Welfare u hospodářských zvířat je v poslední době poměrně důležitým tématem – ať už z pohledu chovatelů, nebo spotřebitelů.
Nedávno se objevily informace zpochybňující dobré životní podmínky zvířat v českých chovech. Dokonce bylo naznačováno, že jsou zvířata chovateli týrána. To je však třeba důrazně odmítnout. Drtivá většina chovatelů nemá nejmenší zájem týrat zvířata, která chovají. Jsou s nimi v každodenním styku, velmi dobře chápou jejich potřeby a podle možností se snaží je i naplnit. Jakékoli špatné chování vůči zvířatům se totiž velmi brzy vrací: problémovým chováním samotných zvířat, zhoršením jejich užitkovosti a ve výsledku i horšími ekonomickými výsledky chovu.
Jsou welfarová opatření přijímaná EU v chovech HZV opodstatněná?*
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Jak psáno v článku, každý se snaží mít pro svá zvířata ty nejlepší podmínky. Jsou sice vyjímky, ale ty jsou všude. Je proto dobře dávat návody, ale né příkazy..... Taky je až příliš předpisů a kdyby je dodržovala kdejaká babka na vsi, tak oficielně neprodá chalupářům ani vajíčko. Chce to zdravý rozum a né úřady. Když jsem osobně potkala Nečasova poradce pro lesnictví, tak jsem měla co dělat, abych zachovala slušnost, když radil ženském při ožínání. Teorii asi zvládal, ale lidem, kteří pracují v lese téměř dvacet let, byl pro smích.....
Připojuji názor Jana Stibala, ředitele SCHPCM, který jsme zveřejnili v Našem chovu:
To, že prasata u nás nejsou týrána bezesporu dokládají i veřejně dostupné informace Státní veterinární správy. Ta je v ČR pověřena, mimo jiné, kontrolou welfare. Podle zprávy z roku 2013 bylo kontrolováno více než 17 milionů zvířat a pochybení byla zjištěna přibližně v jednom procentu případů.
Pohled na to, co je týrání a co ne, se musí nutně lišit u lidí, kteří jsou se zvířaty v každodenním styku, jejichž prací je se o ně denně starat, a u lidí, kteří navštíví jednou za dlouhý čas (a mnohdy i ilegálně!) chov prasat. Mnoho operací se může při povrchním a zjednodušeném pohledu jevit jako týrání. Ve výsledku však jde o pravý opak – o předcházení mnohem problematičtějším následkům a razantnímu zhoršení pohody zvířat. Pokud by stejným pohledem byla nahlížena péče o lidi, bylo by vrtání zubu považováno za týrání a jeho vytržení za brutální zločin. Všechny kroky je třeba posuzovat v komplexu a se znalostí přirozeného chování zvířat a technologie jejich chovu. Bez toho se může stát, že mnohá dobře míněná opatření ve svém důsledku mohou způsobit vážné zdravotní problémy či zhoršení kvality života zvířat, jež měla chránit.
Příkladem takových kontroverzních snah, ukotvených dokonce v evropské legislativě je manipulovatelný materiál, který by měl být dostupný prasatům pro uspokojení jejich etologických aktivit. Ve směrnici jsou takové materiály dokonce vyjmenovány: sláma, seno, houbový kompost či rašelina. Je však třeba si také uvědomit, že všechny tyto materiály představují obrovské riziko z hlediska biologické ochrany chovu. Obzvlášť dnes, při problémech s africkým morem prasat (ale i jindy kvůli klasickému moru prasat, Aujeszkyho chorobě, aviární tuberkulóze …) se jedná o velmi nebezpečné materiály, které mohou kteroukoli z výše uvedených chorob (a ještě mnohé další) do chovu zavléct. Troufnu si říci, že legislativa nebyla v tomto ohledu tvořena racionálně, se znalostí věci, ale naivně, pod tlakem lobbistických skupin. Výsledek potom vážně komplikuje celý chov prasat.
Další často kritizovanou operací je broušení zubů u selat. Zákrok, který sám o sobě vypadá jako zcela bezohledné týrání, má svůj důvod v pravém opaku – v ochraně zvířat. Pokud u selat nejsou obroušeny špičáky, dochází v početných vrzích při boji o místo u vemene k poraněním jak selat navzájem, tak vemene prasnice.
Podobná situace je u krácení ocásků. U prasat není část ocásku inervována – to znamená, že je necitlivá. Proto prasata nevnímají nijak bolestivě, pokud jiné sele okusuje ocásek. Jakmile však začne téct krev, dochází k výrazné agresivitě a není výjimkou, že prasata svého druha i zabijí. I v případě, že ne, dochází k rozsáhlým zánětům a dokonce k ochrnutí zadních končetin. Obroušení špičáků i krácení ocásků tak, pokud je provedeno správně, odborně a podle veškeré legislativy, paradoxně zlepšuje životní pohodu zvířat a jejich zdraví.
Pokud se jedná o ustájení prasnic, pak od počátku loňského roku platí povinnost, aby prasnice byly po většinu času březosti chovány ve skupině s možností volného pohybu a kontaktu s ostatními zvířaty. Přestože toto opatření vyžadovalo obrovské náklady na kompletní změnu technologie většiny chovů, neexistuje u nás pravděpodobně chov, který by tuto povinnost nesplnil.
Vše je velmi pečlivě kontrolováno inspektory Státní veterinární správa a chov, který by neměl prasnice ustájeny skupinově, by byl uzavřen. Na druhé straně je třeba přiznat, že napříč EU jsou legislativní pravidla dodržována velmi odlišně. Je smutné, že v nadpoloviční většině členských států je dosud tolerováno, když chovatelé neplní směrnici EU o welfare prasat.
Přitom je třeba mít na paměti, že welfare a opatření s ním spojená jsou ekonomicky náročná. Jen změnám vynuceným povinným chovem prasnic ve skupinách je připisováno přibližně desetiprocentní zdražení jatečných prasat, ke kterému došlo v posledním roce. Je proto třeba hledat zdravou rovnováhu mezi maximálně ohleduplným chovem zvířat a ekonomikou produkce potravin.
Ing. Jan Stibal,
SCHPCM