mnoho platné, protože chybí dostatečná databáze historických údajů. Zatímco plemenářské začátky byly v počátcích skutečně poněkud chaotické a dodnes je poukazováno na naprostý nedostatek písemných záznamů, dnes je situace zcela jiná. Od roku 1964 se u longhornů uplatňuje u všech zvířat inspekční program, kterým se podchycuje čistota plemene a typu (tabulka).
Jakkoli se může zdát, že doba texaského dlouhorohého skotu odvanula spolu s kovboji a slavnými dobytčími stezkami, mohou tato zvířata i dnešním chovatelům nabídnout pozoruhodné kvality. Předně je tady značná dlouhověkost: řada krav žije a rodí i po 20. roce věku a vyskytují se i takové, které si tuto dobu protáhnou na 25. i 30. rok života. Dlouhý produktivní věk pro rančery znamená, že není třeba nechávat si mladé kusy například heiferského skotu k udržení velikosti stáda, a že tyto kusy lze prodávat. Dlouhověkost longhornů se navíc zachovává i při křížení tohoto plemene s plemeny jinými.
Další předností je vliv býků texaského dlouhorohého skotu na prvorodičky – a toto je skutečnost uznávaná všemi zkušenými chovateli v Severní Americe. Vysoká a štíhlá figura longhornů s rovnou hlavou a poměrně úzkými plecemi znamená při porodu nejmenší možné trauma pro poprvé rodící krávy. Moderní kvality tohoto starého plemene testovalo i Výzkumné centrum pro masná plemena USA v Nebrasce. Bylo sledováno 1905 porodů u 11 plemen. Texas longhorn obdržel nejvyšší známku superior. Ze všech plemen měla tato zvířata nejvyšší počet neasistovaných porodů (99,7 %) a nejnižší porodní váhu (71,3 libry). V praxi to znamená omezené riziko u krav a živější – a tudíž prodejnější – telata. Na to navazuje i rychlé opětovné zabřeznutí krav po porodu, jsou-li připuštěny býky longhornů.
Dnes je paradoxně výhodou i to, co kdysi přivedlo toto plemeno na pokraj vyhubení: nedostatek tuku. Moderní způsob výživy si vyžaduje potravu s nízkým obsahem tuku a cholesterolu. Už zmíněné výzkumné centrum porovnalo kvality longhornů i v této oblasti a prokázalo předpoklady chovatelů. Při porovnávání vrstev tuku dosáhli býčci po dlouhorohých býcích hodnoty 61,7 % oproti 81,8 % u ostatních plemen. Průměrná síla vrstvy tuku činila u těchto býčků 0,36“ (0,91 cm), zatímco u skupiny tvořené deseti jinými plemeny to bylo 0,44“ (1,10 cm). Na jedné z největších amerických výstav dobytka, National Western Stock Show v Denveru, se v posledních letech umísťují texas longhorns na předních místech v mnoha kategoriích. Je to jen dalším důkazem toho, že přes bouřlivou minulost má tento skot před sebou i zajímavou budoucnost. Připočteme-li k tomu mimořádně dobrou povahu, nelze se divit, že dnes toto plemeno slouží nejen v zemědělské výrobě, ale čím dál častěji se objevuje jako poněkud rozměrnější domácí zvířátko.
Silvie Lečíková
