Současnost a výhled
Celá desetiletí se české produkční rybářství poměřovalo úrovní chovatelské technologie a objemem vyprodukovaných ryb bez užší vazby na trh. Po změnách politického a s tím i hospodářského klimatu už tohle není deset let pravdou. Přestože profesní úroveň chovu ryb zůstala stále vysoká, výsledný efekt celého produkčního rybářství se měří jen a jen prodejem ryb na trhu, schopností prosadit se v široké nabídce potravin, v oslovení domácího i zahraničního konzumenta. Má to svá pozitiva, má to ale na druhé straně i své problémy.
Na území České republiky se nachází více než 24 tisíc rybníků (většinou zbudovaných v 15. a 16. století) o celkové ploše zhruba 52 tisíc hektarů. Pochopitelně, že k produkci ryb nejsou využívány všechny rybníky. Velká část rybníků je v současnosti obhospodařována členy Rybářského sdružení České republiky (33 tisíc ha), t. j. téměř dvě třetiny ploch. Na nečleny sdružení – evidované spolupracující chovatele připadá plocha 7 tisíc ha rybníků. Ve vlastnictví fyzických osob a blíže nespecifikovaných subjektů (právnických osob, například obcí) se nachází zhruba 2 tisíce ha rybníků. Přes 10 tisíc ha rybníků využívají místní organizace svazů k chovným účelům a část slouží jako revíry.
Součástí českého produkčního rybářství je i chov lososovitých ryb, realizovaný na specifických farmách, kterých je na tři desítky o celkové roční produkci zhruba 800 tun. V několika případech jsou ryby odchovávány i v plovoucích klecích na údolních nádržích či ve specializovaných objektech (násadový materiál k zarybňování volných vod či okrasné bazénové ryby).
Jako důsledek transformačního procesu a liberalizace cen potravin prošla produkce ryb v uplynulém desetiletí jistými výkyvy. Z maxima 20,8 tisíc tun v roce 1992 klesla produkce až na 17,2 tisíc tun v roce 1998. Po tomto propadu, zapříčiněném zejména cenovou konkurencí substitučních potravin versus nevhodně nastavenou cenou rb, se objemy vyprodukovaných ryb opět začínají zvedat tak, že v roce 2000 se výroba (19,5 tisíc tun) již zřetelně přiblížila maximu z počátku 90. let.
V druhové struktuře dominuje kapr (kolem 87 % z celkové produkce), za ním následují lososovité ryby (necelých 5 %), býložravé ryby (necelá 4 %) a tradiční exportní lín (necelá 2 %). Vysoce ceněné dravé ryby mají prostředím limitované produkční podmínky (proto se jejich podíl pohybuje jen kolem 1 %), v exportním trhu je však jejich úloha nezastupitelná.
Export ryb je významným ekonomickým prvkem českého produkčního rybářství. Ročně představuje 43 – 46 % živých ryb z celkového prodeje tržních ryb, na domácím trhu se pak uplatní necelých 60 % ryb (44 – 47 živých ryb + 10 % zpracovaných ryb v živé hmotnosti). V exportu i na domácím trhu stále dominují živé ryby (v pozadí je jak tradice, tak nižší cena ve srovnání s rybami zpracovanými). Objem zpracovaných ryb však přesto v posledních letech mírně narůstá a na domácím trhu už představuje kolem 20 %. V živém i zpracovaném stavu se nyní v obchodních řetězcích prodá čtvrtina všech v tuzemsku zkonzumovaných sladkovodních ryb. Na domácím trhu je teoreticky dostatečná kapacita pro zvýšení spotřeby ryb. Skutečnost činí pouhý 1 kg spotřebovaných sladkovodních ryb (v živé hmotnosti) na osobu a rok. Je zřejmé, že perspektivní cestou může být důsledné zvládnutí (spíše ekonomické než technologické) zpracování ryb, jež – podobně jako v řadě zemí – může vést k navýšení jejich domácí spotřeby.
Nejen statistickými daty lze charakterizovat české produkční rybářství. Na stranu jeho pozitiv určitě patří nekvantifikovatelná hodnota historického odkazu, zanechaného nám v podobě rybníků dávnými předky. Chov ryb je zde propojen s dějinami, kulturou, sociálními aspekty. Samo rybníkářství pak hraje významnou roli v ochraně životního prostředí a přírody (od vodohospodářského a protipovodňové funkce až třeba po diverzifikaci živočišných a rostlinných druhů či nezastupitelnou krajinotvornou úlohu rybničních soustav), a je i vzorovým příspěvkem k ekologizaci zemědělství ČR. Mimoprodukční funkce rybníků naplňují v mnohých podobách společenskou objednávku a velmi často svým významem přesahují samotnou produkci ryb.
