Travní porosty jsou ve středoevropských podmínkách významný krajinný prvek, který při zvládnutí a respektování všech ekologických zákonitostí může významně podpořit stabilizaci širších vazeb v krajině. V České republice se začíná vyskytovat problém s nadprodukcí píce z travních porostů. Ten je dán na jedné straně snižováním počtu přežvýkavců a současně zvyšováním výměry trvalých luk a pastvin.
V období první republiky charakterizovalo náš stát vysoké procento zornění, kdy podíl trvalých travních porostů na zemědělské půdě byl nižší než dnes. Jako důvod se uvádí neekonomický chov skotu v ČSR ve 20. letech minulého století oproti prodeji tržních plodin.
Vzhledem k úbytku ploch zemědělské půdy v období 1935 až 1999 (o 697 000 ha) však bylo v absolutní výměře v roce 1935 o 113 000 ha trvalých luk a pastvin více. V porovnání s evropskými státy je však v současnosti stupeň zornění v ČR velmi vysoký - Rakousko vykazuje 43 % (ale bez 900 000 ha alpských pastvin 65 %), Nizozemsko 55 % a Francie 61 %, zatímcoVelká Británie 39 %.
Nejvyšší stavy skotu měl náš stát před druhou světovou válkou, ale neuvádělo se zatížení zemědělské půdy dobytčími jednotkami. Hmotnost chovaných zvířat byla patrně menší než dnes, přesto zatížení zemědělské půdy. bylo jistě vyšší než v poválečném období a podílely se na něm také stavy koní.
Stoupající užitkovost dojnic, zejména mezi roky 1997 a 1999 je realitou. Prudké zvýšení užitkovosti bylo dáno patrně likvidací neefektivních chovů dojnic a zlepšením kvality podávaných krmiv.
Stav ovcí byl před 2. světovou válkou ještě nižší než dnes, což dokládá, že jejich chov zde neměl dlouhou tradici a počet chovaných kusů byl zvýšen uměle v padesátých letech 20. století.
Podobné změny stavů ovcí zaznamenali v českých zemích i v 19. století. Nejmarkantnější úbytek počtu zvířat byl registrován u koz a koní. V roce 1999 se v ČR chovalo pouze 3,8 % stavu koz a 6,0 % koní z roku 1935.
Výnosy, příjem sušiny
a koncentrace energie
Podle publikovaných odhadů se v České republice nevyužívá na píci 30 % travních porostů.
Výhodou je to, že pastevní porosty poskytují menší výnosy, než porosty luční. Snížení výnosů suché píce pastvin v porovnání s lučními porosty je 20 až 30 %. Pastevní píce má vyšší koncentraci živin a nižší podíl vlákniny. Příjem sušiny pastevní píce je vyšší než příjem sušiny lučního sena.
U dvousečně využívané louky byl stanoven příjem sušiny píce 11,6 kg/ks/den, zatímco při čtyřsečném využívání se příjem píce zvýšil na 16,4 kg, což je nárůst o 41 %. Koncentrace energie se zvýšila ze 4,6 na 5,6 MJ NEL/kg sušiny. V pastevní píci však může být koncentrace energie (a tím i příjem píce) ještě vyšší - až 6,4 MJ NEL/kg sušiny.
Statisticky evidovaná plocha pastvin nezobrazuje plochy skutečně spásaných travních porostů a proto je obtížné stanovit, jaký podíl trvalých porostů je spásán. Přesnější hodnoty bude možno hledat z údajů v posledních dvou letech, kdy je využíván dotační titul pro pastevní odchov skotu a ovcí a spásané plochy jsou lépe evidovány. Ani zde nebude možno nalézt zcela přesné údaje, neboť ne všichni zemědělci, kteří využívají pastevní chov zvířat, splňují podmínky pro přiznání dotačního titulu.
Je poukazováno na nutnost omezení výměry orné půdy z důvodu nadprodukce potravin. Přebytečná půda se navrhuje částečně zalesnit a zbytek zatravnit a obhospodařovat na základě společenské objednávky pouze pro udržení mimoprodukčních funkcí travních porostů.
Určité využití nadbytečných travních porostů je možno nalézt v jejich pastevním využívání. Pastva zvířat má řadu výhod jak z hlediska jejich zdravotního stavu, tak i z hlediska ekonomického a ekologického (snížení potřeby dodatkové energie a nákladovosti). Pastva s optimálním zatížením byla vždy nejpřirozenějším a nejlevnějším způsobem obhospodařování a využívání travních porostů v méně příznivých podmínkách. .
Společenstva travních porostů představují přirozené, polopřirozené, nebo kulturní útvary jejichž skladbu tvoří trávy, jeteloviny a ostatní bylinné druhy. Ty jsou napojeny na prostředí a vymezeny klimatickými, geologickými a půdními faktory.
