Tento příspěvek je pokračováním článku „Zásady krmení a přikrmování jelenovitých“, který byl otištěn ve Farmaři č. 11 a ve kterém bylo uvedeno proč, kdy a jak krmit či přikrmovat. Logicky musí navazovat, co se s potravou v organizmu děje a hlavně – čím krmit či přikrmovat.
Přijatá potrava je několika málo žvýkacími pohyby nahrubo rozmělněna, polknuta a jícnem dopravena do bachoru. Takto je v poměrně krátké době přijata část denní dávky krmiv. Zvířata (zvěř) se většinou po určitém naplnění bachoru odeberou od potravního zdroje na klidnější a skrytější místo, kde ulehnou a začínají přežvykovat. Nahrubo rozmělněná potrava se vrací jícnem do dutiny ústní, kde je důkladně rozmělněna. Při tom zvíře (zvěř) vykoná několikanásobně více žvýkacích pohybů, než při přijmu potravy. Přežvykovaná potrava je mísena se slinami, které u přežvýkavců mimo jiné udržují stabilitu vnitřního prostředí v bachoru. Jelen evropský však vytváří ve srovnání s ostatními přežvýkavci slin poměrně málo, takže i jejich pufrovací schopnosti jsou menší. Přežvýkaná potrava promísená se slinami je polknuta a dostává se opět do bachoru. V tomto okamžiku se stává potravou pro mikroorganizmy. Jejich enzymy rozloží vlákninu na jednoduché, již vstřebatelné sacharidy. Kdyby k tomuto procesu nedošlo, vláknina by prošla zažívacím traktem beze změny a neměla by pro zvíře žádný podstatný efekt. Obdobně jsou pro organizmus přežvýkavce jinak specializovanými mikroorganizmy zpřístupněny složité bílkoviny a tuky. Při těchto procesech vznikají těkavé mastné kyseliny, které jsou vstřebatelné stěnou bachoru do krve a dále v játrech využity k syntéze látek v těle zvířete využitelných. Z plynů, které rovněž vznikají při mikrobiálním trávení v bachoru, jsou některé (čpavek) vstřebatelné stěnou bachoru a využity obdobně jako těkavé mastné kyseliny. Ostatní (metan) odcházejí jícnem – krkání. Mikroorganizmy po splnění své funkce spolu s natrávenou potravou postupují zažívacím traktem, pokračují ve své „práci“ v čepci a knize a v dalším procesu trávení jsou jejich buňky ve slezu a tenkém střevě enzymaticky rozrušeny. Tím se pro potřeby zvířete uvolní nezanedbatelné množství především bílkovin.
Vzhledem k tomu, že životní cyklus mikroorganizmů je velmi krátký a je důležité aby mikrobiální pochody v bachoru probíhaly kontinuálně je nutné, aby zvířata (zvěř) byla přikrmována či krmena v pravidelných intervalech minimálně jednou denně. Je velkou chybou, jestliže je především zvěř ve volnosti přikrmována např. jednou týdně. Toto přikrmování je ve svém důsledku vždy nárazovým zařazením nového krmiva do krmné dávky se všemi negativy z toho plynoucími.
Objemná krmiva
Jsou základní složkou krmných dávek všech přežvýkavců, tedy i jelenovitých. Vyznačují se nízkou koncentrací živin a poměrně vysokým obsahem vlákniny a ligninů. Určité množství objemných krmiv je potřebné pro správnou funkci předžaludků. Mezi tato krmiva patří všechny druhy trav a bylin, a to jak čerstvé, tak konzervované sušením (sena, slámy), případně silážováním. Řadí se sem rovněž veškeré listy a letorosty stromů a keřů, které slouží jelenovitým jako přirozená potrava.
Největší význam pro jelenovité má v době vegetace plnohodnotná pastva v níž jsou zastoupeny trávy, byliny listy a letorosty náletových plevelných stromů a keřů (vrba, topol borůvka, malina). V zimním období jsou hlavním zdrojem klasicky sušená objemná krmiva – sena, letnina, sušené kopřivy apod. Obsah sušiny se v těchto krmivech pohybuje kolem 86 %. Nižší obsah sušiny umožňuje rozvoj plísní a nižších hub. Zaplísněné krmivo je pak v praxi neupotřebitelné. Zvířata (zvěř) ho nepřijme a pokud pro absolutní nedostatek jiné potravy ano, působí jí zdravotní potíže.
Nejpříhodnější je taková skladba sušených krmiv, jakou v čerstvém stavu jelenovití přijímají. V praxi to znamená, že do skladovacích prostor (oborohy, seníky, krmelce s kapacitou na celou zimu) se vrství seno z luk, kde jsou zastoupeny trávy i byliny, letnina, sušené kopřivy apod. Všechna krmiva se sklízejí zásadně v době optimální vegetační zralosti, kdy je v rostlinách největší koncentrace živin, to znamená trávy před metáním, byliny před květem, letnina nejlépe v červnu.