Přínosem ekonomicko-ekologického charakteru je produkce kapra v rybnících založená na přirozené potravě (zooplankton, bentos) doplňované jen obilovinami jako energetickým zdrojem. Takto odchovaný kapr je produkován při mimořádně příznivé konverzi krmiva, navíc svalovina kapra má prokazatelně vyšší senzorickou i biologickou kvalitu ve srovnání s rybami odkrmovanými intenzivně krmnými směsmi. V podstatě lze konstatovat, že kapr je svým způsobem prakticky bioproduktem, dodávaným na trh za velice příznivou cenu. Novým plemenářským zákonem byly ryby od letošního roku zařazeny mezi hospodářská zvířata, což zvýší prestiž nejen samotného chovu, ale především přispěje k posílení plemenářské práce u kapra, lína, pstruha a sumce. V celospolečenské sociální vazbě pak produkční rybářství ČR nabízí více než 2000 pracovních míst na plný úvazek, a to především v oblastech, kde jinak není dostatek pracovních příležitostí.
Na druhé straně jsou i negativa. Sem lze zařadit roztroušenost rybníků, vyžadující si při jejich obhospodařování vyšší ekonomické náklady i důslednější ochranu před predátory a pytláky. Tato rozptýlenost dopadající ekonomicky negativně na producenta, je ovšem celospolečensky vyvážena plošným zadržováním vody v krajině, pozitivními vazbami na životní prostředí, vytvářeným kulturní krajiny i dalšími přínosy, ty však nejsou producentu nijak a nikým kompenzovány. V posledních letech se prohlubuje i nepříznivá vazba ochrany predátorů na škody způsobené jimi na rybách. Ročně tyto škody dosahují kolem 160 milionů Kč, z toho na kormorána připadá 43 %, na vydru 29 % a na volavku pak kolem 28 %.
Ekonomický tlak na producenty dotvářejí i tvrdé podmínky obhospodařování rybníků v chráněných územích, podle názorů rybníkářů i extrémní požadavky ochránců přírody a v každém případě pak nízká účast státu na krytí údržby rybniční krajiny (odbahňování) i neřešené úhrady mimoprodukčních funkcí rybníků a veřejných zájmů spolu se zvyšujícím se tlakem na rekreační využívání rybníků.
Samostatnou kapitolou k diskusi jsou farmářské ceny kapra. Trendu ostatních cen odpovídající vývoj se zlomil v roce 1997, kdy jako důsledek jejich růstu (snažícího se jen kopírovat narůstající produkční náklady) při snižujících se cenách vepřového a drůbežího masa došlo ke snížení zájmu spotřebitelů o kapra, a to jak na domácím, tak exportním trhu. Následoval zcela nekoordinovaný pokles cen, vrcholící doslova cenovou panikou (u menších producentů, nevybavených sádkami a tedy nucených prodat rybu „na hrázi“ lze hovořit o dumpingových cenách). Pokles cen se nezastavil a ještě v roce 2000 klesla farmářská cena kapra proti roku 1999 o 10 %. Nízké ceny v současnosti přetrvávají i při vzrůstajících produkčních nákladech. Tato situace zapříčiněná i skutečností, že do ekonomiky chovu ryb se promítá i celá řada mimoprodukčních aspektů (od retence vody přes protipovodňovou ochranu, regulaci vodního režimu v daném mikroregionu až po ochranu přírody či zachycování smyvů půdy, jež by jinak odcházely přímo do níže položených toků) je perspektivně neúnosná a už nyní se projevuje drastické omezování prostředků na investice či rekonstrukce, dochází k propouštění pracovníků, je zanedbávána údržba rybníků, ceny navíc nezohledňují rozdílné přírodní podmínky a handicapují tak producenty hospodařící v klimaticky nevýhodných regionech.
Snad nejzávažnějším problémem českého rybníkářství je vysoké zazemnění rybníků (vzniklé v socialistické éře jako důsledek velkoplošných smyvů zemědělské půdy, tedy nezapříčiněné samotnými rybníkáři), jež nejen omezuje produkční kapacitu rybníků, ale při jeho neřešení může vést k likvidaci rybníků v krajině se všemi vodohospodářskými, ekologickými, krajinotvornými i dalšími důsledky.
