Problematika krmení prasat se v posledních 20 letech zásadně proměnila. Největší pokrok jsme zaznamenali v plodnosti prasnic a v produkci mléka u moderních typů zvířat. Obrácenou stránkou této problematiky je výkupní cena prasat. Kolísání ceny za vepřové maso vedlo v podstatě k omezení produkce a počet prasat chovaných v České republice klesl asi na 1/3 (37 %) a ve Slovenské republice asi na ¼ (26 %) ze stavu, který jsme měli v roce 1990. Dnes v koronakrizi se situace v chovu prasat dostala na minimální výkupní cenu.
Při produkci vepřového masa se z vyrobených 100 kg živé hmotnosti produkují asi ze 64 % poživatelné části (to znamená ze 100 kg živé hmotnosti prasat se přibližně 64 kg zkonzumuje). V minulosti při započtení domácích porážek to bylo ještě asi o 3 % více. Čím intenzivnější výroba, tím stoupá význam kvality krmiv, která se v chovu prasat spotřebují. Když v uzavřeném obratu stáda dosahujeme vysoké plodnosti (12 selat) a vysokého přírůstku (700 g/den), tak se krmiva podílejí asi z 82 % na nákladech na výrobu vepřového masa. Samozřejmě pokud dosahujeme v obou parametrech nižší intenzity, tak se krmiva podílí na výrobě 1 kg masa asi 70 %. Mohlo by se proto zdát, že to je pro chovatelé výhodné, ale opak je pravdou. Český konzument vyžaduje asi 40 až 42 kg vepřových produktů na osobu a rok. Naproti tomu německý nebo rakouský spotřebitel zkonzumuje za rok přes 50 až 56 kg vepřových produktů. Pokud budeme uvažovat stejnou spotřebu vepřového masa na obyvatele a rok, tak na extenzivní výrobu bude potřeba více hektarů půdy (uživíme z 1 ha méně lidí) a výsledná produkce bude dražší. Dokonce platí, že bude extenzivní výroba poživatelných částí náročnější na oxid uhličitý ekvivalent.
Nejprve se podíváme na některé body v historii chovu a krmení prasat. V roce 1871 byla vydána první česky psaná kniha (Karl Lambl) o chovu a krmení prasat. Autor v ní tvrdil zajímavou věc a to bylo konstatování, že původní plemena „českých“ prasat se krmí žaludy, kaštany a bukvicemi a proti nim dovážená anglická plemena vyžadují kvalitnější krmení obilními šroty, jetelovými drolky, bobem, vikví a peluškou (hrachem). Údajně již tehdy bylo krmení moderních plemen prasat náročnější na krmiva a živiny (bohužel tehdy znali jen 3 živiny a říkali jim tehdy „dobroty“).
V roce 1931 vydalo ministerstvo zemědělství příručku Moravského krmiče vepřového dobytka, ve které konstatoval autor (Dr. Pařízek), že „moravský krmič vepřového“ dbá pouze o to, aby jeho prasata měla pokrčený rypáček, vzpřímené uši, a byla sádelná a krátká. Naproti tomu dával příklad z Dánska, kdy se tamní chovatelé dokonale přizpůsobili se svým chovem „anglickým zákazníkům“ a chovají prasata dlouhá, bez špeku, dobře osvalená a s vysokým příjmem krmiva a tedy s nízkou spotřebou krmiv na jednotku produkce. Tím pádem Dánové dobyli „Londýnský trh“ a vyvážejí tam značné množství produkce.*
Ke zpracování článku jsme použili data z projektu 17/005/1611a/563/000104/001P „Modernizace technologií chovů prasat s vyšší integrací ICT a vytvoření srovnatelných metodik výpočtů“
Prof. Ing. Ladislav Zeman, CSc.,
Prof. MVDr. Ing. Petr Doležal, CSc.
Doc. Ing. Pavel Horký, Ph.D.
Mendelova univerzita v Brně,
Kontakt: zeman@mendelu.cz
Celý článek autorů najdete v Krmivářství 2/2021 (březen).
