Medard roku 2001 se zapsal do dějin českého zemědělství černým písmem. Od tohoto dne víme s jistotou, že se v České republice vyskytuje „nemoc šílených krav“ čili BSE (bovinní spongiformní encefalopatie). Není to jistě důvod k jásotu, není to ale ani fatální neštěstí. S BSE v chovech skotu žije řada vyspělých evropských zemí a nikdo se z nich kvůli tomu nevystěhovává.
Můžeme se k těmto zemích v poklidu připojit, pokud se budeme chovat rozumně. Je na čase přestat si hrát na to, že jsme „něco extra“. Jak je vidět, tvrzení typu „to se nám nemůže stát“ se nám vymstila stejně jako všem, kdo se jím oháněli před námi. Neměli bychom se snažit o vlastní „specificky česká“ řešení nastalé situace. Podobali bychom se naivkovi, který se snaží vynalézt trakař. Mnohem spíše bychom se měli poohlédnout po zkušenostech zemí, které si už s BSE užily své. Velká Británie světu problém BSE „nadělila“ a pere se s touto chorobou nejdéle ze všech. Není proto od věci hlesat poučení i za kanálem La Manche. A že se ani Britové nevyvarovali v souvislosti s BSE fatálních chyb a omylů? Na to lze říci jen jediné. Moudrý člověk se učí z chyb druhých, hlupák se nepoučí ani z těch vlastních.
Může za všechno jen masokostní moučka?
Právě ve dnech, kdy česká veřejnost netrpělivě čekala na výsledky ověřovacích testů prvního případu BSE v ČR, vydala britská Královská společnost (The Royal Society) zprávu nazvanou „Přenosné spongiformní encefalopatie“ (Transmissible Spongiform Encephalopaties). Prestižní britská vědecká instituce se ve zprávě opět zabývala problémem „nemoci šílených krav“ a dalších jí příbuzných chorob. Je to zcela jistě velice zajímavé čtení i pro nás Středoevropany. Po 8. červnu 2001 je to pro Čechy čtení více než poučné. Pro zainteresované odborníky by to měla být doporučená ne-li dokonce povinná četba.
První námět k zamyšlení vyplyne čtenáři zprávy z faktu, že ani učenci z Královské společnosti netrpí iluzí, že už vědí o „nemoci šílených krav“ úplně všechno. Naopak, s pokorou pro dobré badatele přímo příslovečnou přiznávají, že pro ně zůstává spousta faktů zahalena tajemstvím. Mimo jakoukoli diskusi je ale původce „nemoci šílených krav“ a jí podobných chorob včetně lidských onemocnění, mezi kterými hraje prim Creutzfeldt-Jakobova choroba. Tam nehodlají členové Královské společnosti slevit z názoru, že všechny tyto choroby vyvolává nákaza zvláštní bílkovinou zvanou prion.
Druhý námět k zamyšlení nám poskytne fakt, že stále ještě není definitivně jasno v tom, jak se choroboplodné bílkoviny (priony) do těla skotu dostaly. Nákaza kontaminovanou masokostní moučkou zůstává nicméně tou nejpravděpodobnější příčinou. Možná šlo o masokostní moučku, která obsahovala priony ovcí onemocnělých ovčí prionovou chorobou zvanou skrapie. Možná šlo o masokostní moučku, která obsahovala priony, jež vznikly v těle skotu v důsledku spontánní mutace genu. V každém případě už ale začaly priony „žít svůj vlastní život“ a považovat masokostní moučku za jediný a výhradní zdroj prionů ohrožující hospodářská zvířata může být notně naivní.
Po zákazu zkrmování masokostních mouček skotu v roce 1988 se zdálo že „nemoc šílených krav“ musí celkem rychle vymizet. Faktem ale zůstává, že v Británii se objevuje BSE i u skotu, který se s masokostní moučkou nikdy nesetkal. I dnes, kdy se masokostní moučka nekrmí už plných dvanáct let, má Británie desítky nových případů BSE ročně. Cesty prionů jsou nevyzpytatelné.
Vertikální a horizontální přenos prionů
Prevence BSE zaměřená pouze na možnosti přenosu zkrmováním masokostní moučky má zjevně daleko do stoprocentní účinnosti. Nesmí se nám stát, že bychom „hlídali“ jen to, čím se v chlévech krmilo a krmí. Musíme brát v potaz i možnost tzv. vertikálního přenosu BSE tedy přenos z matky na mládě. Spolu s věhlasnými vědátory z britské Královské společnosti se musíme ptát, zda se mohou zvířata nakazit priony ještě jako plod v těle nemocné matky. Musíme se vážně zabývat otázkou, zda mohou telata přijmout priony od nemocné matky v mlezivu. Členové Královské společnosti považují tyto otázky za mírně řečeno „znepokojivé“. Stejně znepokojivé by měly být nyní i pro nás.