Obr. 1 – Ekologické faktory travních porostů
Zapojený travní porost využívá dešťové srážky ze 70 %. Plynulé obrůstání porostů je vázáno na zásoby spodní vody. Tyto kritéria nejlépe naplňují půdy hlinité a jílovitohlinité s vysokou schopností poutat vodu, s úrovní hladiny podzemní vody 0,40 až 0,50 m.
K trvale působícím ekologickým faktorům patří klimatické podmínky, stanovištní podmínky (mateční hornina) a půdní druhy.
Ekologické faktory působící proměnlivě, (ovlivnitelné, progresivní) jsou: výživný a vodní režim půdy, obsah humusu, půdní reakce a biotické prvky ekosystému.
Půdní reakce (pH půdy) ovlivňuje více mikroorganizmy než druhové složení porostů. Při mírně kyselé reakci (pH 5,5 až 6,5) půdy jsou dány předpoklady vysokých podílů kulturních druhů.
Zinek, měď, mangan, kobalt a selen jsou důležité stopové prvky. Zinku bývá na pastvě často nedostatek. Tento nedostatek může být ještě umocněn antagonistickým působením se sírou a molybdenem především na mokrých půdách. Obranyschopnost zvířete je pak oslabena a klesá příjem krmiva.
K nedostatku mědi dochází jen zřídka – může však vzniknout nebo být umocněn v důsledku předávkování železem, sírou a molybdenem, což jsou prvky, jež mají antagonistické účinky. Často dochází k absolutnímu nedostatku kobaltu a selenu. Nedostatek selenu může být problémem především před hnojením na mokrých půdách a na jaře. U skotu se tento nedostatek projevuje poruchami plodnosti, zvýšenou infekční náchylností a slabými telaty.
Pastevní systémy
Nejdůležitější při pastvě je spásání porostů v ranější růstové fázi čtyřikrát až pětkrát za vegetační období. Délka pastevního období na travních porostech se dle klimatických podmínek pohybuje od 150 do 170 dnů, ve 4 až 5 cyklech (turnusech).
Denní spotřeba skotu při pasení činí v průměru na 1DJ 13 kg sušiny, což je zhruba 2,5 % živé hmotnosti. Při průměrném obsahu sušiny v pastevní píci to znamená 60 kg čerstvé píce, tedy asi 12 % z živé hmotnosti zvířat.
Maximální příjem pastevního porostu se dosahuje u rotační pastvy, tehdy kdy výška porostu po spasení je 10 cm u skotu a 6 cm u ovcí. Nejlépe je zahájit spásání ve chvíli, kdy je dosažen výnos pastevní píce přibližně 5 t/ha. Dle posledních poznatků se pastevní systémy dělí do dvou základních skupin - kontinuální a rotační. Kontinuální pastva je nepřetržité pasení zvířat v průběhu roku, nebo pastevní sezóny na jedné pastvině (oplůtku) při přerušení maximálně na tři dny. Zatížení je 0,5 až 1,00 DJ/ha – jedná se o extenzivní pastvu. Při zatížení 1,5 až 3,0 DJ/ha jde o intenzivní kontinuální pastvu.
Honová polointenzivní pastva spočívá v rozdělení ploch do několika, zpravidla 4 až 5 honů – tyto velké oplůtky se spásají postupně po dobu 10 až 20 dnů.
Porosty mají po spasení období klidu pro obrůst. Tento způsob pastvy se uplatňuje v oblastech s málo příznivými klimatickými podmínkami. Způsob je vhodný pro mladý skot (zatížení 1,0 až 2,0 DJ/ha) a ovce.
Oplůtková pastva – pastvina se rozdělí na oplůtky, zpravidla 6 až 24 které se postupně vypásají ve 4 až 5 cyklech. Doba spásání oplůtku závisí na velikosti pastviny. Mělo by to být zpravidla 2 až 3 dny. Hustota obsazení oplůtku je 10 až 50 DJ/ha. Do oplůtkové pastvy lze zařadit postupnou, bariérovou pastvu.
Postupná pastva je výhodná z pohledu fyziologických potřeb zvířat. Dojnice, telata či jehňata mají přístup dooplůtku jako první. Další skupina zvířat s nižšími nutričními nároky je vpuštěna do oplůtku jako v pořadí druhá k dopasení.
Postupná bariérová pastva je modifikací postupné a bariérové pastvy.
Dávková pastva byla dříve považována za nejekonomičtější systém pasení. Porost má dostatečnou dobu na obrůstání. Nevýhodou je nutnost spásat stále mladý nízký porost (vysoký 15 až 20 cm), při spásání vyššího porostu nad 25 cm vznikají vysoké ztráty pošlapáním. Dávková pastva je náročnější na ruční práci.
