Termín welfare v posledních letech zaznívá stále více ze všech možných stran. Ačkoliv by lepší životní pohoda zvířat měla být shodným cílem chovatelů, veřejnosti i aktivistů, problémem je, že každá strana se na problematiku dívá jinak, na základě odlišných znalostí a s jinými očekáváními. Obecně lze říci, že odborné záležitosti by se vždy měly nechávat lidem z praxe a v chovatelském časopise snad ani nelze uvést nic jiného, než že „my tomu přeci rozumíme nejlépe”. Na jednu stranu to tak určitě je – kdo jiný by měl mít nejhlubší povědomí o problematice, než ti, kdo se v ní neustále pohybují. Na stranu druhou je potřeba si upřímně přiznat, že má živočišná výroba v ohledu welfare mnohé rezervy, na kterých je potřeba pracovat. A také, že když „jsme něco dělali 30 let” neznamená, že jsme to vždy dělali správně. Ve výsledku by z pokroku měli benefitovat všichni – zvířata, chovatel i společnost. Není to ale vždy tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Zatímco některá opatření představují příležitost, jindy se můžeme bavit spíše o překážce.
Problém totiž nastává ve chvíli, kdy se požadavky na vyšší welfare neslučují s tím, čeho je v praxi možné reálně dosáhnout. Někteří chovatelé se dnes k welfare opatřením občas staví rezervovaně či dokonce s mírným odporem. Pro takový postoj můžeme najít pochopení vcelku jednoduše. Mléčné farmy fungují jako pečlivě namazaný a napnutý řetěz. Mimo běžných úkonů kolem chodu stáda se každý den objevují neočekávané problémy, které je potřeba řešit. Moc dobře víme, jak důležité jsou u krav i telat stereotyp, pravidelnost a řád. Jakýkoliv větší zásah, který by byť i ve snaze o zvýšení welfare zvířat znamenal přílišné komplikace managementu stáda, může pomyslný řetěz zatížit příliš, až se přetrhne. Běžně se setkáváme s tím, že co funguje na jednom chovu v žádném případě nemusí fungovat na druhém, i když jsou od sebe oba vzdáleny přes kopec. Přesto na nás aktivisté a společnost tlačí s požadavky, které jsou mnohdy zcela neslučitelné s plošným zavedením do praxe. Mléčná farma není továrnou na pásovou výrobu součástek, pracujeme s živými tvory, které není možné naprogramovat na "sériovou výrobu". Je třeba hledat kompromis.
Jako naprosto jednoduchý příklad opatření, které se neslučuje s realitou zavedení do českých chovů, si můžeme představit mléčnou farmu, kde se telata nechávají s kravami i několik měsíců a přitom probíhá několikrát denně dojení, kdy je nutné od sebe matky s telaty oddělit a poté opět sloučit. Že takové farmy na světě existují a mohou být i úspěšné? Ano, to je pravda. Jedná se ovšem o naprostý zlomek chovů a rozhodně nelze říci, že takovýto systém můžeme plošně aplikovat. Spíše naopak. V drtivě většině českých podniků neexistují stáje, které by tento způsob chovu prakticky umožňovaly. Zkrátka a jednoduše, jakmile v honbě za lepším welfare překročíme hranici toho, co by neúměrně zkomplikovalo management stáda, má smysl otočit list a podívat se na jiné možnosti. A to třeba právě k telatům, kde jsou rezervy velice časté a kde se dá očekávat ten největší tlak.
Pozornost široké veřejnosti i aktivistů se v případě mléčných chovů soustředí totiž nejčastěji na telata. Je nám vytýkáno oddělování telat od krav po otelení, odrohování, ustájení ve venkovních individuálních boxech, krmení mléčnou krmnou náhražkou a tak dále. Všechna tato opatření jsou ovšem velice dobře odůvodněna a dělají se naopak ve prospěch zdraví a bezpečnosti telat. To si ovšem můžeme říkat mezi sebou. Laickou společnost nebude příliš zajímat, co si o problematice myslí odborníci či chovatelé. Tlak na živočišnou výrobu bude bezesporu stále sílit a kdo se nepřizpůsobí, ten nepřežije. Dříve či později můžeme očekávat konec individuálního ustájení telat, o kterém se již nějakou dobu mluví v USA i EU. Naprostá většina chovů na celém světě má telata přitom ustájena ve VIB. Co může vypadat jako zásadní překážka ale naopak v tomto případě skýtá velikou příležitost.
O tzv. sociálním odchovu telat se v poslední době mluví stále více. Benefity, které se pojí s párovým či skupinovým ustájením, jsou velice dobře popsané a celá řada podniků v ČR je začíná uplatňovat již dnes. I zde ale musíme zopakovat, že se zdaleka nejedná o univerzální cestu pro všechny chovatele bez rozdílu. Právě naopak – management telat v párech či přímo skupinách je v mnohém náročnější a vyžaduje výrazně vyšší standardy - na kvalitu ustájení, hygienu i péči ošetřovatelů. Proto je již v předstihu potřeba soustavně pracovat na opravdu kvalitním a domyšleném konceptu odchovu, nejlépe ve spolupráci s odborníkem, který se na telata specializuje a určí, zda je daný chov na tak zásadní změnu připraven. Dalším příkladem by mohlo být samotné krmení telat. V celé řadě podniků se dnes stále ještě praktikuje restriktivní či polo-restriktivní výživa, kdy telata dostávají výrazně omezené množství mléka za účelem co nejrychlejšího příjmu levnějšího starteru s cílem je brzy odstavit od "drahého" mléka/MKS. Tyto postupy jsou dnes již dávno překonány, ač bohužel sem tam zaznívají i z úst některých odborných poradců. A mohli bychom jít do větších detailů jako je velice časté napájení telat z volné hladiny či odrohování bez jakékoliv anestezie. Zkrátka máme u telat rozhodně na čem pracovat.
Budete čekat, až vám budou některé postupy nařízeny, nebo zvolíte pro-aktivní přístup? Nakonec to totiž vůbec nemusí být o nuceném nařizování a podvolování se. To, že je to stále ještě na nás, je jednoznačná příležitost. Štěstí přeje připraveným a proto má smysl začít telatům věnovat maximální pozornost a péči již teď. Upřímně řečeno si ji po dekádách, kdy byla na samotném okraji zájmu a investic, zcela jednoznačně zaslouží. Nemyslíte?
Ing. Tomáš Novotný
MTS spol. s r. o.
Kontakt: tom@mtssro.cz
Článek vyšel v Našem chovu 1/2023.*
