Ještě v polovině minulého století byla koroptev polní u nás běžnou pernatou zvěří. Zejména změnou krajiny spojenou s hospodařením na velkých celcích se však její stavy začaly rapidně snižovat, a tak se tento evropský zástupce hrabavých ptáků dostal na seznam ohrožených živočichů mezinárodní organizace IUCN (International Union for Conservation of Nature). O znovunavrácení koroptve do naší přírody se zpočátku snažila především myslivecká sdružení, na jejichž záměr ojediněle navázali i chovatelští nadšenci.
Dnes se chovem koroptví polních za účelem jejich vysazování do volné přírody zabývá jen hrstka chovatelů. Jedním z mála je i Jaroslav Pospíšil z Letonic, který se jejich chovem zabývá bezmála čtvrtstoletí.
„Koroptve chovám na základě povolení Ministerstva zemědělství od roku 1995. Realizace chovatelského zařízení proběhla v několika etapách a voliéru pro odchov koroptví polních o výměře 900 m2 jsem postupně rozšířil o odchovnu kuřat, sanitární oddělení pro poraněné nebo nemocné ptáky a sklad s přípravnou krmiva. Ročně odchovám asi 500 koroptví, z nichž každý rok sestavuji nové páry. Z ponechaných 50 párů zhruba polovinu vyměním s jinými chovateli. Zbylou většinu ode mne odeberou myslivecká sdružení, honební společnosti, ale i soukromí zemědělci, kteří na svých pozemcích budují biopásy, které koroptvím poskytnou odpovídající prostředí. Vypouštění koroptví do přírody krajské úřady životního prostředí podporují dotacemi. Jak to ale bývá, získat je není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Podle příslušné legislativy je k vypuštění v zajetí odchovaných koroptví do přírody totiž vedle dobrozdání ochránců přírody a ornitologů nutný ještě souhlas několika dalších zájmových organizací. Vzhledem až k tříměsíční možné době pro odvolání se tak může zkomplikovat nejen vlastní vypuštění ptáků, ale i propásnout začátek hnízdění. Experimentálně jsem si ověřil, že koroptve odchované v zajetí jsou schopny zasednout na hnízdo a vysedět, respektive odchovat kuřata i v přírodě. Základním předpokladem však je poskytnout koroptvím dostatek hnízdních biotopů, ale také je ochránit před predátory, jejichž regulace je značně omezována,“ rozpovídal se při našem setkání Jaroslav Pospíšil.*
Více se dočtete v časopisu Náš chov