Pásová pastva spočívá v postupném přidělování dávky píce ve formě úzkých pásů o šířce 0,5 až 1,0 m a délce odpovídající 1,5 m na 1 DJ (3m/1t živé hmotnosti.). Pomocí elektrického oplocení se tak vytváří pohyblivý žlab pastvy. Ztráty pošlapáním jsou velmi nízké (do 10%). Pásová pastva je ovšem nejnáročnější na práci, vyžaduje stále přemísťování elektrického oplocení a trvalou přítomnost obsluhy.
Přikrmovací zařízení musí splňovat požadavek na oddělený přístup zvířat (dle věku) ke koncentrovanému krmivu, lizu a konzervovaným krmivům.
Napajedla musí být volně přístupná. Denní potřeba vody je 50 až 70 litrů/t živé hmotnosti stáda (25 až 40 l na dojnici, 10 až 20 l na kus mladého skotu). Zpravidla postačuje na 100 ks skotu 8 m napájecích žlabů.
Zimoviště – slouží k ustájení zvířat přes zimní období.
Zásady pastvy ovcí
Pastva je pro ovce nejpřirozenějším způsobem příjmu potravy. Pastevně chovaná zvířata mají pevné zdraví, což je předpokladem dobré užitkovosti. Dobrá organizace pastvy je základem úspěšnosti chovu.
Nejprve je nutno vyhodnotit úživnost pozemků a stanovit jejich optimální zatížení. Zatížení pastvin se vyjadřuje v počtu dobytčích jednotek na hektar, přičemž jedna DJ je 500 kg živé hmotnosti.
Jednotlivé druhy hospodářských zvířat mají stanoveny koeficienty přepočtu na DJ. Pro bahnice, berany i jehňata je stanoven jednotný koeficient 0,15 DJ.
Obecně lze konstatovat, že pro podmínky podhorských a horských regionů je optimální zatížení pozemků 0,8 až 1 DJ/ha, tzn. 5 až 6 bahnic na 1 ha. S nadmořskou výškou kvalita a úživnost travních porostů klesá, je tedy nutné úměrně ke kvalitě porostu snižovat jeho zatížení.
Pro poskytnutí podpory na údržbu trvalých travních porostů (TTP) stanovilo Ministerstvo zemědělství ČR minimální a maximální zatížení pozemků. V ekologickém zemědělství je možno pozemky zatížit maximálně 1 DJ/ha.
V podmínkách našeho horského regionu se využívání pozemků řídí také jejich svažitostí, což je nejvýznamnější faktor ovlivňující využití zemědělské mechanizace. Mechanizaci nepřístupné pozemky se tedy využívají pouze jako pastviny. Na přístupných pozemcích se sklidí seno a následně se využívají pro pastvu zvířat. Doporučuje se využívání pozemků v určitém cyklu obměňovat: jeden rok pozemek využít na pastvu a druhý rok sklidit první seč a následně pozemek vypást. Tato změna využívání má příznivý vliv na složení porostů a na jejich kvalitu, je však v horských podmínkách v naprosté většině případů nemožná.
Při systému oplůtkové pastvy je potřeba podle přírodních podmínek racionálně rozvrhnout a vybudovat jednotlivé oplůtky. Nejedná se pouze o svažitost pozemků, ale také o zdroje vody a možnost úkrytu (stromy a keře). Přírodní zdroj vody na pastvině ušetří chovateli mnoho práce, času i nákladů. Je potřeba rovněž zvážit a naplánovat celý systém rotace pastevních pozemků během pastevní sezóny a oplůtky vybudovat tak, aby byla manipulace se zvířaty během roku co nejjednodušší.
Při chovu větších stád je nutné vybudovat zařízení, které slouží k manipulaci se stádem při stříži, odčervování, odběrech krve, třídění ovcí. Během pastevní sezóny je potřeba dbát na to, aby ovce měly stálý volný přístup k vodě, soli a minerálním lizům. Na začátku pastevní sezóny je dobré ovcím poskytnout liz s obsahem hořčíku. Vhodná je kombinovaná pastva ovcí a skotu. Skot spásá vyšší pastevní porost a připravuje tak vhodný porost pro pastvu ovcí, které spásají trávu vysokou jen několik centimetrů. Pokud chovatel chová skot i ovce, je lepší zorganizovat pastvu tak, aby se na pastvinu dostaly oba druhy zvířat, než tyto druhy od sebe radikálně oddělovat. Toto střídání prospěje zejména ovcím, protože budou mít pastvu, která jim maximálně vyhovuje výškou porostu.
