V posledním desetiletí vyvstává v České republice problém s nadprodukcí píce z travních porostů. Ten je dán na jedné straně snižováním počtu přežvýkavců a na straně druhé zvyšováním výměry trvalých luk a pastvin.
To vede k tomu, že značná část travních porostů není sklízena na píci. Travní porosty plní ale řadu ekologických mimoprodukčních funkcí, které jsou v současné době společensky významnější než samotná produkce píce. Je to zejména funkce protierozní (vynikající účinek proti větrné i vodní erozi), hydrologická (zvýšená zasakovací schopnost, omezování lokálních povodní), hygienická (kvalita podzemních vod), kultivační (obohacování půd humusem), estetická (květnaté louky), krajinotvorná (vysoký podíl v horských oblastech má vliv i na turistiku) a trvalé travní porosty slouží i jako rezervoár mnoha ohrožených druhů rostlin a živočichů (Buchgraber et al., 1994, Fiala et Gaisler, 1999, Fiala, 2001). Na venkově žije asi 25% populace našeho státu a další významná část zde tráví svůj volný čas. V podhorských a horských oblastech tvoří travní porosty až 37% plochy krajiny. To má velký vliv na cítění a jednání lidí (Fiala et Gaisler, 1999). Pokud mají travní porosty plnit uvedené mimoprodukční funkce, je třeba, aby byly řádně ošetřovány a sklízeny.
Podklady pro tuto práci byly získány z údajů publikovaných Českým statistickým úřadem v jednotlivých statistických ročenkách. Po telefonických konzultacích s pracovníky ČSÚ odpovědnými za jednotlivé části byl upřesněn výpočet produkce objemné píce. Získané údaje byly seřazeny do tabulek a byly konfrontovány s vybranými publikacemi s cílem zjistit plochu travních porostů, která není využívána na píci.
Z tabulky 1 vyplývá, že i v období 1. republiky bylo v České republice vysoké procento zornění, kdy podíl trvalých travních porostů na zemědělské půdě byl nižší než dnes. Petrášek (1972) uvádí jako důvod neekonomický chov skotu v ČSR ve 20. letech oproti prodeji tržních plodin. Vzhledem k úbytku ploch zemědělské půdy za období 1935 až 1999 (o 697 000 ha) však bylo v absolutní výměře v roce 1935 o 113 000 ha trvalých luk a pastvin více. V porovnání s evropskými státy je však v současnosti stupeň zornění v ČR velmi vysoký (Rakousko 43 % - bez 900 000 ha alpských pastvin 65 %, Nizozemí 55 %, Francie 61 %, Velká Británie 39 %).
V tabulce 2 je znázorněn vývoj počtu přežvýkavců a koní v České republice od roku 1956. Nejvyššího počtu skotu bylo dosaženo před 2. světovou válkou, ale nebylo uváděno zatížení zemědělské půdy dobytčími jednotkami. Vzhledem k tomu, že hmotnost zvířat byla patrně menší než dnes, nebylo dopočítáno zatížení zemědělské půdy. Bylo jistě vyšší než v poválečném období, což bylo dáno také vyššími stavy koní. Z tabulky 2 je patrná rostoucí užitkovost dojnic, zejména mezi roky 1997 a 1999. Toto prudké zvýšení užitkovosti bylo způsobeno patrně likvidací neefektivních chovů dojnic a zlepšením kvality podávaných krmiv.
Stav ovcí byl před 2. světovou válkou ještě nižší než dnes, což dokládá, že jejich chov zde neměl dlouhou tradici a stav ovcí byl zvýšen uměle v 50. letech. Podobné změny stavů ovcí zaznamenal v Českých zemích i v 19. století. Nejmarkantnější úbytek počtu zvířat byl zaznamenán u koz a koní. V roce 1999 bylo v ČR chováno pouze 3,8 % stavu koz a 6,0 % koní z roku 1935.
V tabulce 3 bylo vyhodnoceno pouze období od roku 1980, neboť v dřívějších letech bylo obtížné stanovit produkci sušiny jednotlivých pícnin. Z uvedených hodnot je zřejmý narůstající význam kukuřice, pokles podílu ostatních jednoletých pícnin, ale i víceletých pícnin na orné půdě a nárůst podílu píce z TTP v krmných dávkách zvířat.
Snižování ploch víceletých pícnin na orné půdě (jetelovin a jetelovinotrav) a jejich podílu v krmné dávce skotu vede mimo jiné k nebezpečí snižování úrodnosti orných půd (1980 – 563 600 ha; 1990 – 505 400 ha, 1999 – 395 300 ha víceletých pícnin na orné půdě).
Zvyšování podílu silážní kukuřice v krmné dávce zvířat je dáno mimo jiné dotační politikou státu, který podporuje vysokou užitkovost dojnic. Její využívání u vysoce produkčních dojnic je dáno vysokou koncentrací energie, výnosem živin, jednoduchou agrotechnikou, nabídkou moderních hybridů a zvládnutou technologií sklizně při vyšší sušině. Kukuřice je však z ekologického pohledu rizikovou plodinou vzhledem k používání triazinových herbicidů a enormnímu nebezpečí půdní eroze.
Abychom mohli zjistit velikost plochy travních porostů, která není sklízena na píci, je třeba zjistit, kolik píce potřebuje 1 DJ za rok. Počítáme samozřejmě s tím, že veškerá plocha pícnin na orné půdě je sklízena na píci. Podle krmivářské normy (Sommer et al., 1994) závisí příjem sušiny objemné píce u dojnic na jejich užitkovosti a na koncentraci energie v píci. U dojnice o hmotnosti 500 kg a užitkovosti 16 kg FCM je příjem objemné píce při 4,8 MJ NEL 9,3 kg, při 6,0 MJ NEL pak 12,6 kg, tj. zvýšení o 35,5% více. Při hmotnosti dojnice 600 kg a užitkovosti 20 kg FCM 9,9, respektive 14,2 kg sušiny objemné píce na den, což je nárůst o 43 %. U mladého skotu je rozdíl v příjmu méně a vysoce kvalitní píce ještě větší než u dojnic. To znamená, že při produkci píce s vyšší koncentrací energie se podstatně zvýší její příjem zvířaty při současném snížení spotřeby jadrných krmiv.
