Již sedm let se podle směrnice Rady 1999/74 EC smějí v členských zemích Evropské unie produkovat konzumní vejce jen v obohacených klecích nebo alternativních chovech, reprezentovaných podlahovými systémy, voliérami, případně chovem ve výbězích. Bez ohledu na to, že se ve všech uvedených systémech chovu splňují minimální standardy a nosnicím zajišťují welfare, klece ze seznamu povolených technologických variant nejspíše zmizí.
Voliéry, které představuje kombinaci klecové technologie s chovem na podestýlce, jsou v řadě tuzemských komerčních chovů nosnic nejčastější alternativou k obohaceným klecím. Jejich konstrukce snižuje obsluze pracnost a slepice v nich dosahují odpovídající užitkovosti.
Chov nosnic ve velkém hejnu však přináší rizika. Možnost kontaktu ptáků s trusem a zhoršené stájové mikroklima nahrává pomnožení nebezpečných patogenů, způsobujících mimo jiné i alimentární nákazy, ale také čmelíků, kteří jsou příčinou chudokrevnosti, ozobávání peří a následně i kanibalismu. Problémem jsou i potemníci, kteří ptáky ruší stejně jako myši. Při potyčkách kvůli vymezování sociální hierarchie, dochází ve velkých skupinách také k poraněním, přičemž handicapované slepice se v krajních případech mohou stát obětí dominantních vrstevnic. Nejčastějším preventivním opatřením napomáhajícím od kanibalismu je kauterizace zobáků. V chovatelské praxi se za tím účelem také svítí červeným světlem, snižuje se stájová teplota a hejno se rozděluje na menší skupiny.
Technologie chovu na podlahách spočívá převážně v ustájení nosnic v bezokenních halách ve velkých skupinách na podestýlce (písek, hobliny, sláma), dále na roštech nebo jejich kombinaci. Pokud nosnice chované v halách nebo voliérách mají k dispozici navíc travnatý venkovní výběh, hovoří se o výběhových chovech. Alternativní systémy chovu nosnic s možností pobytu ve výbězích nebo na pastvině však v porovnání s klecovými technologiemi vytvářejí zcela nové podmínky pro šíření parazitárních nákaz. Možnosti jejich šíření jsou dány jednak přítomností volně žijících ptáků, jednak přirozeným výskytem různých druhů bezobratlých, z nichž celá řada z nich patří k významným mezihostitelům endoparazitů.*
Více se dočtete v říjnovém čísle časopisu Náš chov