Z toho pro nás plyne třetí námět k zamyšlení. Je zapotřebí rozlišovat proces vzniku onemocnění BSE jako takového a způsobu, jakým se touto chorobou mohou nakazit jednotlivé kusy. Jestliže na vzniku BSE se s vysokou pravděpodobností podílelo zkrmování masokostní moučky, pak k jejímu dalšímu šíření v populaci skotu může možná docházet i jinými cestičkami. V populaci ovcí se už po staletí udržuje prionové onemocnění klusavka bez toho, že by byly krmeny masokostní moučkou. Ovce si tedy musejí priony předávat nějak jinak. Stejně tak jsou na tom divoce žijící američtí a kanadští jeleni, kteří trpí prionovým onemocněním označovaným jako CWD (chronic wasting disease - čili choroba chronického vyčerpání). Také ty nikdo nikdy nekrmil masokostní moučkou a přesto se mezi nimi priony šíří.
Čtvrtý námět k zamyšlení bychom mohli shrnout do staré dobré zásady: „Nikdy neříkej nikdy!“ Britští odborníci tuto zásadu znají jako „Never say never“ a důsledně ji ctí. Ani je nenapadlo jednoznačně vyloučit možnost tzv. horizontálního přenosu prionových chorob včetně BSE. Znamená to, že nevylučují možnost, že se choroba šíří ve stádě z kusu na kus. Mluvčí Státní veterinární správy neváhal v kritických dnech mezi 6. a 8. červnem ve sdělovacích prostředcích opakovaně zdůrazňovat, že se nemoc šílených krav „z kusu na kus“ přenosná není. Můžeme si to myslet, můžeme si tím být skoro jisti, ale měli bychom se chovat tak, jako kdybychom si zcela jisti nebyli. V současné době si tím totiž nemůže být jist vůbec nikdo.
Britští vědci jsou přesvědčeni, že pouhým přenosem prionů z matky na mládě se nemůže udržet onemocnění v populaci nakažených zvířat na významnější úrovni. Prionové onemocnění amerických jelenů, které v některých oblastech USA postihuje asi 20 % jelení populace, se snad může šířit i priony, které ulpí na rostlinách na pastvinách. Může se stejný nebo podobný mechanismus podílet i na přetrvávání výskytu BSE u britského skotu a skrapie u ovcí? Jen málokdo si asi troufne říci jednoznačně „Ano“. Jen o málo troufalejší je ale vyslovit jednoznačné „Nikoli!“
Pátý námět k zamyšlení nalezneme v té části zprávy, která zdůrazňuje naléhavost potřeby nových testů na prionové choroby. Ty by měly odhalit přítomnost prionů ve zvířecím či lidském těle dávno před tím, než se prionové onemocnění projeví neklamnými příznaky. Testy by měly vystačit s močí, krví nebo stěry z ústní sliznice a neměly by být závislé na vyšetření mozkové tkáně nebo míchy, které nelze provést jinak než posmrtně.
Pro nás z toho plyne naléhavá nutnost zareagovat velmi svižně na zavádění nových testů a nelitovat peněz, které to bude stát. Šetřit se nevyplácí.
Britové zkoušeli za vlády „železné lady“ šetřit na boji s BSE v jeho počátečních fázích a každá uspořená libra je v následujících letech přišla nekřesťansky draho. Dá se říci, že peníze vynaložené na boj s BSE v samém zárodku jejího šíření jsou vynaloženy podstatně efektivněji, než mnohonásobně větší sumy vynakládané na následné hašení průšvihů vzniklých v důsledku počátečním úsporných kroků.
Kam s ním?
Velkou pozornost věnovali vědci z Královské společnosti problému likvidace infekčního materiálu. Nerudovská otázka „Kam s ním?“ patří ve vztahu k BSE k těm nejožehavějším. Nám se to může zdát celkem bezpředmětné, protože zatím jsme likvidovali jedinou nakaženou krávu a hromadu vnitřností z kontejnerů, kam byly vyhozeny i vnitřnosti infikovaného kusu. Přesto by nám tenhle problém mohl poskytnout další, v pořadí šestý námět k zamyšlení.