Kolář (1986) stanovil potřebu objemné píce pro dobytčí jednotku na 10 kg sušiny a den (3,65 t na rok), Kopřiva (ústní sdělení) dle novějších údajů při vyšší užitkovosti zvířat (viz tab. 2) a vyšší kvalitě píce vypočetl průměrnou potřebu 12,0 kg sušiny/DJ/den (4,38 t na rok). Uvedené množství je nutné zvýšit o ztráty při sklizni a konzervaci píce, které jsou Kolářem (1986) ohodnoceny na 22 % ke zkrmitelnému množství. Z toho vyplývá, že celková roční potřeba vyprodukované objemné píce na 1 dobytčí jednotku by měla být 4,5 až 5,4 t sušiny, bez započítání rezerv.
Z tabulky 3 vyplývá, že v minulé době (1980, 1990) nebyl produkován dostatek objemné píce a bylo nutno přikrmovat zvířata slámou, která není do bilance započítávána. Naopak v posledních letech je zaznamenáván přebytek objemné píce (0,2 až 1,1 t sušiny/DJ.rok), což vede k tomu, že část travních porostů není sklízena na píci.
Pokud bychom chtěli zjistit plochu „nadbytečných“ travních porostů, je třeba kalkulovat se ztrátami pouze 16 %, neboť asi 30 % ploch pícnin je konzervováno sušením na seno, kde jsou již ztráty při statistickém zpracování odpočteny. Potřeba sušiny by pak byla při kalkulaci s novějšími údaji (12 kg sušiny/DJ/den) 5,08 t/DJ/rok. Přebytek objemné píce v roce 1999 je tedy 0,46 t, což při daném počtu DJ a reálném výnosu extenzívních travních porostů 3,0 t/ha odpovídá 210 000 ha travních porostů, které nejsou potřeba k produkci píce. Podle publikovaných odhadů se v České republice nevyužívá na píci 30 % travních porostů.
Určité využití nadbytečných travních porostů je možno nalézt v jejich pastevním využívání. Pastva zvířat má řadu výhod jak z hlediska jejich zdravotního stavu, tak i z hlediska ekonomického a ekologického (snížení potřeby dodatkové energie a nákladovosti). Pastva s optimálním zatížením byla vždy nejpřirozenějším a nejlevnějším způsobem obhospodařování a využívání travních porostů v méně příznivých podmínkách. .Další výhodou je to, že pastevní porosty poskytují menší výnosy, než porosty luční. Snížení výnosů suché píce pastvin v porovnání s lučními porosty je 20 až 30 % (Gruber et al. 1997, Kohoutek et al. 1999). Pastevní píce má vyšší koncentraci živin a nižší podíl vlákniny. Příjem sušiny pastevní píce je vyšší než příjem sušiny lučního sena. U dvousečně využívané louky stanovili Gruber et al. (1997) příjem sušiny píce 11,6 kg/ks/den, zatímco při čtyřsečném využívání se příjem píce zvýšil na 16,4 kg, což je nárůst o 41 %. Koncentrace energie se zvýšila ze 4,6 na 5,6 MJ NEL/kg sušiny. V pastevní píci však může být koncentrace energie (a tím i příjem píce) ještě vyšší - až 6,4 MJ NEL/kg sušiny (Buchgraber et al., 1994, Hejduk, 2000).
Statisticky evidovaná plocha pastvin nezobrazuje plochy skutečně spásaných travních porostů a proto je obtížné stanovit, jaký podíl TP je spásán. Přesnější hodnoty bude možno hledat z údajů v posledních dvou letech, kdy je využíván dotační titul pro pastevní odchov skotu a ovcí a spásané plochy jsou lépe evidovány. Ani zde nebude možno nalézt zcela přesné údaje, neboť ne všichni zemědělci, kteří využívají pastevní chov zvířat splňují podmínky pro přiznání dotačního titulu.
Vítek (1995) poukazuje na nutnost omezení výměry orné půdy z důvodu nadprodukce potravin a přebytečnou půdu navrhuje částečně zalesnit a zbytek zatravnit a obhospodařovat na základě společenské objednávky pouze pro udržení mimoprodukčních funkcí travních porostů.
Pro efektivnější využití a obhospodařování travních porostů v České republice bude potřeba při současných stavech přežvýkavců a koní (nelze předpokládat výrazné zvýšení v blízké budoucnosti) zvýšit plochu spásaných ploch (také s ohledem na welfare zvířat). Dále bude nutno pro zvýšení konkurenceschopnosti našeho zemědělství snížit plochu pícnin na orné půdě a zlepšit systém obhospodařování trvalých travních porostů zvýšit nutriční hodnotu travní píce a tím i její příjem zvířaty. Plocha TTP je závislá na dotační politice státu a nelze očekávat pokles ploch trvalých luk a pastvin, neboť v zemích EU je jejich podíl podstatně vyšší než u nás. Je potřeba si uvědomit, že nejlevnější „údržba“ travních porostů je jejich spásání zvířaty.
Literatura k dispozici u autora.
Příspěvek byl přednesen na konferenci Pastvina a zvíře, září 2001, MZLU v Brně
Ing. Stanislav Hejduk Ph.D., prof. Ing. František Hrabě, CSc.,
MZLU, Brno