Nevhodné je zkrmování samotných sen z monokulturních porostů, protože postrádají potřebnou pestrost nabídky a většinou nemají vyrovnaný poměr živin. Z vojtěškového sena, které svým obsahem živin by bylo vhodné v předjarním období zvířata (zvěř) vybírají pouze lístečky a tvrdé stonky nechají bez povšimnutí. Tím ve skutečnosti přijímají krmivo, které se obsahem živin blíží krmivu jadrnému a v bachoru se projeví nedostatek strukturální vlákniny. Jetelové seno obsahuje velké množství dusíkatých látek a poměrně malé množství vlákniny. Proto je nutné toto seno zkrmovat s dalšími krmivy, např. se senem monokulturních trav (jílek) či s letninou.
Mezi objemná krmiva lze zařadit rovněž kůru stromů. Předpokládá se, že zvěř v zimním a předjarním období potřebuje pro správnou činnost zažívacího traktu vedle dostatečného množství vlákniny ještě třísloviny (tanin), lignin a možná i pryskyřice. K zamezení škod loupáním je proto vhodné, když mají zvířata (zvěř) přístup i k těmto krmivům, aniž by působila škody na lesních porostech. Toho lze docílit tím, že jsou zvířatům (zvěři) předloženy větve z ořezu ovocných stromů, klest z těžby atd. V praxi se dříve úmyslně zakládaly tzv. okusové plochy, ve kterých byla zastoupena hlavně lípa, jeřáb, osika, a jíva.
Vedle sušení lze objemná krmiva konzervovat rovněž silážováním, kdy bez přístupu vzduchu dochází k mléčnému kvašení a jednoduché cukry jsou zkvašeny na kyselinu mléčnou, která je přirozeným konzervantem siláže. Při silážování je proto nezbytné, aby silážované krmivo o obsahu sušiny 30 – 35 % bylo pořezáno na max. délku řezanky 3 cm, silážní prostor byl zaplněn pokud možno najednou, ze silážované hmoty důsledným upěchováním vytlačen vzduch a hmota neprodyšně uzavřena a zatížena. Zrání siláže probíhá přibližně 6 týdnů. Pro výživu jelenovitých není vhodné používat umělé konzervační prostředky s výjimkou melasy do obtížně silážovatelných pícnin (vojtěška, jetel). Dobrá siláž příjemně voní a jsou v ní patrné struktura původní hmoty nepatrně barevně změněné. Siláž nevhodná ke zkrmování páchne po kyselině octové nebo máselné, je proti původní hmotě výrazně barevně změněná, původní struktury jsou nerozeznatelné, je cítit hniloba. Po odkrytí siláže při začátku jejího zkrmování je nutné odstranit vrchní vrstvu, ve které i u dobře založené siláže dochází k oxidativním pochodům. Odkrytím siláže dochází k jejímu provzdušnění a tím pádem k druhotnému kvašení. Nejprve se siláž zahřeje. Již toto stadium je pro jelenovité nebezpečné. Mimo problémy projevujícími se v oblasti trávení, vzniká při zkrmování nekvalitních siláží nebezpečí poruch zdravotního stavu působením metabolitu plísní a nižších hub (mykotoxinů). Jejich přítomnost nelze prokázat smyslově. Proto je vhodné při laboratorním stanovení kvality siláže zaměřit se nejen na obsahy jednotlivých živin a silážních kyselin, ale rovněž na zdravotní nezávadnost.
Kvalitní silážovaná krmiva mohou být s úspěchem využita, ale pouze tam, kde je siláž předkládána denně čerstvá, zbytky jsou denně odstraňovány a z čela vybírané siláže se denně odebere min. 30 cm.
Jadrná krmiva
Pro potřeby výživy jelenovitých je vhodné jadrná krmiva členit na jadrná krmiva glycidového charakteru, tedy ta, ve kterých převažuje energetická složka (např. obiloviny), a jadrná krmiva bílkovinného charakteru s převahou dusíkatých látek (např. extrahované šroty, semena luštěnin).
Při přikrmování jadrnými krmivy je nezbytné dodržovat určité zásady, protože jadrná krmiva jsou pro jelenovité velice atraktivní. Z tohoto důvodu jsou schopni přijmout jadrných krmiv takové množství, které vyvolá dysfunkci bachoru a velmi často vede k akutní acidóze a úhynu. Jadrná krmiva se předkládají v takovém množství a takovým způsobem, aby každý jedinec přijal omezené, jemu příslušné množství.
Z obilovin nelze doporučit větší dávky pšenice, která svým vysokým obsahem lepku vytvoří v bachoru lepkavou, obtížně stravitelnou hmotu. Naopak lze doporučit obiloviny s vyšším obsahem vlákniny – oves, ječmen.
Semena luštěnin obsahují inhibiční látky, které z činnosti vyblokují důležité trávící enzymy. Proto jich je možné zkrmovat jen omezené množství, nebo je ošetřit tepelně či naklíčením.