Hovořit o nejbližší budoucnosti českého produkčního rybářství znamená především analyzovat trh s rybami. Objemy odchovávaných ryb budou totiž jednoznačně vázány na realitu domácího a exportního trhu. Ani na jednom z těchto segmentů nelze předpokládat, že během krátké doby dojde k navýšení zájmu tak, aby produkční rybářství muselo opustit dosavadní způsob ekologického chovu ryb a přejít na zvýšení intenzity hospodaření vycházející z předkládání krmných směsí (ekonomicky daleko náročnější způsob).
Dramatické produkční změny nelze v ČR očekávat i proto, že produkční kapacita (rybníky) je historicky daná, přičemž výroba bude i perspektivně založená na kapru. Stabilitu sektoru pak bude určovat především ekonomické pozadí chovu, což opět hovoří ve prospěch ekologické produkce na základě přirozené potravy.
Predikovat budoucí vývoj u exportu je téměř nemožné. Kapr jako dominantní exportní ryba má i nadále bude mít v zemích západní Evropy charakter regionálního produktu a zda jeho spotřeba bude zachována či se bude měnit závisí nejen na generační výměně či stravovacích návycích, ale i na jeho komparativní ceně k lososovitým rybám. S nabídkou mohou přijít další producenti, a tak je ve hře mnoho neidentifikovatelných faktorů.
V každém případě však české produkční rybářství musí postupovat na exportním i domácím trhu daleko účinněji. Vývoz ryb je v současnosti z větší části předmětem zájmu několika evropských velkoobchodníků využívajících některé naše obchodní slabiny. Jejich protějškem by neměli být dosavadní jednotliví producenti, ale silné odbytové organizace hájící odpovídající cenu kvalitní české ryby, mající na zahraničním trhu stále velice dobrý zvuk. I když v celoevropských poměrech cena kapra v posledních letech mírně klesá, takové instituce by mohly (už proto, že ČR je rozhodujícím exportérem) napomoci přinejmenším ke stabilizaci ceny. na domácím trhu čeká produkční rybářství, ve srovnání s exportem, mnohem více práce. Ryby se zde utkávají se silnou konkurenční nabídkou substitučních potravin, jejichž cena je nižší. Má to sice svou logiku (kuře je do jatečné hmotnosti vyprodukováno za několik málo týdnů, kapr musí strávit v rybníku tři až čtyři roky), tu ale konzument není povinen respektovat. Zcela zákonitě se do spotřebitelských cen ryb promítají i nikým nevykrývané náklady spojené s realizací mimoprodukčních funkcí rybníků, ve skutečnosti nemají žádnou spojitost s výrobou ryb. I když bylo v posledních třech letech odvedeno hodně práce v propagaci konzumu ryb a členové Rybářského sdružení ČR na realizaci marketingové strategie vydali několik milionů Kč, výsledný efekt měřený zvýšenou spotřebou ryb se zatím nedostavil. Farmářské ceny ryb jsou přitom schopny maximálně vykrýt prostou podnikovou reprodukci. Pochopitelně, že nejsou dány záruky stability produkčního rybářství, natož pak expanze. Problémem je i koncentrace prodeje ryb do posledního čtvrtletí podložená přirozenou nejistotou chovatelského výsledku (od nepředvídatelných klimatických podmínek až po neodhadnutelnost vývoje cen substitučních potravin) v předchozích třech čtvrtletích. I tady může být existence odbytové organizace výrobců přínosem (jedna prodávající zhruba třetinu ryb produkovaných v ČR již začátkem letošního roku vznikla).
České produkční rybářství mající za sebou půltisíciletí své existence, vstupuje do období, kdy mu mnoho nepomůže ani dobře zvládaná chovatelská technologie. Jeho budoucnost se paralelně odvine z prosazování ryb na trhu, ze společenského a doufejme i ekonomického zohlednění, že rybníky, které na území ČR budou existovat i nadále, jsou multifunkčním prostředkem daleko svým významem přesahující pouhou produkci ryb. Prosazení ryb na trhu bude pochopitelně výlučně věcí rybářů samotných; ocenění multifunkčnosti rybníků doprovázené odpovídajícími finančními podporami bude záležitostí společnosti. Bez vzájemného pochopení a koordinovaného postupu by se celý sektor produkčního rybářství potácel v nejistotách.
Ing. Václav Šilhavý
Rybářské sdružení České republiky