Před Brity vyvstal probléme likvidace krav s BSE s novou naléhavostí během nedávné nákazy britských stád slintavkou a kulhavkou. Přiznejme si, že jsme ještě nedávno neměli jistotu, že se slintavka a kulhavka nerozšíří i k nám a že hranice spalující utracené kusy nezaplápolají i u českých a moravských vesnic. S masovým spalováním nakažených zvířat na otevřených ohních vzniklo riziko, že se prionové částice ze zvířat, která byla nakažena BSE, mohly dostat do okolí.
Teploty dosažené při spalování nemusí stačit ke zničení prionů. Britští vědci neberou na lehkou váhu loňské zjištění amerického týmu, podle kterého si priony udrží alespoň zčásti svou nakažlivost i po vystavení teplotám 600 oC po dobu 15 minut. Při těchto teplotách je mozková tkáň spálena na popel, ale podle autorů studie si anorganické složky popela alespoň zčásti udrží infekční schopnost prionů. Je to krajně překvapivé zjištění, ale Britové se spálili už tolikrát, že zřejmě nehodlají opominout ani ty nejnepravděpodobnější možnosti.
Ve skladištích Velké Británie se nachází asi 400 000 tun masokostní moučky a 200 000 tun kafilerního tuku, pro které není uplatnění a které budou muset být nakonec nějak zničeny. Jejich skladování je drahé a je spojeno s určitou mírou rizika, že se priony z masokostní moučky či tuku dostanou do okolí. Například poté, co by se jich nažrali potkani obývající navzdory všem deratizačním opatřením příslušná skladiště.
Britové zvažují dvě možnosti likvidace materiálů, které by mohly obsahovat priony. Jedním z nich je spalování při teplotách kolem 850oC. Vznikaly by při tom plyny, které by bylo možné využít k dalšímu spalování při výrobě elektrické energie. Druhou možnost představuje využití smutně proslulých „masožravých bakterií“, které mohou v některých případech vyvolat těžká lidská onemocnění. Schopnost bakterií rozkládat velmi rychle a vysoce účinně svalovou tkáň by byla využita ke zničení masokostní moučky i dalších materiálů potenciálně infikovaných priony.
Hrozí „křížová infekce“?
Zpráva Královské společnosti si všímá i nakládání s trupy skotu na jatkách. Zjistilo se, že na některých jatkách jsou porážena jak zvířata starší 30 měsíců, u kterých může dojít k rozvoji BSE, tak i zvířata mladší, u kterých se případná BSE rozvinout nestačí a jejich maso je proto z hlediska konzumentů považováno za bezpečné. Podle regulí přijatých Evropskou unií není takový postup zakázán. Na jedněch jatkách ale nesmějí být zvířata obou věkových kategorií porážena v jeden den. Mezitím by mělo být zřízení jatek ošetřeno tak, aby na něm nezbyly žádné priony.
Sedmý námět k zamyšlení bychom snad mohli načerpat z faktu, že Královská společnost ústy svého místopředsedy Briana Heapa vyjádřila pochybnosti nad tím, zda je možné celá jatka spolehlivě dezinfikovat tak, aby tu „nepřežily“ žádné priony. Teoreticky je možné, aby docházelo ke „křížové infekci“ (cross-infection), tedy k přenosu prionů, které by ulpěly na zařízení jatek po porážce kusů straších 30 měsíců a následně by se „nalepily“ na maso mladých kusů poražených druhého dne. Heap se v této souvislosti opět odvolával na kontroverzní studii, která dokazuje, že priony kontaminovaný materiál (např. mozek nebo mícha) neztrácí úplně schopnost nakazit další zvířata ani po čtvrthodinovém „pobytu“ v teplotě 600 oC. Tady je ale nutno zdůraznit, že při experimentech bylo použito „suché“ teplo a že ve vlhku a při vyšších tlacích ničí priony i nižší teploty.
Nakonec je tu ještě jedna věc, která ze zprávy Královské společnosti vyplývá. Britové objevili první případ BSE v roce 1986 a navzdory statisícům odhalených nakažených zvířat, milionům preventivně poražených kusů dobytka, milionům laboratorních vyšetření a miliardám utracených liber s chorobou stále ještě bojují. I když u nás BSE asi nikdy nedosáhne takových dimenzí jako v Británii, musíme se připravit na to, že boj s touto chorobou může být běh na hodně dlouhé trati, kde se ale nevyplácí ani na okamžik polevit.