Uvažuje-li chovatel o přikrmování krmiv s vysokým obsahem tuků (olejniny, pokrutiny), měl by znát jódové číslo tuku daného krmiva, aby si ověřil, zda tuky v krmivu nejsou žluklé. Obdobné problémy mohou nastat i s kukuřičným šrotem, protože kukuřice obsahuje kolem 4 % tuků, které po sešrotování rychle podléhají oxidaci.
Jelenovitým se předkládá vždy takové jadrné krmivo a v takovém množství, aby doplnilo objemnou složku krmné dávky na kompletní krmnou dávku, která svým množstvím a živinovým složením odpovídá danému druhu, dané kategorii a danému ročnímu období.
Dužnatá krmiva
Vyznačují se vysokým obsahem vody a nízkou koncentrací živin. Mají dietetický význam, některá jsou cennými zdroji vitamínů a minerálních látek. Do této kategorie se řadí okopaniny (řepy, mrkev, brambory, topinambury, vodnice, tuřín), průmyslové odpady z jejich zpracování (cukrovarské řízky), dále např. kedlubny, zelí, ovoce, apod., ale také plodnice vyšších hub, které v pozdním létě a na podzim jelenovití přijímají a mohou tvořit podle některých autorů až 20 % bachorového obsahu.
Předkládaná dužnatá krmiva by neměla být zmrzlá. Příjem zmrzlých krmiv s vysokým obsahem vody vede k odčerpání značného množství tepelné energie k zahřátí bachorového obsahu a ve svém důsledku může vest k podchlazení organizmu. Jsou-li dužnatá krmiva zmrzlá, je nutné jejich dávky minimalizovat. Nikdy by se však neměla předkládat dužnatá krmiva rozmrzlá, která mají mrazem narušené buněčné stěny a rychle podléhají zkáze.
Brambory je možné zkrmovat prakticky celou zimu, pokud jsou dobře uskladněné. V předjaří však nesmí být zkrmovány brambory naklíčené, protože obsahují zdraví škodlivá alkaloid solanin.
Mrkev a barevné řepy jsou zdrojem beta karotenu, proto by se měly zkrmovat v předjaří, kdy vlivem skladování klesá obsah tohoto důležitého provitaminu v objemných krmivech (seno).
Minerální doplňky
U každého jedince se potřeba minerálních látek mění v závislosti na stáří, hmotnosti, fázi reprodukčního cyklu a ročním období. Tyto nároky jsou v literatuře poměrně dobře dokladované. Obtížné a značně nákladné je stanovení obsahů jednotlivých prvků v krmivech. Nejobtížnější však je zjistit, jaké množství minerálních látek každý jedinec přijme z přirozených zdrojů potravy. Bez tohoto zjištění není efektivně možné doplnit krmnou dávku o konkrétní prvek případně konkrétní minerální krmnou přísadu s obsahem více prvků. Existují lokality, kde je v půdě, a tím pádem i v rostlinách, určitý prvek deficitní, jiného je nadbytek. S tímto stavem bývá seznámen místně příslušný veterinární lékař, který bývá schopen chovateli v otázkách minerální výživy poradit.
Pokud se nejedná o léčebné zásahy, kdy se nedostatek minerálních látek projevuje klinicky a kdy jsou minerální látky podávány v medikovaných směsích či ve formě bolů přímo do bachoru, předkládají se minerální doplňky jelenovitým ve formě obtížně ztíratelných lizů. Tyto lizy se musí umístit tak, aby na ně nepršelo, protože po rozmoknutí hrozí nebezpečí nadměrného příjmu.
Celoročně by jelenovití měli mít přístup ke kamenné soli, protože sodík se významnou měrou podílí na osmotickém tlaku krevní plazmy a tím ovlivňuje výměnu vody v organizmu. Je rovněž součástí trávicích šťáv ve slezu. V přirozené potravě bývá sodíku nedostatek.
V období tvorby kostí (růst mláďat, růst plodu, parožení) mají jelenovití zvýšené nároky na kostitvorné minerály, především vápník a fosfor. Potřeba těchto prvků se rovněž zvyšuje u kojících samic, které jich velké množství vyloučí mlékem. V těchto obdobích je vhodné předkládaní komerčních lizů s obsahem Ca a P. Je možné použít i lizy vyráběné pro ostatní hospodářské přežvýkavce, ve kterých jsou prvky v poměru 1,3 – 1,7 Ca : 1 P.
Z mikroprvků je vhodné jelenovitým předkládat ve formě lizů selen, měď, železo a zinek. Předkládání ostatních prvků v jiné než přirozené potravě by mělo být prováděno pouze v indikovaných případech po dohodě s veterinárním lékařem, který určí dávkování a způsob podávání.
VÚŽV Praha – Uhříněves
Foto archiv
Ing. Hubert Herrmann, CSc.,
